Článek
V elektrárně jsem potkal staršího mistra, který mi vyprávěl, jak pro své známé hledá vodní prameny. Zatoužil jsem takovou schopnost vidět na vlastní oči. Druhý den mne vzal k sobě na zahradu, ukázal proutkem, jak to dělá, a řekl. „Teď to zkus sám!“. Zkusil a ono to fungovalo. „Musíš trénovat, aby ses zdokonalil!“. Později v životě jsem potkal dost lidí, na koho tato metoda fungovala, stejné procento bylo těch, na které nikoliv. V čem je problém jsem se snažil mnoho let vysvětlit sobě i ostatním. Že by existovala pátá přírodní síla, která se cudně tváří jako kdysi dávno elektromagnetismus? Vědci toto šarlatánství okamžitě zavrhli, v lepším případě spolek „Sysifos“ poslal dotyčnému nějaký ten „bludný balvan“.
To, že nějaký „receptor“ v rukou člověka reaguje na přítomnost čehosi neviditelného pod zemí není evidentně v užitém „čidle“, ale v lidském mozku. Senzitivní člověk neodmítá principy nebo myšlenky, které vysloví někdo jiný, ale je citlivý i na signály fyzikálního světa a umí je poslouchat. Z lidské zkušenosti pěti tisíciletí víme, že hledači vody byli v různých civilizacích úspěšní, tak jako mnohá zvěř v tvrdých přírodních podmínkách. Nedůvěryhodní však v posledních desetiletích jsou lidé, kteří „na počkání“ najdou cihlu zlata ve vaší kuchyni.
Válečná paradigmata se s růstem vědění lidstva mění. Na počátku muž s mužem bojovali holýma rukama proti sobě. O úspěchu rozhodovala síla a hbitost soupeřů. Staletími se boj stal bezkontaktním, nové technologie jej odlidštily. Otázka zní, k čemu vlastně všechny ty války a zbraně jsou, pokud vynecháme jednu maličkost, kterou je evidentně a bez sentimentu technický pokrok.
V počátcích civilizace to byl zisk levných pracovních sil. S anexí území jsou potíže. Někdo je musí spravovat a udržovat. Nejvýhodnější je situace, kdy lidé z poražené strany nic netušící pracují s pocitem vlastní vůle a nutnosti, zatím co vítězná strana užívá jejich zisků, daní. Když však poražení zjistí, jak je to doopravdy, mohou začít zlobit, revoltovat a odmítat pro vítěze pracovat. Rozpoznat, kdo je dnes vítěz a kdo poražený není snadné. A tady je onen modus vivendi. Signálem pro revoltu jsou emoce. Třeba závist. Já taky pracuji celý život jako ten Němec, co má dvakrát vyšší životní úroveň než já, a to je nespravedlivé! Měli bychom se podobné země zmocnit tak opatrně, aby si toho její občané nevšimli. Stačí ovládnout dostatečnou množinu z poražených lidí, kteří ostatní umravní. Jak to ale udělat, aby to nebolelo?
Psala se druhá polovina osmdesátých let dvacátého století. Už dříve jsem se seznámil s výsledky utajovaného vojenského výzkumu, který se zabýval využitím „mentálních sil“ člověka. Hovořilo se o přenosu myšlenek na dálku (telepatií), o bezkontaktním hýbáním těles lidskou vůlí (telekinezí) a dalšími podobnými, málo prozkoumanými jevy. V Česku parta psychotroniků, vedená profesorem Kahudou, dělala „základní výzkum“ v zájmu Kremlu. Představte si, že byste ze své kanceláře vnukli náčelníkovi generálního štábu NATO myšlenku, že je potřeba nechat nám bez boje správu nějaké demokratické země. Třeba Rumunska! Jako výzkumníci museli mít výstup. Mentióny s nulovou klidovou hmotností a nadsvětelnou rychlost by to prý dokázaly zprostředkovat.
Uplynulo čtyřicet let a cíl „telepatie“ se naplnil. Pomohl kosmický výzkum a kluci z americké univerzity. Bezdrátové telefony a sítě počítačů. Ve virtuálním prostoru vypustíte obludu s nulovou hmotností, a ta nadsvětelnou rychlostí vyžere mnoha lidem mozek. Ti pak při „svobodných“ volbách zvolí za svého vládního zastupitele jejího „Krakena“.
Vše je jinak, než bývalo. Buďme bdělí. Slovo vyslovené i napsané je velmi nebezpečná zbraň, která se dá snadno zneužít.
Josef Ježek
