Článek
ŘEČI O SLOVECH
Řeči se občas vedou o ničem. Třeba jenom proto, aby nebylo ticho, nebo jen tak pro radost. Na tom vlastně není nic špatného. Vždyť podobně jako aktivní hudba se zpěvem může příjemně vyplnit volný čas, kdy se vám nechce v hlavě zaměstnávat operační mozkové buňky. Lidský živočišný druh na počátku své geneze možná své vzkřeky a posunky přeměnil na něco reálného, viditelného, slyšitelného, s pevným a konkrétním obsahem. Stačilo, že alespoň dva jedinci tlupy přijali „relaci mezi projevem a obsahem“, ostatní se mohli přidat.
Dodnes mezi puberťáky tento mechanismus spolehlivě funguje, takže ta potřeba vymýšlet stále nová slova, zkratky, pazvuky a posunky, žije. Potom, co se nepovedla stavba věže až do nebe, v Meziříčí (mezi Tigridem a Eufratem), každá skupinka lidských jedinců si vymyslela svůj vlastní jazyk, čímž vytvořila nejen překážky a bariéry mezi sousedy k domluvě, ale problémy v komunikaci obecně. Dneska se s někým domluvit je nadlidský úkol. Jen si vezměte takovou řeč, jako je „angličtina“. Hlásky zobrazené písmeny latinské abecedy si klidně její uživatelé vyslovují jinak než jiné národy, užívající tytéž znaky. Jsou jen „Slova, slova, slova“
I když je obtížné překládat slova z jednoho jazyka do druhého, jejich obsah může mít poněkud jiné zabarvení, zejména emoční. Přesto pokusy o nejvěrnější vyjádření v nemateřském jazyce mohou selhávat. Bezproblémová je komunikace jen v případech, že oba mluvčí jsou z téže jazykové provenience, a to na slovech, představujících jména předmětů, živočichů a rostlin. Horší je to v popisu událostí, tedy dějů, které nelze osobně prožít, účastnit se jich, protože jsou mnohdy neopakovatelné. To jest ono absurdní sousloví „Předávání zkušeností“. Zkušenost nelze předat, lze ji ale udělat. Jiná cesta neexistuje.
Slovo však nemusí vyjadřovat jevy vnímatelné fyziologickými receptory, ani přeneseně, nýbrž jsou zcela abstraktní. V takových případech nastávají problémy. Tehdy je dobré vytvořit slovník, který obsah použitých slov přiblíží, pokud více nezatemní. Záleží na dohodách society, zvycích a setkáváních, vybrušování konvencí. Nejcennější jsou diskuse lidí, zabývajících se řešenou problematikou desítky let, neboť obě strany tuší, kam míří oponent nebo přednášející.
Člověk žijící slovem a stále jej šířící, se musí občas dostávat do stavu mysli, kdy začne pochybovat o jeho obsahu a začne ztrácet víru v jeho správné chápání. Pokud jej tento stav nenavštíví, pak možná šíří bludy a bylo by dobré jej konzultovat stále dokola s odpůrci, aby se utvrzoval ve své cestě. Tito jedinci se zabývají historií nebo láskou k moudrosti, filosofií. Pro ně jsou připravena řemesla typu reverend, kněz, řečník. Stavby pro ně stavěné chápeme jako prostory posvátné, jimž český jazyk zpravidla přiděluje ženská jména: Pyramida, pagoda, věštírna, synagoga, katedrála, mešita, univerzita, …
Slova či pojmy abstraktní se používají v situacích, kdy popisujeme něco, na něž si nelze sáhnout, co nelze vidět ani slyšet. Je to prostě pouze pro „lidský produkt myšlení“. Například slova jako jsou anděl, číslo nebo zákon. Fikce, tedy zdání, jsou tříděny do kategorií individuálních a instinktivních. Jejich klasifikace (míra) je odvislá na pocitech a kritériích každého z nás. Obecně neumíme rozpoznávat „dobro od zla“, protože dobro vnímáno jedním se jeví druhému jako zlo. Tahle relativita je zdrojem všech souznění nebo konfliktů. Jde o oblast lidského ducha, hledajícího opodstatnění pro své činy.
Zpravidla až posuzování situací z dlouhodobého hlediska ukáže, zda jsme se mýlili (jsme schopni si to přiznat), nebo intuitivně cítíme charakter události. Přiznávám, že poslouchání názorů oponenta mne vždy vykolejí, neboť mu přiznávám právo na názor (podle Voltaira), ačkoliv s ním zásadně nesouhlasím. A tady nastupuje „fáze agrese“, kdy bychom neměli respektovat soucit, pocit lítosti nad jeho „pomýlením“, které může způsobit až celospolečenský nebo světový konflikt. Uvedu několik příkladů.
Komunistické ideje útočí na možné soužití zaměstnance a zaměstnavatele. Zaměstnavatel má prý ze své podstaty tendenci „vykořisťovat“ člověka jím zaměstnaného. Už za několik století existence těchto myšlenek se ukazuje, že jsou scestné a kontraproduktivní. Když ten, který má zájem na prosperitě podnikání požaduje od svých zaměstnanců disciplínu, neplýtvání materiálem a časem pracovní doby, respektování dohodnutých směrnic, pravidel a nařízení, bojuje proti těm, kteří to považují za šikanu. Otázkou zůstává, zda je nekonfliktní dohoda možná. Komunisté vždy tvrdili, že jedině revoluční (silovou) cestou je možné řešit konflikty. A tak výsledek jejich působení byl vždy stejný. Krev, ekonomický úpadek (Kuba), pronásledování a zavírání těch, kteří jejich způsoby odsuzovali (satelity Stalinské éry) a obrovský nárůst korupce, což se ve společnosti mafiánského typu vždy objeví, dokud je na čem parazitovat.
Antisemitismus. Národ semitský, Izraelský, nikým milovaný, existuje několik tisíciletí, jako málokterý jiný. Rozborem tohoto jevu nás napadají určité konsekvence. Jako minorita v majoritní společnosti vždy lpěla na právu vlastní víry, a draze za to platila. Tam kde právě pobývala, vládci těch území nemohli pochopit jejich pospolitost v tom smyslu, že Žid nesmí dle článků víry nechat padnout jiného, který je v těžkých životních nesnázích. Lpění na tradicích života v Tóře upevňovalo a tmelilo tento národ. Okolním národům například vadila a vadí informace ze Starého zákona, že národ Izraelský je národem vyvoleným. Jeho příslušníky to však zavazuje k tomu, aby se podle toho chovali. Pracovali, spořili, vynikali. Mezi vědci židovské národnosti máme za sto dvacet let kolem stovky nositelů Nobelovy ceny.
Pevné sepětí s vírou je hnacím motorem ctižádostivosti a urputnosti v denním životě, a tak mnoho příslušníků malého národa nastoupilo úspěšnou cestu podnikání v obchodě, ve finanční i průmyslové sféře, když mnohé profese jim nebyly povoleny. Jejich úspěchy byly vždy trnem v oku méně schopným a neúspěšným, kteří volali po konfiskaci jejich majetků. A to se mnohokrát v dějinách židovské diaspory stalo. Židovská hereze, křesťanství, které když ve čtvrtém století dnešního letopočtu získalo statut státního náboženství, se začalo mstít na přívržencích původní víry za to, prý jim popravili Mesiáše. Oni ale popravili neposlušného a zbloudilého příslušníka svého národa a jejich víry.
Všechny tyto události ukazují, jak se dá se slovy manipulovat, jak je zneužívat ve svůj prospěch, nebo naopak k poškození druhého. Zajímavý je příběh z Nového zákona o jistém Jidášovi, jednom z apoštolů, učedníků Kristových. Třicet stříbrných, které měl dostat za zradu, je pouze symbol vyjádřený číslem a drahým kovem. Smyslem příběhu je odsouzení toho, kdo si plnil svou občanskou povinnost, a přiznal, kde se nachází hledaný člověk. Jak se zachová každý z vás, když bude vědět, že někdo blízký z vašeho okolí někoho brutálně zabil. Ano, jistě řeknete, že takové srovnání dost pokulhává. Ale kdy nastává ta míra nezbytnosti upozornit na zločince podle zákonů a práva? Když zjistíte, že posílá zprávy cizí moci, která vaši zemi ohrožuje, když je to prostě špion? Trest je za takové chování shodný jako za vraždu. Doživotí nebo poprava, viz Rosenbergovi v USA. Dobro od zla obtížně oddělujeme a rozpoznáváme.
Josef Ježek
