Článek
Rozhodování se bolí
Po určitých životních zkušenostech a úbytku sil musím konstatovat, že nejtěžší v životě lidském je nutnost „rozhodnout se“. Začíná to nevinně. Třeba v restauraci čtvrté cenové skupiny. Je-li na jídelním lístku „Moravský vrabec, kysané zelí a houskový knedlík, nemusím se rozmýšlet, je můj“. Pokud není, dám si hovězí guláš se šesti. Pokud není ani první, ani druhé, dám si naše studentské jídlo, obalovaný sýr, tatarku a vařený brambor. Pokud i ten došel, mám zkaženou náladu. Musím se rozhodnut, zda se zvednu a odejdu, nebo polknu něco, na co nemám chuť. Takto vzniká „neřešitelný“ problém, kdy vás okolnosti nutí rozhodovat se. Asi každý z vás se do takové prekérní situace jednou v životě dostal. Nemám obecně rád změny, na rozdíl od své ženy, která má každý den několik nápadů, co je nutné bez prodlení změnit. Nutno dodat, že má vždy pravdu.
Jsou i jiné situace, kdy je člověk nucen se rozhodnout. Jeden můj kamarád vždy tvrdil, že po dvaceti letech manželství je nesmysl se rozvádět, protože oba přesně vědí, co ten druhý má rád a co nesnáší, a že tudíž není rozumné hledat nějaké nové partnery, o kterých nic nevíme. Rozvod je tedy hloupost, a chce to jen si se stávajícím partnerem vyjasnit, v čem máme nedostatky a co se dá napravit. Složitější jsou okamžiky, kdy dítě vychází základní školu, a jeho okolí mu dává rady, jak pokračovat dále v životě. Pro dítě to vypadá, že teď jde o všechno, hlavně neudělat chybný krok. Chudák, máte-li jej rádi, pak ho nestresujte. Málokteré i v dospělosti ví, co ho bude bavit a na co má schopnosti.
Těch momentů, kdy se musíme rozhodovat, je taková spousta, že spotřebují veškerou naši volnou energii. Mnoho žen si umí to rozhodování užívat, pokud se jedná třeba o módu, kosmetiku či doplňky. Mužský zase vnitřně bojuje s tím, jaký auťák by pro něj byl ten pravý. Rozhodování je proces, někdy příjemný, jindy odporný, dle podmínek, za jakých se uskutečňuje. Vše vychází z našeho hodnotového nastavení. Pro každého je nejdůležitější to, k čemu se v životě dopracoval. Krom věcí, zábavy a radostí, se hodí protěžovat mezilidské vztahy. Zde každé rozhodnutí může být nevratné a ubíjející. Vždy jej tedy důkladně promyslete.
Jsou profese a činnosti, v nichž se nepřetržitě rozhodujeme. Většina z nás řídí nějaké silniční vozidlo, kdy se v dané situaci rozhodujeme, zda předjet nebo počkat, protože by předjíždění na nepřehledném místě mohlo být nebezpečné. Každá sportovní aktivita v sobě skrývá rozhodovací proces, zda ten vrchol zdoláme, nebo nikoliv, zda jsme pro daný úkon dobře fyzicky i psychicky připraveni. V jakékoli i nesportovní aktivitě se rozhodujeme, jestli se svým nadřízeným bojovat či se sklonit, má smysl zůstat nebo odejít? Není tedy oblast, kde bychom se nemuseli rozhodovat, pokud jsme uznáni za svéprávné. To je ona bezbřehá účast na sociálním (společenském) životě, v jeho funkcích. Jsou však profese, kde rozhodování je každodenní nelítostný boj jedince s přírodou. Mám tím na mysli práci tvůrců typu projektanta, konstruktéra, lékaře, vědce, … Kdysi jsem říkával, „Hmotu neporazíš, ale bojuj!“. Každým okamžikem se musíš rozhodovat, zda jdeš po té správné pěšince, která vede k jakémusi zdárnému konci a cíli. Na tu cestu potřebuješ odvahu, odměnou je ti pouze adrenalin.
Pokusme serozhodovací procesy promyslet a graficky zobrazit. Na cestě životem se dostáváme do bodů zlomu, kde se musíme rozhodnout, s kým a jak žít. Vytvořme si modelovou situaci, kdy v české kotlině jde v devadesátkách poprvé k volbám osmnáctiletý volič. Otázka stojí: „Koho volit?“. Rozhodnutí záleží na prostředí, ve kterém vyrůstal. Politické spektrum má barvy duhy. Nejkratší vlny, modrá ODS, Zelená-zelení, Lidovci-KDU-žlutá; oranžová-ČSSD, nejdelší vlna červená, Komunisté. Šesticestný uzlový bod, trojúhelníkové pole a pět možných cest, volby. Všichni volení chtějí pro něj jen to nejlepší.
Po dvaceti letech některé cesty mizí, zůstává pravice, střed a levice. Ti žlutí, středoví, se dostanou do vlády skoro pokaždé, protože umí kličkovat. To je rozhodovací pole šachovnicové, čtvercové. Po třiceti letech hledání se volič blíží věkem k padesátce a cítí, že v těch vyspělých demokraciích mají asi pravdu. Jen dvě možné cesty stačí. Modří „demokraté“ a červení „republikáni“, vpravo nebo vlevo. Barvy už nejsou důležité, záleží jen na tom, kdo je výřečnější a větší populista. Jedni říkají, nestarejte se o mne, hlavně mi nepřekážejte, ti druzí říkají, nic moc neumím, bojím se, ale chci slušně žít, tak se o mne postarejte.
S oblibou říkávám, že ti mladí to nikdy neměli lehké. Po zvážení stavu věcí je nejlepší takový bod rozhodovacího pole, kde jsou pouze dvě východiska, a obě (pravděpodobně) špatná. A právě proto jsi zde ty, abys řekl a rozhodl, které je možná méně špatné než to druhé, které jsi dosud nezkusil. Takové rozhodovací pole nazvěme cihlovým nebo plástovým, protože připomíná mozaiku těchto geometrických obrazců. Zedníci i včely moc dobře vědí, proč ty cihly nebo buňky kladou tímto způsobem, protože jejich stavba je potom nejstabilnější a nejpevnější při minimální spotřeba pojiva. Je pravdou, že svět ani život v něm není černobílý, dvoupolohový podle logiky pana Aristotela, ale musíme projevovat svojí vůli.
Josef Ježek
