Článek
MOC BEZMOCNÝCH
Václav Havel s tímto názvem napsal v roce 1978 knihu úvah, rozsáhlý politický esej. Poněvadž nejsem dost fundovaný ani schopný rozvíjet tuto problematiku a myšlenky na vyšší filosofické úrovni, zkouším nalézt „Topologický model“ s uvedeným názvem. Již více pisatelům se toto dvousloví zalíbilo, a tak vznikly publikace „Moc a vzdor“, „Moc nemocných“ a další. Topologie nepracuje s časem ani odlehlostmi, povyšuje události Světa nad nejvyšší poznání souvislostí bez rozměrnosti. I v životě lidí pozorujeme jevy, se kterými se setkáváme bez ohledu na letopočty a místa událostí.
Nejprve je dobré si definovat slovo „Moc“. Možná je to schopnost prosazovat svoji „Vůli“. A vůle je svébytná „volba“, o jejíž správnosti nechceme s nikým debatovat, a stále sebe utvrzujeme, že se nemýlíme. Okolí nás může nahlodávat, ale mi neuhneme. Znamená to tudíž určitý energetický výdej, jinak se nám moc vytratí. Prokrastinace moc zcela rozpustí, moc musí mít určitý náboj a cíl. Tři písmenka základu můžeme obohacovat předponami a příponami, jak psáno výše, například „bez-moc“, „ne–moc“, po-moc“, „moc-nost“. Opakem pak jsou slova od základu mohutnosti „málo“, jako třeba „moc-malý“, malo-mocný“.
Každý topologický model stojí a padá s geometrickým bodem. Nemaje žádné tělo, nezabírá také žádný prostor, a proto naprosto přesně určuje svou polohu vůči jiným bodům. V sedmnáctém století si velký matematik a filosof René Descartes uvědomil, že vzájemné vztahy mezi ostatními geometrickými objekty a bodem jsou obtížně popsatelné, prakticky nedefinovatelné. Jediný spolehlivý vztah vzniká tehdy, když je bod součástí jednorozměrného prostoru, jedné nebo více čar. Největší starověký fyzik Archimedes ze Syrakus kdysi dávno prohlásil: „Dejte mi pevný bod (ve vesmíru) a já pohnu Zemí“. Přesně k tomu se odhodlal Descartes. Řekl, že pevným bodem ve vesmíru může být každý bod, který nás zrovna napadne. Jistě si všímáte, že to byl on, kdo objevil základy obecné teorie relativity. Tím pevným bodem určil pro každý sledovací (souřadný) systém jeho počátek. Od něj do všech světových stran můžeme pozorovat polohu jiných bodů. Na otázky, zda Svět je skutečný nebo jest pouhým snem, odpověděl šarlatánským způsobem: „Myslím, tedy jsem“ (Cogito, ergo sum). Tři sta let jeho stoupenci a následovníci filosofové neměli co dodat.
Bod (bezrozměrný prostor) v jakémkoliv N-rozměrném prostoru může být osamocen, bez jakéhokoliv vztahu, a tudíž snadno zranitelný a pohlcen. Pokud ve své blízkosti objeví jiný, sobě podobný bod, může se pokusit s ním navázat „osobní vztah“. Vzájemně se představí a podají si ruce. Mohou si slíbit vzájemnou „pomoc“ v případě ohrožení. Předtím byly vzhledem k okolí „bezmocní“, a z tohoto stavu mysli také „nemocní“. Teď už ale mají každý jednoho kamaráda, takže oba jsou „jednomocní“. Jak to ale v životě chodí, do jejich vztahu se vetře třetí „kamarád“, s prvními dvěma naváže vztah. Ti první dva zůstávají jednomocnými, kdežto vetřelec je hned „dvojmocný“. Takových vetřelců může být nekonečné množství, a tudíž „jejich obraz“ připomíná „čáru“.
Nejmenší počet jedinců do partyjsou tři (entity, bytosti), body. Musí však mezi nimi být tři jedinečné vztahy, každý ve vztahu ke dvěma zbývajícím. Všechny tři body musí být dvojmocné, stejně jako všichni případní „vetřelci“. Obraz nejmenší party má podobu „trojstraníku“, objektu (třeba i prostorového) tvořeného třemi spojnicemi. Nejde proto o „tři úhly“, protože obraz jejich vztahů mohou být „obyčejné (i křivočaré) spojnice“. Zločinecké organizace dokonale pochopily dobré vlastnosti trojstraníků pro utajení své činnosti. Každý zúčastněný zná pouze dodavatele a odběratele informace nebo produktu. Každý dodavatel je současně i odběratel. Organizátor, duch gangu, má přehled, kde a kdo selhal, byl odhalen nebo odstraněn, protože sedí na první a poslední pozici řetězce. Vypouští průzkumné a kontrolní „chrousty“, kteří protrženou „šňůru“ (cykliky) odhalí.
Bezmocní jsou články těchto společenských jevů. Neznamená to však, že nemají žádnou moc. Mají a mohou selhat, vědomě či nevědomky. Do sítí vztahů se mohou infiltrovat jedinci, hrající „dvoje housle“. Těžko se odhalují, protože tyto hry mohou být hodně složité, špióni a záškodníci to o sobě vědí. Každý večer v televizních novinách nebo rozhlase cítíte konspirační hry, a je pouze na vás, přebrat si jejich obsah a hledat zrnka, z nichž si slepíte vlastní názor na věc. Vycházíte pouze z pocitů a svých zkušeností. Prostě „Rusákům“ nemůžete věřit ani pozdrav, protože v osmašedesátém přijeli na tancích zachránit budování socialismu. Někdo je prý o to žádal. Jinak by sem vtrhli američtí vojáci z NATO. Před čtyřmi roky přišli na pomoc Ukrajincům, protože jim hrozilo převzetí moci fašisty, což oni netušili. Nebyla to standardní okupace či anexe, ale „Speciální vojenská operace“ ve prospěch lidu této svébytné země. A kolik Čechů tuto válečnou doktrínu sdílí? Pozor, zdá se, že dost.
Moc bezmocných spočívá v jejich hlavách a množství. Před dvěma tisíci lety se hrstka Židů rozhodla uvěřit v příchod nového věku, Mesiáše. Byli tak urputní, že jejich následníci se pro tuto myšlenku nechali tři staletí mučit a popravovat. Dnes mají moc rovnou půldruhé miliardě hlav. Marxové a Leninové nabídli lidem scestnou myšlenku rovnosti, a už to stálo desítky miliónů hlav. Josef Ježek
