Článek
SVĚT BEZ HRANIC
Šílená představa, nezdá se vám. Třeba v gastronomii. Přijdete do restaurace a objednáte si knedlo-vepřo-zelo, pivo a velkýho panáka rumu. Číšník vám přinese objednané jídlo a pití, a vy jej požádáte, aby vám to všechno smíchal a namixoval. Číšník se blbě kouká, kuchař je naštvaný pohrdáním jeho práce, plivne do jídla a řádně rozmixuje. Číšník přinese hnědavou řídkou hmotu podobnou „amarounům“ a prohlásí. „Máte „recht“, přináším raději lžíci, v žaludku by se to stejně všechno smíchalo, a přitom nemusíte kousat“. Do této studie můžeme přidat čich, kdy smísíme vůni toalety, deodorantů a potících se cestujících v tramvaji. Můžeme pohladit současně jednou rukou semiš a druhou hrubý beton. A pak už jenom smísit zvuk škrabání omítky a operní árie, potom přidat intenzitu obojího.
Čtyři zmíněné receptory umí rozlišit hranice, kdy je něco v jistých mezích a přijatelné. Zrak je v tomto směru asi nejsrozumitelnější. Registruje intenzitu zdroje a odrazu světla, rozlišuje barvy, odděluje tvary objektů, poznává hloubku díky perspektivě, eviduje překážky a pohyb. Někteří lidé a mnozí živočichové jsou barvoslepí, takže registrují asi jen všechny odstíny bílé k černé, jejich ostřejší přechody, jako na černobílé fotografii.
Od vnímatelných fyzikálních hranicse učíme chápat i hranice ostatní. Třeba sociální a společenské. Listina lidských práv se zmiňuje o tom, že jsme si jako lidé všichni rovni. Praxe však ukazuje, že podle práva jsme si všichni rovni, ale někteří jsou (si) rovnější. Toto právo do přírody a mezilidských vztahů příliš nezapadá. Jestliže připustíme nepředstavitelnou pravdu, že dvě zrnka písku na všech pozemských pouštích nejsou naprosto shodná, pak jak jinak může vypadat „rovnost identit“. Zatím držíme názor, (než ho někdo zase zpochybní), že dva protony nebo elektrony (či objekty téhož pojmenování), jsou naprosto shodné.
Neznáme ve veškeré populaci člověčenstva dva lidi, kteří by byli (včera, dnes a zítra) shodní po fyzické a intelektuální stránce. Zejména duševní úroveň je obecně žádoucí. Zde hraje významnou roli prostředí a čas existence. Není žádnou křivdou a nespravedlností, že člověku i ostatnímu živému byla dána do vínku soutěživost, nalézání rozdílů (hranic) ve smyslu pudu sebezáchovy. V dnešním českém školství byla zavedena „inkluze“, která je kontraproduktivní v mnoha směrech. Ano, musíme si pomáhat (zejména slabým), ale společenský organismus nutně potřebuje vysokou míru vzdělanosti, aby obstál v konkurenci ostatních zemí na ekonomickém poli. Jak ale nastavit hranice vzdělanosti, kdo je určí? Jsou k tomu povoláni ti správní soudci? Rodiče malých dětí nechtějí mnohdy připustit, že jejich dítě je nevzdělatelné. Argument, že máme všichni „stejný žaludek“ je trapný a cestou do pekel, jak už se mnohokrát prokázalo.
Zeměpisné a politické hranice se odvíjejí od hranic vzdělanosti. Kdo má výrobní a vědecký potenciál, ten si ho umí ochránit proti těm, kteří spotřebovávají dary minulosti. Všichni naši bývalí vítězové voleb vyhlašovali, že jejich prioritou je věda, výzkum a vzdělanost. Co jsem si všiml, nejvíc peněz pro svou činnost dostávají ti, kteří si o ně umí říci. Podivné „Start-upy“ byly zatím černé díry na peníze, ale „zrnka naděje“ klíčila v garážích, sklepech a stodolách. K podnikání v průmyslových, zdravotnických a uměleckých oborech nepotřebujete fabriky, laboratoře nebo ateliéry, ale houževnaté lidi s myšlenkou a tahem na cíl.
Když si dneska koupíte globus za pět tisíc, není jisté, že se brzy nezmění hranice nebo barva některých jeho ploch. Pozor na bílou a červenou! Vědecký svět je bez hranic, protože vypadá jako barevný míč, fotografovaný posádkou Měsíční expedice, a v přímém přenosu přesně víme, co zrovna snídala. Je prostě malý jako naše vesnice, a protože jsou všude špióni, tak co můžou, to ukradnou. Neprodávejte proto nikomu svoje patenty a objevy, nestavte v cizině fabriky a buďte pyšní na to, že jste vyrostli a žijete v téhle krásné zemi.
Na počátku světa nic nebylo, všechno splývalo v „jedno“. Nebyla velikost, nebyl tvar, nebyla barva ani tón, nebyl nikdo, kdo by to mohl komentovat ani pozorovat. Stav Světa čekal, co se bude dít. Všude kolem jen „hustá mlha“, čekající na toho, kdo jí rozptýlí. A pak se stalo něco, co dneska nikdo z nás nechápe. Začaly tikat hodiny existence. Ne pozvolna, ale skokově. Z „ničeho“ tu najednou bylo „něco“. Třeba myšlenka! Z pohledu matematiky „nekonečná derivace“. Takový Zákon je k nepochopení, neumíme k němu nic říci. Jeden „bod“ se prostě zbláznil a začal chrlit strašné množství energii, časoprostor. Kde byla skryta, to by mne taky zajímalo.
Jediné, co prý můžeme říkat je to, že To nové (říkejme mu „Svět“) má časovou hranici, kdežto „to“ původní bylo bez hranice. Anaximandros z Mílétské školy „to“ nazval „Apeironem“, bezčasím. Lze použít i výraz začínají prvním písmenem A, třeba Absolutno. Poté nastal čas vybarvování, tříštění a splývání, objevovala se různost, množení. Počet barev potřebných k vybarvení jakéhokoliv obrazu Světa se zastavil na počtu čtyři. Krásným příkladem je vybarvení kruhu, rozděleného na tři shodné výseče, pomocí tří barev. Bílé, modré a červené na zlatém (žlutém) pozadí. Ano, je to insignie naší krásné země. Josef Ježek
