Článek
JAZYK
Prostředek k hlasové (zvukové) i písemné (grafické) komunikaci (spojení) mezi lidmi. Soustřeďme se na jazyk nám rodný, český.
Na počátku mezilidské komunikace byla asi jen slova, která představovala podstatu objektů a jevů, která neměla abstraktní obsah. Jevy i objekty bylo možné vidět, slyšet, cítit a uchopit. Takto vnímané podstaty se mohly projevovat i činně. Například, „Jelen běží“. Podstata „Jelen“ je činná, „běží“, koná pohyb, což představuje „sloveso“. Člověk je pozorovatelem (podstatou pozorování) události a tato příkladná jednoduchá věta obsahuje vše, co ke sdělení stačí. Slova v této jednoduché větě však mají ještě funkci větnou, a to povahy stavební. Podmět (jelen) a přísudek(běží) představují minimální počet stavebních kamenů každé věty, aby z ní bylo možná poznat obsah sdělení, kromě „prší“ nebo „sněží“ (ono).
Podměty nemusí být stále opakované ve všech větách, pokud z kontextu vyplývá, že se stále jedná o ten první, původně vyslovený. Přísudek lze jen stěží vypustit, pokud je společný pro více podmětů. Kromě podmětů fyzikálních (lidí, fauny a flóry, materiálů) mluvíme často o podmětech nehmotných, abstraktních, jako jsou láska, víra, práce, myšlenka, pravda, krása. Zde stojí za povšimnutí skutečnost, že jejich pojmenování bývá často vybíráno slovem „ženského rodu“. Rod je dalším slovním kritériem pro komunikaci mezi lidmi v České kotlině. Muži (jako pohlaví) zpravidla nerodí, zejména své následovníky, potomky, což možná způsobilo v hledání vhodných slov pro nějaký nový úkaz tvar ženské „podstaty“.
Vlastnost podstaty (podstatného) je čímsi „vlastním“, patřičným a obsaženým ve slově pro podstatu, blíže ji určující, obohacující, determinující. Pojmy pro vlastnosti využívají právě velmi často tří posledních hlásek tohoto pojmu: - ost. Slabost, chtivost, zbrklost, svatost, milost, blbost, těsnost, urputnost, chamtivost, citlivost, věrnost, malost, příslušnost a tisíce dalších vlastností.
Ze vzorku výše napsaných vlastnostíse zdá, že se jedná hlavně o lidské vlastnosti, ale není tomu tak. Máme přece tvrdost, rovnost, objemnost, slavnost, příčinnost, tuhost, tekutost, odlehlost, ale prakticky ve všech případech se jedná o něco nehmotné, přidané, popisující, zesilující, srovnávající dva stavy jevu, relativizující kvalitu vůči nějaké základně, jednotce, míře. Ve všech případech se slovně jedná o podstatná jména, která se ohýbají (skloňují) podle vzoru „kost“, což je výraz pro konkrétní a hmotný objekt (předmět).
Přívlastkům coby podstatám (podstatným jménům) můžeme přidávat další zesilující a přibarvující obsah. Velká blbost je prostě větší než blbost malá. Nevíme sice o kolik je menší než velká, ale jde spíše o témata diskuse, rozhovorů, soutěží, hádek a o konverzaci. „Zesilujícím a vylepšujícím slovům k podstatám“ jednoduše říkáme „jména přídavná“. Často se ale stává, že při komunikaci nespecifikujeme blíže podstatu, o níž hovoříme, ale nahradíme ji krátkým slovíčkem, jako jsou: ten, ta, on, ono, který, čí apod. Tím že nahrazují jména dostala název „zájmena“ (používána místo či za jména).
Potkal jsem filosofy, kteří vyrábějí pro své vědecké práce slovní „novotvary“, které mi trochu „drhnou v uších“. Rozumím tomu, že když o něčem mluví, tak že potřebují pojmenovat podstatu zkoumaného předmětu nebo jevu. Mne jako technika neprovokuje, že se mluví o „tekutosti“, což je měřitelná veličina pro něco, co „teče“. Třeba plyn, kapalina, tavenina, písek, které souhrnně nazýváme „tekutinami“. Nějak ale nerozumím pojmu „červenost“, který někteří filosofové užívají. Ano, u barvy je měřitelná intenzita odrazu elektromagnetického toku, vlnová délka a jiné parametry osvitu, ale rozhraní mezi „červeností“ a „růžovostí“ neumím rozpoznat. Kdy a kde jedna končí a druhá začíná, „ohraničenost každé z nich“. Z termínu červenost necítím, jestli se jedná o kvantifikaci „barevnosti“, vágnost či kvalifikaci jevu. Prodejci barev mají tisíce vzorkovnic, podle nichž se rozhodují intuitivně (pocitově) o tom, jak barvu pojmenovata označit číslem.
Na počátku dvacátého století se někteří matematici zapletli s pokusy napsat co nejobecnější pojetí mnohosti, čísla. To byla etapa vědního oboru čísla coby obecné množiny. I David Hilbert (23. 1. 1862 v Královci), jeden z velkých matematiků dvacátého století, přemýšlel o tom, že „trojnost“ vystihuje všechny situace, kdy je něco třikrát. Byla to trochu jeho prohra. Slovo trojnost budí dojem, že jde o výraz pro „násobnost“ (kvalitu, jako je jedinečnost, troj jedinečnost), a trochu se vytrácí kvantita (suma) téže kvality, pojem pro tři ohraničené jevy, předměty. V teorii množin se zdálo, že to není žádný nedostatek, protože se tři sledované prvky uzavřely do pomyslné čárové cykliky, která se nazvala trojností. Jestliže tři kvalitativně shodné prvky umíme pozorovat samostatně, není třeba je zavírat do „chlívku“. Mohli bychom totiž zabránit tomu, aby mohly samostatně interagovat s jinými prvky. Nesourodost prvků množiny může vést k paradoxním situacím, ke kterým v teorii množin skutečně dochází. „Patří seznam knih mezi knihy „beletrie“ vaší knihovny?“ (Nevím, asi ne!) Nevstoupila nepozorovaně do matematiky „vágnost“? Henri Poincaré (1854-1912) prý řekl: „Množiny jsou nemoc, ze které budou příští generace matematiků vyléčeny!“ Josef Ježek
