Článek
NEZAPOMÍNEJME NA ČAS
Někteří fyzici se domnívají, že čas neexistuje, protože nebyl dosud detekován ani v těch nejvýkonnějších urychlovačích, jako mnohé elementární částice. Názor, že je čas možná veličinou přetržitou, skokovou, lze přijmout. Při těchto úvahách si vždy vzpomenu na přednášku Jiřího Grygara před pětapadesáti lety, když nám na koleji vyprávěl o Velkém třesku. Na závěr se ptal, zda má někdo nějaký dotaz. Jeden z kamarádů mu položil otázku, „A co bylo před Velkým třeskem“. Ta jej silně rozrušila, protože „každý debil“ snad pochopil, že před tímto okamžikem nebyl přece prostor ani čas. Pokaždé, vždy po deseti letech, jsem se ho na přednáškách ptal, jestli to s tím „debilem“ pořád platí, řekl: ano! Žádné „před nebylo“, bylo jen „potom“. Za ta dlouhá léta se i někteří fyzici zabývají tím, jestli náhodou nebylo „něco před“.
Vtipálci s oblibou opakují, že věk člověka je pouhé číslo, a proto si ho nemáme všímat. Mohu ze zkušenosti potvrdit, že někdy to číslo trochu bolí. Lidský mozek má však tu dobrou vlastnost, že když je harddisk přeplněn, ty poslední a nedůležité informace neukládá, dlouho je nedrží ani v operační paměti a nechává je odpařit.
Teorii elektromagnetického pole se panu Maxwellovi podařilo vtěsnat do čtyř hlavních a čtyř vedlejších rovnic. Úžasný to počin! Poněvadž se ale současná věda vydala cestou zjednodušování záznamů, a namísto záznamů v trojrozměrném prostoru přidala ještě čtvrtou souřadnici, čas, potom z osmi Maxwellových rovnic zůstala rovnice jediná. Vítězí obecná idea, že v přírodě existuje velká symetrie, kterou objevujeme až ve vícerozměrných světech. Patrné je to zejména ve světě jaderných částic.
Jakmile se při výpočtech „hmotností“ a „energií“ objeví částice nezapadající do struktury dosud registrovaných „objektů“, pak se můžeme spolehnout na pravidlo symetrie, že tato „částice“ bude mít i svoji „antičástici“. Toto byl velký objev při hledání rozpadů těžkých částic typu protonů a neutronů na „kvarky“, a velkých vazebných energií. Podobnou zákonitost jsme v minulých dvou staletích mohli pozorovat na úrovni prvků. Atomové číslo (počet protonů v jádře) nám definovalo polohu prvku v pravidelné (Mendělejevově) tabulce výskytu. Některé prvky, ačkoliv dosud nenalezené, byly očekávané v určité pozici s tím, že musí mít i jisté vlastnosti. Takto se v chaosu nesousledných objevů spatřovala struktura již zmíněné přírodní symetrie. Vlastnosti prvků neurčuje počet nuklidů v jádře, nýbrž uspořádání elektronů v obalu jádra. A zde na orbitech spočívají dvojice elektronů s opačným spinem. Jejich výskyt určují konstanty: 2; 6; 10; 14; 18; ….
Opět se zdá, že fyzično je prorostlé matematikou přirozených čísel, tak jak ve starověku propagoval Pythagoras. „Standardní model“ z Yang–Milsova pole umožňuje sestavit celkovou teorii veškeré hmoty. Kvarky mohou mít tři „barvy“ a šest„chutí“, a proto celkový počet kvarků ve hmotě může být 18 (6×3) a stejný počet v „antihmotě“. Dohromady ve standardním modelu 36 různých kvarků. Tento počet vyjadřuje třetinu číselné (geometrické) harmonie: 22×33=108, který je posvátným počtem východních náboženství.
Posvátná geometrie (zednářská) pracuje se zvláštním objektem, který je zván pentagramem. Představuje třetí „Moebiův“ objekt, tj. úzkou zborcenou plochu ohraničenou jednou čarovou hranou. Právě hraniční objekty mají velký význam při sledování času. Jednorozměrný objekt (čárový) je ohraničen bodem. Nějak předpokládáme, že čas je „jednorozměrná veličina“, jako čtvrtý parametr mezi třemi délkovými. Proto třeba délka lidského života je ohraničena dvěma body. Bodem zrození a bodem smrti. Jako vícerozměrný jev si čas neumíme představit.
Dvourozměrný prostor může být ohraničen čarou (otevřený, viz Moebiův proužek) nebo „uzavřený sám do sebe“. Povrchy trojrozměrných objektů jsou plochy uzavřené do sebe a objektům ohraničeným výhradně částmi roviny říkáme mnohostěny. Na jejich površích je možné čítat body (vrcholy), úsečky (hrany), části rovin (stěny), přičemž mezi jejich počty existuje zákonitost (pan Euler). Nejstarší polyedr má čtyři vrcholy, šest hran a čtyři stěny, počet jeho potomků není nijak omezen. Nacházíme dokonce mezi potomky genezi (časový vývoj), přičemž obecný polyedr má sourozence a patří do nějaké rodiny.
Polyedry představují modely prostorového rozmístění jakýchsi bodových energetických vřídel a jejich přímých vztahů. Mohou tedy být vnímány jako mžikové rozložení hmoty v prostoru. Existují tři první rodiny, kterým dejme jména: Jehlanovití (Adamové), Hranolovití (Césarové) a Vřetenovití (Belové). Pokud poznatek posuneme do fyzikálního světa, potom každý polyedr lze nazvat částicí nebo antičásticí. Můžeme konstatovat, že i v této oblasti vědění existuje vyšší symetrie, kterou lze spatřit na horizontu času (t).
Domnívám se, že zásadní roli hraje čas, jako při popisu elektromagnetického pole. Stačí zaměnit v obecné rovnici (S+V = t) počet (S) počtem (V), a počet (V) počtem (S). A najednou máme z pěti pravidelných mnohostěnů pouze tři, protože krychle a osmistěn jsou protipóly, stejně jako dvanáctistěn a dvacetistěn. Jediný čtyřstěn je sám sobě antičásticí, fotonem. Nahradíme-li hranu „strunou“, stěnu „membránou“, dodáme objektům čtvrtou souřadnici (čas) v podobě vibraci časoprostoru. Ocitáme se tak v obecné teorii strun. V topologii se nestaráme o délky, plochy, úhly a vše, co dodává světu tvar, ve fyzice se zajímáme o energetická centra a silová působení mezi nimi.
Josef Ježek
