Článek
Arnošt byl od malička vášnivý cyklista. Nikdy sice nezávodil, ale na kole se cítil šťastný a svobodný jako při žádné jiné činnosti na světě, ani sexu. Protože toužil psát knihy, časem si vypracoval systém nahrávek, že si za jízdy nahrával, co povídá, a potom nejlépe ještě tentýž den večer si své poznámky přepisoval do počítače. Bylo zajímavé sledovat, jak na rovinkách a z kopce měl příběh obvykle dramatický průběh, zato když šlapal do kopce tak se děj zjednodušoval a věty byly kratší a údernější, což je logické, kdo si někdy zkusil šlapat do kopce a přitom dlouho soustavně povídat, tak jeho rozpoložení chápe. Arnoštovi se podařilo vydat soubor povídek a nyní se poprvé ve svých padesáti letech rozhodl, že namluví a přepíše román. Pracoval jako učitel a každé ráno jezdil z domova třicet nebo pětatřicet kilometrů na kole, záleželo, kterou cestu si zvolil. V létě, v zimě, téměř za každého počastí. Pokud neměl teplotu, šlapal.
Snadno se o tom píše, ale zkuste jet domů v zimě a ve tmě, kdy je počasí okolo nuly nebo pod ní. To si pak sakra rozmyslíte, jestli pojedete lesní blátivou neosvětlenou temnou cestou anebo po silnici, kde je však zase trošku směrem od Brna ven provoz a po tmě není bůhvíco slyšet okolo sebe projíždět auta. Lépe se v takových podmínkách jede do kopce lesní cestou, kterou znáte, dolů v rychlosti znamená větší riziko. Známí Arnoštovi doporučovali elektrokolo, ale on věděl, že pokud jednou zkusí elektrokolo, tak už se mu pak nebude chtít jezdit na normálním kole a že možná v důchodu si ho pořídí, pokud si na něj z platu učitele češtiny a občanky na osmiletém gymnáziu ve Šlapanicích našetří. Za první knihu povídek, která mu vyšla po čtyřicítce, si pořídil kolo grevla, což je něco mezi silničním a horským kolem, teď je to velká móda. Dokonce na jeho povídky vyšla i celkem příznivá recenze v místním deníku a Arnoštovi dodala sebevědomí, a proto se teď pustil do psaní románu.
Šlapal a mluvil do malého mikrofonku, který si přimontoval na helmu, takže když ho lidi viděli projíždět, mysleli si, že pořád telefonuje a on přitom namlouval takové podivnosti, zdánlivě nesouvislé myšlenky, kdyby ho někdo pozorně poslouchal. Psal nebo vlastně mluvil o svých snech a cestách, které nikdy neuskutečnil, protože se ve vesnickém domku staral o svou maminku a veškeré úspory dával do baráku, který se jim pomalu rozpadal nad hlavou. Samozřejmě, že ne vše, co si za jízdy namluvil, bylo použitelné. Hlavně ráno, když spěchal, aby stihl vyučování, tak použil ten materiál málokdy, odpolední návraty domů bývaly úspěšnější, tady se dalo využít tak padesát procent namluveného. Své nápady si nenamlouval pokaždé. Někdy se mu prostě nechtělo, nebyl stroj, a tak se jen kochal cestou, kterou měl projetou už tisíckrát a hledal nové stromy. Anebo taky třeba někoho potkal na stezce a dal se s ním do řeči, když měl náladu. Taková cyklistická moudra bývají praktické poznámky, jako třeba máš prázdnou „dušu“ anebo vzadu nesvítíš, nečekejte hlubokou filozofii na cestě. Jindy to vzal lesem, aby se rozptýlil, někdy si koupil cestou zpátky ve stánku u rybníku Pod Hádkem pivo, desítku Starobrno, a jak ho nikdy neměl moc rád, tady mu obvykle chutnalo. Arnošt toužil napsat existenciální román ze současnosti a každým šlápnutím se svému snu přibližoval. Nevěřil v Boha, ale v sílu a pravidelnost slova a šlapání. Nic není zadarmo, každý kopec se musí nejdříve vyjet, aby následoval sjezd dolů. Hlavními hrdiny jeho knihy budou jeho děti, které neměl. Žil sám s mámou a představoval si, že má kluka a holku a vymýšlel jim osudy, kdyby se mu narodili před dvaceti lety na malé moravské dědině v Moravském krasu.
Arnošt měl rád pravidelnost. Pokud jezdíte stále stejnou cestou ve stejnou dobu, potkáváte tam stejné lidi a někdy i zvířata. Věci se mění, ale lidi zůstávají. Pokaždé ráno na cyklostezce okolo řeky Svratky viděl ve stejnou dobu paní s vlčákem, jak si hrají a pes se točí za míčkem dokolečka. Nebo a tomu už někteří lidé přestávají věřit, potkával na stejném pařezu na poli stejného ptáka, když se vracíval odpoledne domů. Podivný pták vypadal trochu jako datel a racek a kos dohromady, seděl a upřeně Arnošta pozoroval.
podivný pták k Arnoštovi
Pravidelné rituály měl rád. Ve stejnou dobu koupal matku, ve stejnou dobu kupoval v malém obchůdku v dědině mléko a pečivo a pravidelně každou neděli odpoledne si s maminkou otevřeli sedmičku bílého. Jinak se alkoholu vyhýbal. Co se týče žen, tak byl Arnošt plachý a po několika zklamáních z nich měl strach. Neměl moc přátel. Byl uzavřený do sebe a mezi studenty nebyl úplně oblíbeným učitelem, přestože byl dobrý pedagog a velmi sečtělý češtinář. Jeho práce byla jeho posláním a bavila ho.
Arnošt nebyl závodník a jezdil většinou pomalu, nikam nespěchal, neměl důvod, tedy pokud zrovna nespěchal na vyučování, to pak jel svižně. Někdy si ale zkusil šlapat rychle do kopce. Měl naježděny desítky tisíc kilometrů za rok, takže jeho fyzická kondice byla lepší než u tělocvikářů. Miloval dlouhé sjezdy a rád rozšlapal svůj stroj na rovince, až se ručička tachometru přiblížila ke čtyřicítce a pak se nechal unášet a plout údolím, jako by seděl na vodním skútru a okolo něj pluly na moři lodě. Zhluboka se nadechoval a v těch chvílích byl na světě nejraději a i v textu se jeho hrdinové v těch okamžicích budou cítit na chvíli šťastní a svobodní. Arnoštovy děti milovaly jízdu na kole a rychlost. Tatínkova fantazie je učinila blaženými bytostmi ve světě, který nikdy nepoznaly. Arnoštovy nikdy nenarozené děti.
Jak můžeme vědět, že se Arnošt ještě neožení a nebude mít své děti, když není tak starý? Prostě to víme, později bude bydlet se starší ženou a vychovávat její děti, ale vlastní mít nikdy nebude a tu knihu bude psát několik let a bude za ni nominován na cenu Magnesia litera. Nezvítězí, ale bude spokojen a ve svém okolí ostatními uznáván jako solidní cyklista kopců a rovinek slova.
