Článek
KDO SEJE VÍTR
Ze Starozákonní knihy Ozeášovy čerpá přísloví: „Kdo seje vítr, sklízí bouři“. Vítr jako vánek je příjemný v letním parnu. Běda, když se rozzlobí, pak je z něj vichr, smršť, tornádo. Potom je dobré se mu vyhnout, někam se schovat. Třeba do sklepa, kde bývá k jídlu ovoce a zelenina, v krajním případě brambory, a počkat, až ta pohroma skončí. V zemích, kde se staví z „papundeklu“, je obrana před jeho účinky složitější, protože kromě betonové základové desky může vichřice vše odnést. S tradicí kamenných studených hradů s minimální tloušťkou zdi 60 centimetrů si v Čechách pomalu zvykáme na ty americké novoty. Musím připustit, že určitý pokrok nastal se zateplováním obvodových zdí novými tepelně izolačními materiály. V případě totálního karambolu přijede buldozer a uklidí základovou desku. V cihlových zdech prolitých páchnoucími tekutinami se bydlet nedá. To je dilema českého bydlení jak po požáru, tak i po povodni.
Uhlí a ropné produkty jsme si zakázali nejen na topení, ale i na výrobu elektrické energie a pohon aut. Možná ještě chvilku vydržíme se dřevem a plynem, ale i u nich vzniká při hoření oxid uhličitý. Ten potřebuje k životu veškerá flóra. Jak ho s oteplováním planety přibývá, začínají se trochu zelenat i pouště. Ale životní prostředí nám dost kazí hovězí dobytek a velká stáda ostatních kopytníků, kteří svými plynovými produkty zamořují Zemi. Snad nám ti Korejci postaví dva nové jaderné bloky v Dukovanech k výrobě elektřiny, i když někteří říkají, že je to prý nebezpečný. Právě zesnulá Dana Drábová jim říkala, nebojte se. Ale znáte lidi. Třeba byla uplacená, když to propagovala.
V osmdesátém roce přijela k nám do vsi těžká technika a začala hloubit nové koryto potoka protékajícího vsí. Na to původní, meandrující, lemované vzrostlými olšemi, se prostě nedalo koukat. Bylo to tak nevkusné a neupravené. A tak jsme to nové koryto napřímili, o metr prohloubili a vydláždili. Faktem zůstává, že chemičky z blízkého města, za vydatné pomoci zemědělců, všechnu tu havěť, která tu bývala, jako pstruhy, raky, škeble či žáby, stačili vyhubit už v šedesátých letech. To nové koryto je tak krásné, jak podle pravítka! Chybička byla jen v tom, že původní přírodní poldr přestal fungovat a voda tryskem utíká do řeky. Pro pár hrstí sena a zeleného krmiva jsme utratili jedenáct miliónů tehdejších korun. S tím spojené meliorace nikdy nefungovaly. Pokus zabránit prznění krajiny tvrzením, že se tu nachází velmi chráněná potoční vydra, nevyšel.
Tenhle příběh s potoční vodou mne vždycky naskočí do mysli, když vidím v televizi, jak se staví v lesích hrázky, aby voda chvilku pobyla. Jak se vytváří meandry na potůčcích a pramenech, a jak se vysazují žáby, aby zde s námi zkusili žít. Že prý se tak vytváří mikroklima, abychom přežili to oteplování. Člověk je tvor nepoučitelný. Pořád vymýšlí nové teorie, jak to zařídit, aby pořád rostl HDP, výnosy z polí a sadů, jak vyhubit veškerý hmyz, který nás obtěžuje na životě. Nechápe, proč se ti polní draví ptáci tak málo rozmnožují, když mají krásné, velké a přehledné prostory. Hraboší jsou přece vidět na kilometry daleko.
Před dvěma desítkami let se v naší zemi objevili obchodníci s větrem. Jako obvykle, začali strašit a ty, kteří se bránili jejich vidinám, prohlašovali za tupce, nevzdělance a brzdy pokroku. Slíbili občanům malé kapesné, když jim odsouhlasí výstavbu větrných elektráren za jejich humny. Staří sedláci, jako například můj děd, by je hned hnal bičem. Ale víte, jak to je dneska. Těm, kterým v restituci vrátili polní a lesní bohatství předků, ti vůbec nechápou, co má skutečnou hodnotu v lidském bytí. Rozoráme meze pro pár metrů půdy, znehodnocené už dávno tím, že se na ně ukládalo drobné kamení z polí. Já vím, kvůli produktivitě s velkými mašinami. Zajíci, koroptve a bažanti si nějak poradí. A zase, to podstatné. Ve světě mají terasovitá pole kvůli tomu, aby jim prsť neodcházela s dešťovou vodou. S likvidací mezí nám nevratně odtéká z polí zlato po předcích. Stavme meze!
Podobně se nejsme schopni poučit z katastrof, které jsme už za pár desetiletí způsobili. Podvodníkům s větrem se bráníme chabými argumenty. Samozřejmě, že vrtule vydávají infrazvuk, že zabíjejí tažné ptáky a především netopýry. Mohou způsobovat psychicky labilním lidem potíže. Každá vrtule potřebuje příjezdovou cestu a nalít do země sto kubíků betonu, který tam zůstane už navěky. Prý už nemusí mít stavební povolení. Těm, kteří mají pozemek ve vytypovaném katastru, zaplatí bohatě nad běžnou cenu, jako selce při stavbě dálnice u Hradce Králové.
Zastupitelům obcí, kteří by měli vstoupit do schvalovacího řízení, nastávají těžké časy. Pro „třicet stříbrných“ mohou zaprodat svou obec, a proto vypisují referenda. Jedni slyší na příslib peněz do obecní pokladny, jiní na nabídku levnější elektřiny pro občany, jiným se prý ty obrovské stroje líbí. A tady platí, „Ten, kdo seje vítr (větrníky) by měl sklízet bouři nevole. Z instalovaného výkonu je celoročně efekt cca 11 až 12 procent. Bez dotací by nikdo větrníky nestavěl. Paradoxem je to, že když vítr nefouká, my tu elektřinu zrovna potřebujeme.
Je to jako s těmi remízky, potůčky, mokřady, studánkami, přírodními poldry nebo potočními meandry. Zatím největší hodnotou naší země, při absencí sto padesáti metrových monster, je její neposkvrněná krása, na kterou se obyvatelé okolních zemí mohou jezdit dívat a závidět nám. Vydržme! Josef Ježek
