Článek
MORALIZOVÁNÍ a MENTOROVÁNÍ
Jsme už více jak pětatřicet let po sametu a pořád vítězí „materialistický pragmatismus“. Noví političtí lídři nás zahrnuli svými moudry v podobě sloganů a bonmotů. A tak jsme se dozvěděli, že špinavé (rozuměj pokálené) peníze by nám v obchodě ani bance nevzali, protože by odporně zapáchali. Z toho jasně vyplývá, že špinavé peníze prostě neexistují. O týchž komoditách se dnes praví, že jsou „až na prvním místě“. Když jsem před lety studoval psychologický kurz, tak jsem se doslechl, že jsou „už na třetím místě“. To bylo v souvislostech, kdy lidé odchází z původního pracoviště. V prvém případě, když je vedoucí hovado, v druhém případě, když si nerozumím s většinou spolupracovníků, a už v pořadí na třetím místě je skutečnost, když mi jinde nabídli mnohem lepší plat.
Ptejme se, co jsou v lidském životě potřeby a jak je chápat. Nemá smysl vyjmenovávat ty biologické od jídla a pití počínaje, přes čůrání a kakání, spánek atd. Jejich kvalitu uspokojování lze spojovat i se společenskou úrovní jednotlivce, vyjádřenou pojmem „peníze“. Méně účinné jsou tyto „prostředky“ při potřebách zdraví, někdy dokonce absolutně neúčinné. Ještě složitější je však uspokojování potřeb sekundárních, mezi něž zařaďme společenské uznání. Cest je mnoho, a vyžadují mnoho úsilí, aby se tato potřeba naplnila. Mluvíme o uznání v umění, ve sportu, v zaměstnání, ale i v každodenním životě. Jak se ale může dostat uznání člověku bez výjimečného nadání, bez vhodných podmínek a příležitostí? Třeba tak, že se chová morálně, stará se o potomky, neubližuje svému okolí, vědomě nelže, nekrade a vůbec žije podle obecně uznávaného mravního kodexu, například desatera.
Byly časy, kdy vysokou hodnotu měla osobní čest, tedy pocit (emoce), že se nemám zač stydět, a proto budu respektován. Těmto lidem se říkalo rytíři a byli ochotni pro zachování své cti položit i vlastní život. Rytíř musel zasáhnout i v případě, že byl přítomen jakémukoliv bezpráví, konaném na lidech v okolí. Nesnášel podlost, zradu, lež a nespravedlnost. Dnes nám takové chování připadá směšné, ba i pokusy verbálně toto chování proklamovat. Václav Havel si pěkně naběhl, když vykřikoval nahlas do světa, že „Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí“. Stal se jakýmsi novodobým donem Quijotem de la Mancha. Český revolucionář Jan Hus prý zase říkával „Milujte se vespolek, pravdy každému přejte“. Společenská atmosféra nás drtí natolik, že v tom lidé slyší dvojsmysl. Milovat se vespolek si překládají jako volný sex, bez ohledu na pohlaví, a pravda je pojem natolik relativní, že ji nejsme schopni rozpoznat. Když invazi nazveme speciální vojenskou operací, nebo okupaci země internacionální pomocí, jak ty naše děti se v tom mají vyznat, když jim pod těmito pojmy učitelé ve škole říkali něco úplně jiného. Jak udělat nápravu v obsahu slov vyzpíval Vladimír Vysocký ve své písní „O pravdě a lži“. V ní je řečeno, že až bude pravda používat podlých prostředků jako lež, pak má šanci nad ní zvítězit. Pravda se však takovým chováním cítí upatlaná.
Obrovskou hodnotou je osobní odvaha po vzoru rytířů. Bránit zlu, aby si nezotročovalo ty duchovně slabé a zbabělé. Jenom blbec ignoruje utilitárnost, prospěšnost každodenního rozhodování. Dnes stačí slib, že „bude líp“, a naše problémy svést na ty druhé. „Vždyť jsem celý život pracoval, a mám tak malý důchod. Jenom nám lžou a sami kradou jako vzteklí. To dříve nebývalo“. Prospěch, zejména ekonomický, je cílem, neboť se stále opakuje mantra, že „štěstí je krásná, přepychová věc, jo, štěstí je tak krásná, a přepychová věc, ale prachy, prachy si za něj nekoupíš“. O štěstí toho moc nevíme, protože nám naši starší neříkají, jak vypadá a co je jeho podstatou. Zřejmě se k němu musí dopracovat každý sám.
Promíjení prohřešků proti slušnosti vede ke zhrubnutí celého společenství, uvolnění norem a přijímání úpadku (devalvace) na úkor stability vztahů. Když neexistují vzory, resp. když se stávají býti směšnými, není prostor pro zakotvení a tradici. Tradice by měla být hodnotou trvalou, neboť obstála v čase. Přístup k přírodě je věc prvotního pochopení smyslu bytí, neboť rozhoduje o zítřku nejen našem, ale především těch, které milujeme. Je toho moc, celý komplex přístupu k životu než lze jen vyslovit. Každá skoková změna v našem počínání nemusí přinášet pouze prospěch pro všechny zúčastněné. Míra svobody rozhodování o sobě je motivační pro příjemné prožití svého vyměřeného času.
Josef Ježek
