Článek
Jsme týden na jarních prázdninách v Krkonoších. Přijeli jsme sem až z Brna, tak co bychom to byli za lyžaře, kdybychom alespoň na jeden den nevyzkoušeli známé lyžařské středisko ve Špindlerově mlýně?
Ještě že jsme si koupili ski pas přes internet. Jednak jsme tím ušetřili na jednom zhruba čtyři stovky (platili jsme dvanáct set za dospělého a necelých devět set za dítě do osmnácti let a na místě by to bylo o několik set dražší) a ještě jsme nemuseli čekat ve frontě na kartu a neměli pak problém s vrácením zálohy, jako nešťastná paní se synem, kterou jsme na místě potkali. Prý tím strávila skoro hodinu a stejně si tu vratnou kartu musíte nakonec nechat, protože vratná kauce není vratná, ale zůstává vám na příští lyžování. V ceně je ještě parkovné, ale ne samo o sobě, musíte si je vyřídit v automatu, když máte ski pas. A lístek platí v celém areálu, na všech sjezdovkách, takže je možné popojet několik kilometrů ski busem na druhou stranu a zkusit další sjezdovky, v tomto směru je to tu dobře vyřešené.
První dvě jízdy jsme byli na sjezdovce skoro sami
Tím, že jsme přijeli do střediska Horní Mísečky hned na půl devátou a byli jsme tu mezi prvními, užili jsme si téměř dvě hodiny lyžování bez lidí na zpočátku úplně prázdné a po desáté hodině ještě skoro hodinu na poloprázdné upravené sjezdovce. První hodina lyžování tu byla úplně „nejvíc nejlepčí“. Navíc nám v tu chvíli i místy svítilo sluníčko, mlha se dostavila až později, takže paráda.
Škoda, že jsme si museli koupit kartu na lyžování na celý den, což systém ani jinak neumožňuje, protože by mi bohatě stačilo lyžovat jenom dopoledne. Jednak proto, že se sem nahrnuli další lyžaři a školy, a pak taky už nebyly sjezdovky tak hezky upravené a sníh se odpoledne stal horším a mokrým a nahrnutým a místy se tvořily plotny, ale to se samozřejmě dalo předpokládat, tak tomu bývá na většině českých sjezdovek .
„Překvapilo mne, že černá sjezdovka ve Svatém Petru, na které se jezdí i světové poháry, nebyla až tak náročná, jak jsem si myslel. Mám zkušenosti s rakouskými sjezdovkami, kde se jezdí závody a ty bývají teda těžší,“ řekl mi kamarád Michal, který se chystá za dva týdny projet si známý Hahnenkamm.
Polední pauzu jsme strávili nahoře na Medvědíně v restauraci obědem. Za dvě porce, dvě polévky, dvě hlavní jídla a nealko pivo jsme tam nechali tisíc korun. Holt Špindl, no, člověk s tím musí tak nějak počítat, když sem jede.
Jednu chvíli se nám počasí tak změnilo, že jsem tu zažili bílou tmu, kdy nebylo vidět téměř na špičky vlastních lyží. Naštěstí to trvalo jen pár desítek minut a pak se počasí znovu umoudřilo a na malou chvíli dokonce vyšlo i sluníčko.
Za celý týden, co máme jarní prázdniny a jsme v Krkonoších, tak tu obden prší a ta mlha je tady opravdu nepříjemná. Myslím, že tak velkou a hustou mlhu, která by se dala krájet (v Rokytnici nad Jizerou byla v úterý taky taková, snad ještě hustší) jsme asi dříve nikdy nikde nezažili a málem se nám kvůli tomu ztratily děti. Jak říkám, nebylo vidět ani na krok a s brýlemi to bylo ještě horší, než bez nich.
Naštěstí jsme si založili, celá parta, co tu jsme, tedy více než čtyřicet lidí, společnou skupina na „vocapu“ a jakmile někdo napsal, že hledá svou dceru, za chvíli se mu dostalo odpovědi od většího dítěte, že může být v klidu, že jezdí s velkými holkami. Tato skupina je opravdu výborná věc. Když se mi takhle ztratila včera muzeu ve Vrchlabí žena, také brzy reagovala jiná kamarádka, že můžu být bez obav, že je s ní. Jak se později ukázalo, manželka se ztratila schválně, aby měla dvě hodiny ode mne pokoj a klid, ale to už je jiná písnička, ta s lyžováním ve Špindlu přímo nesouvisí.
A co mě ještě ve Špindlu překvapilo, bylo množství Němců, kterých tady bylo snad ještě víc než česky mluvících lyžařů. Nechovali se nijak špatně, nemám důvod si na ně stěžovat, ale jen, že jich je tu tak moc. Asi mají v Německu také jarní prázdniny a ne všichni jezdí za lyžováním do Alp.
