Článek
SUPERPROSTOR KOLEM NÁS
Všichni prý od narození vnímáme Svět kolem nás jako „trojrozměrný“. Já si od narození nepamatuji, jak jsem vnímal svět, protože mi nikdo neřekl, jak ho vnímat mám. Vím jen, že jsem se nejlépe cítil v náručí maminky, a pokud mne kvůli práci v domácnosti nemohla objímat, pak jsem cítil bezpečí ve „štokrdleti“, což bývala malá čtyřnohá dřevěná židle bez opěradla. Ta, když se otočila nohama vzhůru k nebi, vydržel jsem v ní pozorovat svět dlouhé hodiny. Čtyři nohy stačily k ochraně a obraně proti čtyřem silám, které nás ohrožují a prý vládnou světu.
Ve starověku kdosi řekl (nejspíš Aristoteles), že ve světě existují tři směry, podle kterých se v něm můžeme orientovat. A to vpravo nebo vlevo, dopředu či dozadu, dolů a nahoru. Nahoru je prý cesta do nebe, dolů cesta do pekel. Vlevo nebo vpravo jsou směry k orientaci před volbami, komu dát svůj hlas. Kupředu nebo dozadu bylo v nedávných dobách naprosto srozumitelné. „No přece kupředu levá, zpátky ni krok“. To už jsme ale podle Alberta věděli, že všechno je relativní, zejména pak směr společenského pokroku.
Stačí se podívat do zrcadla, a jste zmatení, proč držíte v levé ruce tužku, když jste přece pravák. Podobně nesrozumitelný je pohled na svět, když stojíte na hlavě. Všechno je naruby. Nahoru je dolů, dolů je nahoru. Při orientaci v prostoru nám trochu pomáhá jedna ze zmíněných čtyř sil. Říkáme jí gravitační. Nevíme kde se vzala, ale stromy i rostliny s ní bojují celý svůj život, stejně jako ji poslouchá tekoucí voda. Lidé navzdor směru jejího působení si staví domy a věže. Proto doporučuji, nenechat se zmást „směry“, které nám říkali ve školách při pohledu na před námi ležícím kvádrem. Místo vpravo vlevo říkali šířka, místo vpřed a vzad říkali hloubka, a místo dolů a nahoru říkali výška nebo tloušťka. Nejhorší je situace, když hledíme na „válec“, nebo dokonce na „kouli“. Kde hledat „tři základní rozměry“, když je „osa“ tělesa šikmá nebo není vůbec k nalezení. Ve škole vám nanejvýš řeknou, že diskutéři se musí nejprve dohodnout, jak v prostoru umístit studovaný předmět.
Tři rozměry prostorových objektů je tedy konvence, dohoda, která nás trochu omezuje. Na počátku úvah k orientaci v prostoru jsme nevyjmenovali tři směry, nýbrž šest směrů. Toho se přidržel i velký matematik René Descartes, který použil ortogonální orientační systém z toho důvodu, že pomocí Pythagorovy věty se dobře počítá vzdálenost mezi dvěma body v prostoru. K pokrytí celého prostoru „trojrozměrného“ však stačí pouze čtyři směry. Aby toho nebylo dost, Albert přišel se čtvrtým parametrem (rozměrem), kterému říkáme čas.
Čtvrtý rozměr našeho světa akceptujeme tím, že přiznáváme stárnutí. Nejprve „zvětšujeme“ třitělesné rozměry, později je „necháváme stagnovat“, a ve třetí fázi je necháváme „zmenšovat“. Každá fotka z našeho života je „řezem“ tohoto čtyřrozměrného světa, protože jsme přitom zastavili čtvrtý rozměr – čas. Současní fyzici vycházejí z myšlenky, že jsme jatí světem více parametrickým, než jsou čtyři, ale nemůžeme jej spatřit. Chybí nám totiž nějaký další receptor, než je zrak nebo sluch. Mohli bychom jej nazvat „intuicí“, ale za tento nápad nás nikdo nepochválí.
Počet čtyři nohy „štokrdlete“, ve kterém jsem zkoumal tenhle svět, se zdá vědcům příliš mnoho. Prý by stačila pouze jedna pořádná (myslí snad barovou stoličku), a že by ty čtyři sjednotili v jedinou. Proto se vydali hledat jedinou teorii, „Teorii všeho stvoření“. Prozatím se jim líbí „Strunová teorie“, možná potom sjednocená teorie „Superstrun“. Když k dnešním čtyřem parametrům přidají dalších šest, pak „strunovka“ podstatně zjednoduší výklad světa od elementárních (jaderných) částic až po vznik a chování hvězdných galaxií.
Model objektu, který by mohl sloužit k zobrazení dalších šesti rozměrů prostoročasu, by mohl mít podobu obecného čtyřstěnu. Na něm můžeme spatřit a měřit šest odlehlostí mezi čtyřmi uzlovými lokalitami. Je to také tvar, který bezezbytku „vyplní“ onen trojrozměrný (3+1), makroskopický prostor. Fyzici si představují existenci „šesti rozměrů“ o mnoho řádů subtilnějších, než je například rozměr protonů. Pojem „rozměr“ nemůžeme chápat geometricky, staticky, jako délku, ale spíše jako veličinu „prorostlou časem“, tedy změnou, dynamickou,
Od doby, co nám Albert Einstein zrušil všudy přítomný „éter“, uplynulo více než sto let. Pomocí jeho elasticity mohlo vesmírem cestovat elektromagnetické vlnění nebo gravitační působení, a to i místy, kde, jak jsme se domnívali, vůbec nic rozumného nemohlo být. Skoro to vypadá tak, jako bychom ke svým teoriím o Světě, o jsoucnu, nějakou „pokročilejší formu éteru“ mohli potřebovat. Vakuum je našlapané obrovským množstvím energií, pro které používáme, protože nejsou moc vidět ani přes přístroje, termín „černý“. Od energie přes hmotnost. Jeho působení nezná hranic, množstvím jen těžko souměřitelné s nám dnes známou svítící i nesvítící hmotností.
Gravitaci si hezky malujeme (pro názornost) jako siločáry v trojrozměrném prostoru, kde tato síla způsobuje jeho zakřivení. Elektrický náboj kolem sebe podobným způsobem také zakřivuje prostor. Pokud se relativním pohybem dá na cestu, pak jej ve svém okolí ještě roztáčí. Albert je mrtvý, obecná teorie gravitace v jeho „mramorovém světě“ jen těžko odolává. Fyzika se totiž vrátila k počátkům, k nejmenší veličinám, energiím. „Kvantová“ se vědcům zalíbila natolik, že vytváří představu o tom, jak „prvky hmoty“ rozeznívají prostor kolem sebe jako hudební nástroje, nejlépe strunné. Jejich délky pak určují výšky tónů. Na úrovni jader super vysoké, na úrovni galaxií super hluboké. Vesmír se tak stává největším hudebním nástrojem, znějícím jako nekonečná celosvětová filharmonie.
Josef Ježek
