Článek
ZEMĚ PŘEKRÁSNÁ
Země je překrásné místo ve Vesmíru. Otáčí se kolem „své osy“, což způsobuje nepatrné „zploštění k pólům“, a proto říkáme, že má vnější tvar jednoosého rotačního elipsoidu. Díky svému otáčení, poznáváme svítání, poledne, večer i noc. Vzhledem k rovině (ekliptice) oběhu kolem nejbližší hvězdy, Sluníčka, je tato osa nakloněna zhruba o 23,5 rovinného stupně, čímž zde prožíváme změny počasí, jaro, léto, podzim i zimu. Je to geniálně uspořádáno tak, že je v pohybu její vzdušný obal, díky souputníku Měsíci jsou v pohybu masy vod v podobě přílivu a odlivu. Ozónová vrstva chrání faunu před ničivým kosmickým zářením. Tekutá voda na povrchu Země jako základna života je umožněna správnou vzdáleností oběžné eliptické dráhy od hvězdy atd. Bylo by možné vypisovat nespočet předností planety, která byla nabídnuta člověku k užívání. Často pochybujeme o tom, zda si to člověk uvědomuje a také dostatečně váží.
Dostali jsme evolucí takovou úroveň myšlení, která nám umožňuje pozorovat svět a jeho zákonitosti, zkoumat jeho historii a předpovídat budoucnost. Díky schopnosti abstrakce odebíráme objektům a jevům vlastnosti, které vyjadřujeme slovem. Materii přiřazujeme obecnou vlastnost, jako je například „barva“. Lidský mozek skrze oko „vidí“ plochu povrchů, na kterých dochází k reflexi (odrazu) určité vlnové délky elektromagnetického záření, případně jeho vyzařování. Záření může procházet materií s částečnou nebo nulovou reflexí, a potom je hmota průsvitná nebo průhledná. Opakem je potom hmota, která barvu světla pohlcuje, a neměla by tedy být viditelná.
Jinou obecnou vlastností „hmoty“ je její ohraničení, tvar. Říkáme, že žijeme v trojrozměrném nebo čtyřrozměrném prostoru. Očima však poznáváme pouze „obraz“, plochu, a třetí rozměr prostoru domýšlíme, díky zkušenosti. Čtvrtým rozměrem je čas, tedy změna předchozího obrazu. Mnoho vědců a myslitelů se vnímání trojrozměrného prostoru a času v něm pokoušelo popsat a specifikovat tak, aby se mohli k nějakému tvaru kdykoliv vrátit. A tak vznikaly modely objektů, které se uchovávaly v depozitářích ohraničeného prostoru. S těmito modely se seznamují už děti v předškolních letech, aby se rozvíjela jejich mozková představivost. Ta opět funguje na verbální úrovni, kdy je termín (slovo) spojován s tvarem. Jednoznačně popsaný tvar jest jednoslovní. Koule, krychle. Elipsoidní, paraboloidní, hyperboloid, hranolovitý, válcovitý nebo kuželovitý tvar je už nutné blíže specifikovat. U všech se předpokládá, že jsou prostorově konečné. Trojosý elipsoid, čtvercový hranol, rotační válec nebo kužel. U přívlastku rotační předpokládáme, že rovinný řez kolmý na osu je kruhový. Celé generace filosofů a matematiků se už od dob starověkého Řecka zabývala tvarem uzavřeného trojrozměrného prostoru. Pochopila, že je nutné zastavit čas. To se projevovalo tak, že jeden tvar nemohl přecházet v jiný, jak se děje třeba v kině.
Na dvoře českého krále Rudolfa II. žil a bádal astronom Johannes Kepler, kterého také fascinovala tělesa, kterým říkáme polyedry, česky mnohostěny. Do dějin se zapsal svými třemi zákony pro pohyb vesmírných těles kolem těžiště soustavy. Každý, kdo přičichne, nakonec ho polyedry pohltí. Tento velikán hledal souvislost oběhu planet sluneční soustavy s vepsanými Platonskými tělesy, těch uzavřených pravidelnými polygony. Rovnostrannými trojúhelníky, čtverci a pravidelnými pětiúhelníky. „Nejmenší“ z nich, čtyřstěn ze čtyř trojúhelníků, je prvním, a tedy Adamem mezi polyedry. Jestliže symbolem plynutí času je úsečka, pak byl stvořen za šest časových úseků, řekněme šestý den stvoření. Zajímavé je, že sedmý den stvořitel odpočíval. Další dny se rozeběhl proces množení těchto „bytostí“. Přijmeme-li tuto myšlenku vzniku ságy polyedrů, pak podobnost s lidskou genezí je více než náhodná.
Polyedr poznáme podle splnění obecné podmínky rovnováhy: S+V=H+2, kdy S je počet Stěn, V je počet Vrcholů a H je počet Hran. Poněvadž tvořící (hraniční) polygony (stěny S) jsou svázány vždy dvěma shodně dlouhými hranami (H) vstupujícími do dvou protilehlých vrcholů (V), potom musí nastat rovnováha v tom smyslu, že polovina hran odpovídá počtu všech stran mnohoúhelníků tvořící povrch polyedru a zároveň všech hrotů (úhlů) těchto mnohoúhelníků. Vrchol polyedru je minimálně trojmocný, stěna je minimálně trojnásobná. Součet všech mocností (Mi) vrcholů a všech násobností (Nj) stěn polyedru je tedy roven.
2H = ∑ mi . Mi = ∑ nj . Nj
Z výše napsaného je zřejmé, jak tyto „bytosti“ vyjadřují rovnováhu tohoto světa. Každý polyedr má svůj protějšek. Řeklo by se, že každý muž má ve světě polyedrů i svou ženu, což se projevuje tak, že počet stěn je pro protějšek počtem vrcholů a počet vrcholů je pro protějšek počtem stěn. Mezi dokonalými (Platonskými) je to například Caesar (krychle) a Kleopatra (osmistěn), s následujícími genomy:
Caesar (6 + 8 = 12 + 2) Kleopatra (8 + 6 = 12 + 2)
Adam a Eva mají shodný genom: (4+4 = 6+2) a jsou předky všech polyedrů.
Ať žijí věčně tělesa, která nás obklopují!
Josef Ježek
