Článek
PRAVDY SE NEDOBEREŠ
Těžký úkol doby. Dříve se lidé smiřovaly s vírou v pravdu, kterou nacházeli ve svatých knihách, ve chrámech, sněmech mudrců. Víra v cokoliv se nějak zvrtla, a s pravdou obecně je to ještě mnohem horší. Jak by ne, když na mne z monitoru počítače hledí Babiš, má hlas jako Babiš, říká neuvěřitelné věci, jak si říci o peníze, a přitom to prý Babiš není, ani premiér, jenom nějaký „umělý inteligent“. To je hrozná doba! Vyrostl jsem ve víře, že nějaké pravdy existují, a že mnozí za ně byli dokonce ochotni zemřít.
Píše se rok 7 533 ode dne stvoření Světa. Nějaká hodina nebo den na tom nic nemůže změnit. Četl jsem to v Tóře nebo jiné Hebrejské literatuře, takže to musí být pravda. Potkal jsem kamaráda Vaška a dostali jsme se v hovoru na nějaké náboženské téma. Jako příznivec „Svědků Jehovových“ mi vysvětlil, že ty nálezy různých koster dinosaurů a jiných saurů, že to jsou nastrčená falza, umělé příšerky, aby byli lidi oblbnutý. Když jsem mu oponoval, že Sovětští polárníci nedávno pojídali z hladu i zamrzlého mamuta, odpověděl mi, zda takovým blbostem věřím. Vždyť to maso nemohlo být k jídlu, a jakou by mělo asi chuť.
Jedna paní povídala, že na televizi „Rosia“ nelžou, ne jako na tý televizi Ukrajinský. Kdyby měsíčně padlo na frontě třicet tisíc „sovětských vojáků“, tak by je tam soudruh Vladimír Putin přece neposílal, to dá rozum. Jsem z toho celý zmatený. Čeho se mám tedy držet, abych se nepomátl. Byly doby, kdy všichni věřili, že skutečná a opravdická pravda se nachází v matematice. Řečníci používali taková dogmata, jako že jedna a jedna jsou dvě. Aritmetika se zdála být bezesporná, než se objevil šťoural, moravsko-rakouský vědátor Gödel, který říkal, že žádný systém „pravd“ není zcela stoprocentně bezesporný, protože není úplný.
Na základní škole nám říkali, že součet úhlů v trojúhelníku je roven přímosti (π). Mluvil o tom pan Euklides v Alexandrii. On totiž věřil, a další dva tisíce let i jeho potomci, že opravdu existuje přímost, která se zobrazí přímkou. Lobačevský, Riemann, Bolay, Klein, Gaus a další narušitelé normálního myšlení začali sýčkovat, že dvě rovnoběžky se možná jednou nebo dvakrát v nekonečnu (nevlastním bodě) neprotnou, protože tam nikdo nebyl a neviděl to. Pověst o tom, že mezi pěti základními postuláty Euklidovy geometrie je něco navíc, zkazilo náladu mnoha matematikům. Tak si řekli, že se bez toho pátého obejdou. V malých měřítcích kolem nás lze vést vrcholem (bodem) trojúhelníku s pravým úhlem přímku rovnoběžnou s přeponou, čímž je evidentní ze střídavých úhlů, že součet vnitřních úhlů trojúhelníku (v rovině) je přímost (π).
Kdo to mohl tušit, že nejkratší spojnice dvou geometrických bodů může být „křivá čára“, nikoliv přímá. A tak jsme se ocitli v časech „anarchie“, kdy si každý může beztrestně říkat co chce, a pravdě se dávají přívlastky: relativní (zdánlivá), poloviční (půl lži), pracovní (upravená), praktická (použitelná pro veřejnost) a hlavně „nezávazná“. A tak se ptáme, k čemu jí máme? Jestli bychom ji neměli ze svého rejstříku uvažovaní zcela vypustit. Kdo za tu degradaci pravdy může? Prvními mezi veřejností bych označil politiky. Ti si chtějí užívat moci a blahobytu, a proto musí vyhrávat volby. Jak chcete vyhrát volby, když voličům řeknete „objektivní pravdu“.
Co je to za divné slovo, „objektivní“? Objektivně se někdo má lépe než ti okolo. Ti okolo vidí, jak jezdí mnohamilionovým autem, jak si bydlí a má mladá hezká děvčata. Těžko ale objektivně posoudit, zda jsou tyto vnější znaky znakem uspokojení, snad i štěstí. Může to být vykoupeno stresem, únavou a omezeným společenským životem. Novináři také musí z něčeho být živi, a proto píší o úspěšných tak, aby jejich noviny někdo kupoval. Objektivita je společenská dohoda, forma bytí, nejlépe se stanovenými hranicemi slušnosti a etiky.
Pravda obecně může být zapeklitou věcí. Paradigma doby se občas změní, a proto není dobré se posmívat šíleným myšlenkám. Vědci, kteří píší scénáře pro sci-fi filmy nebo knihy, to vědí, a proto mohou i trochu švindlovat, neboť se jejich dílo může opírat o hypotézy, tedy zatím o něco obtížně prokazatelného. Ono totiž popisovat stavy za hranicemi naší představivosti dá pěknou fušku. Ale copak nás ještě nedávno napadlo, že uvidíme chodit člověka po povrchu Měsíce? A navíc majícího v ruce malou krabičku, skrz kterou si povídá s někým na Zemi.
Viníky bych hledal mezi astrofyziky a fyziky vůbec, protože „cesta tam prý může být jiná než cesta zpátky“. Nikoho normálního by to nenapadlo. Pravda o křivém světě pohřbila jednoduchost vidění, srozumitelnost jeho pochopení. Opakem pravdy je prý lež. Se lží to taky není úplně snadný, řekl bych prakticky stejný. Taky se říkávalo, že tě lež nakonec dožene. Jedné se říká „milosrdná“, když umírajícímu říkáte, že to bude dobrý. Možná pro všechny, pro něho i okolí. Pravda i lež představují „stav mysli“. Pravda je to, čemu jsme uvěřili, lež je to, čemu nevěříme. To je vše, co pro jedince tato dvě slova znamenají.
„Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí!“ Václav Havel myslel dobře tenhle imperativ, taky bych si přál, aby se naplnil, ale o šest set let dříve se o tuto myšlenku pokusil Jan, který to pojal jako doporučení. „Milujte se vespolek, pravdy každému přejte“. Hledání pravdy je náplní našich životů. Josef Ježek
