Článek
Ta paní je ale normálně vdaná a má další dvě děti. Takže věřím-li tomu, co mi Bronďa říká, teoreticky by chlapeček, který se jí rok po seznámení se s mým kamarádem narodil, mohl být jeho. Ale taky možná ne. Tuto možnost si však Bronďa vůbec nepřipouští. Rozhodl se proto, že se z Brna přestěhuje do Plzně, kde jeho milá s jeho údajným chlapečkem bydlí. Chlapeček se jmenuje samozřejmě po tatínkovi, tedy po manželovi oné nové lásky mého kamaráda. „A proč si neudělá paní testy, aby se vědělo na beton, čí to dítě je?“ Vůbec si nepřipouští, že by Martínek nebyl jeho. „Podívej se na jeho krásné oči, měl jsem v jeho věku úplně stejné,“ ukazuje mi na fotografii a už se na toto téma nehodlá dále bavit.
Pak jsem Bronďu několik let neviděl a potkali jsme se po letech, když jsem měl pracovní cestu do Plzně. Šli jsme na pivo, kam jinam taky tady, že? „Tak co kluk, jak se mu daří?“„Dobrý, akorát že už ho moc často nevídám, protože začal chodit do školy a já jsem pro něj jen strejda, známý od maminky a na veřejnosti se ukazovat vůbec nemůžeme.“ „A jak ti říká?“ “ Nijak, ale Bublinka mi slíbila, že až bude plnoletý, tak mu prozradí, kdo je jeho skutečný otec,“ chlubí se mi Bronďa a svítí mu přitom oči. „A s jeho mámou se vídáš?“ „Jasně, bydlím kousek od ní v pronajatém bytě v sídlišti a jednou týdně u mě přespává, doma řekne, že má noční. Myslím, že to mám častěji, než ty, Tlusťochu,“ dobírá si mě. Pravda je, že na škole vážil víc než já, ale dnes jsem ho už překonal.
„A tobě nevadí, že je vdaná, že ji nemáš jen pro sebe, když je to taková láska?“ „Oni spolu už dávno nežijí.“ „A jak to, že se manžel nediví, že když spolu tolik let nespí, že se mu narodil syn? Řekla mu o tobě?“ „Ne, vysvětlila mu to tak, že je jeho, že to bylo naposledy, co spolu něco měli.“ „A co když to tak je doopravdy?“ Nedám mu pokoj. „Určitě není, věřím jí a kdybys ho viděl, jak je mi podobný, tak se takhle hloupě nikdy neptáš,“ nedá se odbýt Bronďa a upíjí další výbornou Plzeň. Jediné, co mu tady prý vadí, že se s nikým jiným nevídá, než se svou láskou. „Nemám tady skoro nikoho, s kým bych si promluvil,“ stěžuje si a protože zjevně není zvyklý tolik pít, už po čtvrtém pivu začíná být opilý.
„Tak se vrať do Brna a za klukem můžeš za ním jezdit jednou za měsíc, stejně ho moc nevídáš, ne?“. „Chci ho vidět zblízka, jak roste. Pak už to nepůjde nikdy vrátit.“ „A necítíš se špatně, když kluk ani nevím, že seš jeho táta, teda pokud seš?“ „On to cítí, pokaždé se na mě totiž tak podívá.“
Komu není rady, tomu není pomoci. Bronďa si dál mlel svou a nenechal si vymluvit, že by to mohlo být jinak. Bylo mi ho líto, ale nevěděl jsem, jak mu mám pomoct. Vzpomínal jsem na jeho milostné eskapády, studoval na škole, kde měl samé spolužačky a tvrdil mi, že s polovinou z nich něco měl a já mu věřím. Vždycky se pro nějakou nadchl, snášel jí modré z nebe a div se neženil, aby po kratší či delší době vztah neskončil nebo spíš ona neukončila. Uměl být milý a velmi upovídaný, taky prý má inteligenci takovou, že je členem Mensy. Já jsem býval taky dříve členem menzy, neboť jsem tam chodil na obědy.
A pak jsem Bronďu několik let neviděl. Teď se máme po dlouhé době potkat, tak se ho zeptám, jestli už chlapeček ví, kdo je jeho táta…
