Článek
Už je to dávno, kdy člověk zjistil, že zpěv, rytmus a tanec ho přibližují k bohům. Že je to jistý druh drogy, která zmírňuje jejich trápení a bolesti. Věděli to první lidé, věděli to přírodní národy, také Indiáni, ale i Dervišové. Bez hudby se těžko žije. Mudrci evropského středověku si tuto závažnou potřebu života uvědomovali, a tak rozhodli, že zejména mládež bohaté vrstvy obyvatelstva by se měla vzdělávat v tomto svobodném umění. Vytypovali celkem sedm svobodných uměnípřed případným univerzitním vzděláváním. Rytíři a mladí šlechtici nejprve podstoupili tritium, nižší úroveň spočívající ve vzdělání v gramatice, v dialektice (logice) a v rétorice (řečnění). Vyšší stupeň vzdělávání spočíval v kvadriviu, čtyřech cestách, které představovala aritmetika, geometrie, astronomie a hudba.
Že se hudba ocitla mezi exaktními vědami je dáno její podstatou a historií. Pověst praví, že Pythagoras jdouce po ulici uslyšel v dílně kováře zvuky kladiv, které jej okouzlili. Ty zvuky spolu „ladily“. Kladiva zvážil, aby poznal, že výška tónů souvisí s jejich vahou. Souznění tónů se stalo základem melodiky. Rychlost úderů zase rytmikou hudby. Tyto dva základní parametry se staly květenou hudby jako takové. Za mnoho staletí byly rozpracovány na principech aritmetiky, a proto patří toto „svobodné umění“ mezi „matematické vědy“, navíc přijímané sluchem.
Délkou tónu se rozumí čas, po který je tón zřetelně slyšitelný. Záleží na nástroji, který jej vydává, dnes i na technice vyluzování. Jedny z prvních byly strunné nástroje a píšťaly. Materiálem pro jejich stavbu bylo dřevo. Velké mnohostrunné byly harfy, spinety, cimbály, klavíry a další. Struny se vyráběly ze zvířecích střev. K zesílení a prodloužení (udržení tónů) sloužily ozvučné (rezonanční) skříně. Píšťaly se zdokonalovaly a k prodloužení tónu se už začaly používat vzduchové měchy (dudy, varhany, …). Rytmus obstarávají různé duté nádoby s blánou, plné nebo duté trubky, kovové talíře, palice, štětce, …
Pro komunikaci mezi hudebníky bylo vyvinuto písmo, notový záznam. Z něho se dala číst délka i výška tónu. Také různé vedlejší informace o síle tónu (piano, forte), zeslabování či zesilování (crescendo a decrescendo), vázaně a úsečně (legato a staccato), opakování a mnoho další interpunkce. K zápisu délky tónu nebo mezery (klidu) byla použita dvojková numerační soustava. Celá doba se půlí, čtvrtí, dělí na osminy, šestnáctiny, dvaatřicetiny, čtyřiašedesátiny. Tyto doby se však mohou ještě prodlužovat o svou polovinu pomocí signy, tečky. Záleží na dohodě, jaký rytmus se zvolí, kolik dob se v něm bude oddělovat, zda dvě, tři, čtyři, pět nebo šest, dle místní tradice a zažitému tempu společenství.
S výškou tónu je to trochu složitější. Ta záleží na napnutostí struny, prodloužení či zkrácení rezonanční trubice, na vibraci jazýčku, a u žesťových nástrojů na šikovnosti hráče s prací v ústní dutině. Obecně se přijala dohoda, že dvojnásobná frekvence vyvoleného tónu jako základního se rozdělí na sedm úseků, čímž mezi nimi vznikne frekvenční interval zvaný „oktáva“, do kterého spadá osm hraničních tónů. Počátek oktáv se může pohybovat ve frekvenčním intervalu, čímž vznikají tzv. stupnice. V západním světě se užívají dva typy stupnic, a to tvrdá (durová) nebo měkká (molová). Durová má půltón mezi třetím a čtvrtým, sedmým a osmým tónem, molová mezi druhým a třetím, sedmým a osmým tónem. Každý nástroj potom má svojí specifickou barvu tónu. Nadále platí názor moudrých, že lidský hlas (matčin) je nejlepším nástrojem.
Jednotlivý frekvencím (tónům) byla přidělena jména. Nejvhodnější se jevily hlásky latinské abecedy, a tak tóny dostaly jména A; B; C; D; E; F; G; H a dost. Jiná písmenka, třeba I a J, by se při čtení mohla plést. Při notovém záznamu se ještě používají triky, že tóny se zapisují malými písmeny, indexy, symboly pro zvýšení (křížek) nebo snížení tónu (b) o polovinu rozpětí. Když vypukla anketa, které písmeno a příslušná výše tónu by měla být základnou pro ladění, dopadlo to tak, jak se očekávalo. „Kdo myslíte, že zvítězil? Ano, uhodli jste. Bylo to první písmeno latinské abecedy? Další otázka zněla, jakou by mělo mít frekvenci.“
A tady to bylo těsné. Zvítězili konzervativci, staromilci, Pythagorejci. Na počest objevitele harmonie byla zvolena posvátná trojice číslic z poměru délek v jeho pravoúhlém trojúhelníku, kterou známe ze základní školy: 3:4:5. Nejblíže lidskému hlasu pak frekvence 435 Herzů. Tón dostal přezdívku „komorní A“. Trvalo dlouho, než konzervativce porazili liberálové. Argumentace byla jasná. Číslo 435se špatně dělí, a tak by „muzikanti mohli být rozladěni“, zejména při hlubších tónech. Nakonec byl zvolen konsenzus 440 Herzů. Tón o oktávu nižší s frekvencí 220 Hz, další o oktávu nižší 110 Hz, ještě nižší 55 Hz. Nižší už lidské ucho neslyší. Tuto řadu čísel převzali energetici pro výrobu elektrické energie (s výkony v MW) a rozvodnou napěťovou síť (s napětím ve Voltech a kV).
Jako tramp jsem miloval jízdu vlakem. Polovina textů trampských a country písniček byla o železničních tratích, mašinách, tunelech a nádražích. Také o smutných tulácích, kterým vzali to, co měli rádi. „Posázavský pacifik“ každý víkend hlučel radostným zpěvem a smíchem. Šíny kvůli dilataci nebyly svařené a vagóny celé dřevěné bubnovaly do našich písní. Vagon byl největším rytmickým nástrojem s rozchodem kol podle „Pythagora“, 1 435 mm. Josef Ježek
