Článek
Jako mnoho jiných kluků z chudé vesnické rodiny jsem i já měl krabici a v ní poklady. Rybičku (nožík), prak, provázek, duhovou kuličku, kámen se slídou … Tak nějak textař písničky „Už ti není patnáct let a znáš i svět…“ napsal pro Waldemara Matušku realitu i poezii našeho dětství. Přiznávám, tu krabici jsem schovával až do dospělosti, a i dnes mne přepadne sentiment a dojetí nad tím, jaké to bylo kouzelné období mého života.
Ještě dneska mám z té krabice malého vyřezávaného koníka, a pořád je nádherný. Ty obyčejné věci probouzeli klukovskou fantazii, vzpomínky, a proto byly tak vzácné. To byl smysl našeho počínání a jeho ukrývání. Měl jsem v té krabici i několik hlemýždích ulit různé velikosti. Později, když jsem se občas kradmo šel podívat, jestli něco nechybí, všiml jsem si na nich jedné věci. Všechny se vinuly doprava, tedy ve smyslu evropských hodinových ruček. Asi všichni majitelé byli z jednoho vrhu, jedné rodiny hlemýžďů.
Mám čtyři vnoučata, a tři z nich jsou leváci. V arabské kultuře by si nemuseli zalamovat ruce, jako když chtějí něco zapsat v češtině. Ano, jejich matka umí psát oběma rukama, a proto se asi rozhodli tak, jako dnes už dvacet procent populace. Hold, světoběžníci. Říkal jsem si, proč ti hlemýždi jsou tak umanutí, že všichni točí schránku jedním směrem. Jejich příbuzní žijící ve vodě jsou možná puzeni nějakým tajemným vodním vírem, ale proč ti suchozemci?
Hledal jsem mezi nimi „leváky“ doma i v širokém okolí, ale nacházel jen samé praváky. Možná nějaká mutace by se mohla najít ve sbírce Národního muzea. A opravdu, jedna taková vápenitá schránka tam byla z vody kdesi na jižní polokouli v Tichém oceánu. Měl jsem obrovskou radost, že někde v oceánu došlo ke vzpouře. Ale to už je více jak půl století, takže ji při úklidu mohla paní uklízečka vyhodit do koše. Mezitím byl totiž v muzeu velký přesun, úklid a přestavba. Důvod té nerovnováhy v přírodě mi nějak nejde do hlavy.
Pokud se takový český hlemýžď podívá z neopatrnosti do střepu zrcátka, musí se zděsit, protože tam ve svém obraze vidí schránku levotočivou. Doporučuju jim, nedívat se do zrcadel. Fyzici, když hovoří o „spinu“ částice (u elektronu), potom nám laikům říkají, že jeden se točí tam, druhý opačně (Pauliho princip). Takto se to říkávalo, když byl elektron zobrazován jako rotující kulička na orbitu kolem atomového jádra. Tento model je jistě už překonán, kuličky by mohly kamsi uletět. U antičástic, pozitronu, z důvodů symetrie jsou jen opačné náboje v obalu a jádře, aby v kontaktu s částicí anihilovaly.
Smysl rotace je možná dobře pozorovatelný v makrosvětě. Pokud roztočíme tenký disk a nakreslíme z obou stran radiální úsečku od středu otáčení, pak při pohledu z jedné strany máme dojem pravo-točivosti, z druhé levo-točivosti. Roztočíme-li disk opačně, dojem se převrátí, Otáčení rovinným předmětem v jeho rovině dává informaci, že záleží „na směru pohledu“ na tento jev nebo předmět. Znamená to tedy, že pokud roztáčíme rovinný útvar, jako je třeba „spirála“, pak smysl otáčení záleží na tom, ze kterého směru (úhlu, strany) se na útvar díváme. Toto je zajímavé při sledování ramen spirálních galaxií. Jak jsou otočeny vzhledem k Zemi.
Při otáčení trojrozměrných rotorů, jako je například šnečí schránka, už nehovoříme o spirále, ale o kuželové šroubovici, u níž hodně záleží na smyslu otáčení. Například u mlýnku na maso buď podáváme maso k noži, nebo od něj. Každý, kdo to zkusil, ví, že tato práce není žádná legrace. Trojrozměrné objekty se při zrcadlení chovají jako celá čísla. Zrcadlová plocha stojí v nulovém bodě kolmo na souřadnici číselné mohutnosti. Jak narůstá množství (odlehlost) před zrcadlem, jako by ubývalo za zrcadlem. Matematici to řeší polaritou čísla, znaménkem mínus. V myslích však máme píchnuto, že mínus je cosi negativního, antisvět, takže velké mínus je špatné. Fyzikálně to však neplatí. Tam se veličiny měří od stanovené nuly. Hmotnost, energie, teplota, tíže, tlak náboj, ….
Poptávejme se, kde a jak nastavit smysl měření. Smysl je v poměřování k hodnotám měřitelným pro lidské normality. Proto pan Celsius nastavil nulu k trojnému bodu vody (0,01 °C), neboť absolutní nulu (-273,16) v Kelvinově stupnici si nějak neumíme představit. Asi k nejspolehlivějšímu poměřování by mohlo sloužit stanovení matematické jednotky tam, kde žijeme a dýcháme. Jinými slovy, nějaký stav je dvakrát či desetkrát lepší nebo horší než stav jednotkový, což umíme zapsat zlomkovými čísly ½ nebo 1/10. Takové dokonalé vakuum neumíme udělat, ale tlak vzduchu dokážeme tisíckrát naředit, 1/1000. Nikdo nám totiž ve školách nezdůrazňoval, že číselná vzdálenost (nikoliv geometrická) mezi jednotkou a nulou je stejná jako mezi „neomezeností“, (nekonečnem) a jednotkou. Jak se totiž do zobrazování číselné mohutnost vetřel pragmatický Karteziánský systém, tato maličkost se vytratila z citlivého vnímání velikosti. Na obě strany od jednotky (zvolené) je stejně daleko, tedy nekonečně daleko. Nula a Nekonečno jsou dvě hranice čísla, vztahu dvou souměřitelných jevů.
Smyslem tohoto vyprávění je upozornit, že nás mohou smysly trochu mást.
Josef Ježek
