Článek
KAREL MARIO BARTA
Potkali jsme se v hospodě „U mostu“. Přisedl jsem k němu a dal se s ním do řeči. Plachý pohled, tichý v hlase, zřejmě introvert. Měl drobný handicap, špatně slyšel. Po třetím pivě se však rozpovídal. Zjistil jsem, že máme podobné zájmy a záliby. Byl to můj první „perpeťák“. Sestrojil totiž „perpetuum mobile“ (stroj věčně v pohybu), ale nechce prozradit o čem to je, abych mu tu myšlenku nezcizil. Ujistil jsem ho, že pár takových myšlenek mám v šuplíku, takže se mne nemusí obávat. Nakonec, vždyť jsem přece před lety nastoupil do práce na patentový úřad v Praze, Václavské náměstí čp.19, takže jsem vázán mlčenlivostí o vynálezech, se kterými se dostanu do kontaktu.
Na úřadě jsme byli zvyklí na neuvěřitelné vynálezy, které přicházely, a které se nám zdály přitažené za vlasy. Tam se však hledí pouze na to, aby byla přihláška formálně v pořádku, zejména podstata vynálezu. Zaujal mne například vynález objemového stroje (spalovacího motoru, kompresoru apod.), který měl válcový píst ve válcové komoře, ovšem bez kliky a ojnice. Nebo mechanická ruka s pamětí. Žádná hydraulika ani pneumatika, ruka prostě nabrala na jednom místě konkrétní zboží, na druhém ho pustila, a byla připravena znovu nabrat předmět. Nikdy se nespletla. Žádná elektronika, čidla a snímače polohy či výšky předmětu. Ovšem půvabný ze starších vynálezů byla tzv. „Trubice bláznů“. Hladká trubka, uprostřed nátrubek pro připojení tlakového vzduchu, a to je vše. Na jednom konci si můžete ohřívat párek, na druhém chladit pivo. Vynález využil letecký průmysl. Myslím si, že bychom neměli dopředu zavrhovat některé (zdánlivě bláznivé, ale progresívní) myšlenky.
S mým novým přítelem jsme se shodli na tom, že nás vždycky fascinovaly nápady a myšlenky Járy Cimrmana. Například z oblasti matematiky. Celá staletí žádný matematik nedokázal vyřešit problém rovnice se dvěma neznámými. Až Jára si řekl, že neznámé přece musí dostat příležitost seznámit se, a budeme znát výsledek. Několik příkladů: 3×+4 = 2y+3, fáze seznámení x+y = 3+4+2+3 a po překonání ostychu spojení x.y= 12, tedy x=1 y=2. Druhý příklad: 5×+6 = 2y+10. Fáze seznámení
x+y= 5+6+2+1, bez ostychu x.y = 23, x=2, y=3. A do třetice zkusme: 3y+12 = 4×+13. Fáze seznamovací: y+x=3+12+4+1, a následným spojením neznámých: y.x=32, y=3 x=2.
Zeptal jsem se Karla, na čem teď pracuje, pokut to není tajné. Víš Pepo, povídá mi, každou chvíli je na Zemi energetická krize. Straší nás tím, že dojde uhlí, že ropa je strašně drahá a že jsme po této stránce vydíratelní. Jádro je dobrá věc, ale sabotují to různí strašpytlové. Prý nikdo nechce na svém území uložiště jaderného odpadu, dál jsou tu příklady Fukušimy a Černobylu, které lidi odrazují. Jaderná syntéza je už osmdesát let v plenkách, protože různé lobby typu ropa a plyn nechtějí přijít o kšefty. A ti zelení by nejraději zaneřádili tuhle krásnou modrou planetu vrtulemi, fotovoltaickými panely, a nevím čím vším. Pro takovou vrtuli musíš nalít do země sto kubíků betonu. Úrodnou půdu máme šetřit pro jiné účely, a ne k výrobě elektřiny.
Všechny tyhle cesty, ať chceme nebo ne, my připadají slepé. Vrtule nevyrábí když nefouká, fotovoltaika v noci a když zrovna nesvítí, pěstovat kukuřici do bio plynových elektráren mi připadá jako zvěrstvo, protože bez dotací by takový nápad nikdy nepřišel. Jen té promrhané nafty, hnojiv, lidské práce, a likvidace odpadů.
„A ty máš nějaký nápad, jak bez uhlíkové stopy zachránit lidský rod?“ „Mám, ale nejsem, jako obvykle, pochopen“. „Která energie je všudypřítomná, ve dne i v noci, bez povšimnutí? No přece zemský magnetismus“. „No jo, to mně nedošlo“, povídám já na to. Dlouho potom mi vyprávěl, že takový magnetický mlýn za použití supravodivých materiálů na solenoidech, bez odporu vzduch při vakuu, uložení rotoru na kapalném axiálním ložisku, nepatrném zbytkovém přemagnetování, a spoustě dalších novinek z oboru fyziky a energetiky tu už je.
„Co na to odborníci?“ „Prý zase nějaké perpetuum mobile. Ale to přece není pravda. Tady ta energie bezděčně proudí kolem nás, něco jako voda v řekách či potocích, jenom jsme se jí nepokusili spoutat. My v Čechách to zkusili, a když se to s desetiletým zpožděním dozvěděli Američani, pohořeli, protože zvolili špatnou cestu. Vystřelili do kosmu mateřskou družici, na deseti kilometrovém vodiči (lanu) z ní vystřelili dceřinou družici s tím, že jak bude lano protínat zemské magnetické siločáry, bude se ve vodiči indukovat elektrické napětí a obvodem poteče proud. Vloudila se jim však do výpočtů chybička. Dcera se jim utrhla a NASA projekt předčasně ukončila.
Josef Ježek
