Článek
JERUZALÉMSKÉ POKLADY
Petr Janda, frontman beatové skupiny Olympic, se v písničce „otázky“ ptá, proč je zlato drahý kov? Zkusím mu odpovědět. Důvodů je poměrně dost. Vždy, když je něčeho málo a je velká poptávka, pak určitě zafunguje ekonomický zákon zvaný trh, „nabídka versus poptávka“. S rozvojem nových technologií je potřeba drahých kovů obrovská. Buď se obtížně získávají, protože jsou pevně vázány ve sloučeninách, nebo jejich oddělení je energeticky náročné či se v rudách objevují pouze stopově. K výrobě hliníku vedla cesta až přes vývoj elektrické pece, a dnes se s ním poměrně dost plýtvá v obalové technice.
Zlato je velmi specifický kov, zejména kvůli svým chemickým a fyzikálním vlastnostem. Neoxiduje (nereziví), je rozpustný pouze v lučavce královské (směsi agresívních kyselin – HNO3 a HCl), a tudíž jeho povrch je chemicky stálý. Na Zemi se ho vyskytuje poměrně málo, protože jeho historie souvisí s úmrtím středně velkých hvězd. V živých hvězdách převažuje především syntéza vodíkových a heliových jader, a jak tyto objekty postupně vyhořívají, syntéza jader se zastaví „v údolí smrti“, tj. v podobě jader železa.
Jakmile hvězda vychladá, vítězí gravitační síly nad jejím vnitřním přetlakem, a dojde k jejímu kolapsu. Podle hmotnosti se přemění v trpasličí objekty typu bílý trpaslík (když zestárne je z něj hnědý), neutronová hvězda nebo černá díra. A právě při tomto karambolu odletí do prostoru původní velké množství materiálu, jenž se může při obrovských teplotách a rychlostech přeměnit v atomy prvků těžších železa. A tady je patrné, jakou procedurou musely projít prvky jako měď, zinek, cín, olovo, rtuť, stříbro, zlato, uran a jiné méně známě a frekventované prvky. Všechny vznikly při výbuchu „Supernovy“, jak tento proces nazýváme.
Zlato je prvek s velkou atomovou hmotnosti, proto ve zlatonosných píscích zůstává dlouho na dně rýžovacích sít. Atomové číslo 79, nukleonové 197. Leskne se žlutavou barvou připomínající sluneční svit. Je to kov velmi tvárný a jeho válcováním dosahujeme tloušťku fólie v řádu mikrometru. Má výbornou tepelnou a elektrickou vodivost, malý přechodový odpor, a proto se hojně využívá v elektronice. Teplotu tavení 1064 °C, dobře se spojuje ve slitinách se stříbrem.
Staré civilizace znali a oceňovali jeho chemickou stálost a snadné zpracování. Proto si z něj vyráběly šperky a ozdoby, někdy nádobí, často platidla. mince. V plátkové podobě jím potahovali dřevěné sochy (jeden ze sedmi starověkých divů – Diova socha), při velkém dostatku menší kompletní sochy svatých. Z výčtů všech vlastností už snad Petr Janda chápe, proč je zlato drahý kov.
Už několik století se hovoří o Jeruzalémském pokladu, spekuluje se o tom, kam se asi poděl, zejména když mohl v sobě nést dost zlata. V bibli se vzpomínají zejména dva artefakty. Archa úmluvy, jako kryt na dvě Mojžíšovy desky a sedmiramenný svícen, menora. Nehleďme na to, zda je příběh archy pravdivý či nikoliv, ale v textu bible se hovoří o pozlacené skříni vyrobené z cedrového dřeva, o zlatém víku se dvěma zlatými cherubíny na něm, ve které Hebrejové přenášeli kamenné desky, na kterých bylo vytesáno Mojžíšem deset Božích přikázání. Archa měla mít tvar čtvercového hranolu, tedy v proporci: 1:1:2.
Na proporcích svatých staveb vždy záleželo. První Šalamounův chrám měl mít tvar krychle, stejně jako muslimská „Kába“. Dále Archa Noemova v poměru: 3:5:30. Davidova hvězda (hexagram) představuje prolnutí dvou rovnostranných trojúhelníků za vzniku šesti ramen téhož tvaru okolo pravidelného šestiúhelníku (hexagonu). Pokud na každou vzniklou ohraničenou plochu položíme svíci, potom vznikne symbol (6 +1) světel, jako počet rán, po kterých Bůh tvořil svět. Jestliže sedm světel uspořádáme do rovinného svícnu, vznikne výsostný znak Izraele, „menora“.
Po vítězství Vespasiána nad židovským povstáním (kolem roku 70 po Kristu) bylo ve druhém Jeruzalémském chrámu mnoho zlata, za které Římané mohli stavět vítězné oblouky (Titus) či sportovní areál (koloseum). Svědci historie si však nejsou jisti, zda to byli Římané, takže podezřívají třeba i ochránce svatého hrobu a dobyvatele Jeruzaléma, kteří měli bivakovat ve zbytcích druhého chrámu (Templu). Těmto bojovným a zbožným svatým vojskům jsme začali říkat „Rytíři řádu templu“. Ekonomicky byli velmi zdatným společenstvím, které pochopilo, že nosit se sebou větší množství hotových peněz je nebezpečné, a proto vytvářelo ve své působnosti „síť bankovních poboček“. Neměli sice ještě platební karty, ale znali hesla (místa), kde si mohou vybrat pouze potřebnou hotovost.
O škodnou ve svém revíru nestál francouzský král Filip čtvrtý (Sličný), který dost hýřil a utrácel, a tak vymýšlel, jak je o jejich bohatství připravit. Vzal to přes církevní moc. Slabého papeže pod výhrůžkou přesvědčil, aby řád templářů exkomunikoval, a tím je přinutil platit jako mourovaté. Když to nešlo po dobrém, hlavního představitele řádu odsoudil k upálení. A tak se příslušníci řádu rozprchli do okolních zemí. Samozřejmě i do Českého království, kde panovalo bezvládí.
Jeruzalémský poklad prostě zmizel. Zda ve Vatikánu, „u Templářů“, nebo snad na Karlštejně, to nevíme. Největším pokladem Jeruzalémského chrámu však bylo Boží slovo, „Desatero“ vytesané do dvou kamenných desek.
Josef Ježek
