Článek
Jelikož mám mezi svými přáteli na „fejsu a instáči“ mladou českou spisovatelku Petru Soukupovou, a protože mi párkrát dala lajk, řekl jsem si, že jí udělám radost a když tam před pár dny zveřejnila fotku, jak se koupe v jezírku a v ruce drží svou novou knihu „Marta děti nechce“, rozhodl jsem se, že přemluvím Ježíška, aby nám ji přinesl pod stromeček. Během svátků jsem si ji stačil přečíst a rád bych se tu s vámi teď podělil o své dojmy.
obrázek autorky Petry Soukupové v knize Marta děti nechce
Nejsem zcela objektivní recenzent, to říkám už předem, protože je mi autorka dle svých fotek, které zveřejňuje na sociálních sítích, velmi sympatická, líbí se mi, že se pravidelně jako já otužuje a že vždycky v neděli večer zveřejní počet kilometrů, který za týden ušla. A také nejsem zcela objektivní čtenář proto, že mne zaujalo téma knihy. Dvoutýdenní putování do Santiago de Compostela. Zanedlouho budeme mít s manželkou dvacetileté výročí a hádejte kam ji chci vzít na dva týdny?
Ale dost omáčky, pojďme se už konečně věnovat nejnovější knize jedné z nejúspěšnějších současných českých spisovatelek, Petry Soukupové (nar. 1982). Jen pro pořádek uvádím, že kniha vyšla v brněnském nakladatelství Host a jedná se o její osmou prózu určenou dospělým čtenářům. Kromě toho stihla za svůj krátký život vydat už čtyři knihy pro děti a je držitelkou řady ocenění a nominací a její knihy se pravidelně umisťují v žebříčcích bestsellerů a byly přeloženy do více než deseti jazyků. Autorka působí také jako dramaturgyně a scénáristka.
Hlavní hrdinka románu je čtyřiatřicetiletá Marta zvaná Mimi, která se místo toho, aby jela s přítelem (o dvanáct let starším kvůli ní se rozvádějícím lékařem) a jeho dvěma malými dětmi k moři, narychlo se rozhodne jít sama pěšky dvě stě šedesát kilometrů portugalskou cestou do Santiago de Compostela, tedy v současné době již asi značně komercializovanou túru, na kterou chodí kromě věřících už i lidé proto, aby se vyfotili a své příspěvky zveřejnili na „sockách“. Cestou má dost času přemýšlet, jak žije a co by chtěla a hlavně měla ve svém životě změnit. Práci v reklamní agentuře? Partnera? Svůj život?
Kniha je psaná ve druhé osobě, když mluví Mimi. „Nevíš, co tě mrzí víc, jestli to, že Hynek…“ a pravidelně se střídají kapitoly, které by mohly být jako z deníku hlavní hrdinky s vyprávěním ostatních postav. Prolíná se tu aktuální popis pouti Mimi coby záznam z cesty a retrospektivní ohledy do minulosti s vyprávěním ostatních postav a skutečnosti, nahlížené jejich očima. „Někdy nechápe, jak se mohla kamarádit zrovna s Martou a Rózou, ale možná, že člověk, kterej je hluboko uvnitř ztracenej, si hledá zase jenom ztracený lidi…“.
O hlavní hrdince se dozvídáme, že byla trošku problémová, že možná dříve brala drogy, nějakou dobu asi žila ve squatu, takže je vlastně takový malý zázrak, že si našla relativně normální práci a normálního, byt staršího partnera. Opravdu normálního? To právě cestou mladá žena řeší. A taky to, jak už název napovídá, jestli mít či chtít své vlastní děti. Ona sama totiž jako mladá potratila a další dítě už asi chtít nebude anebo bude? Nechte se překvapit.
Přestože je asi kniha určena spíše ženám a jejich problémům, hojně se tu řeší technické problémy s menstruací během pochodu, malé téměř znásilnění od jiného p(r)outníka (ale víc z děje bys čtenáři už vědět neměl), je psána velmi čtivě a živým jazykem. Jednou ze starostí cestovatelky je také to, jak se vhodně vyfotit a jakou fotku vybrat na Instagram pro kamarádky. Autorka ukazuje, jak skvělou je pozorovatelkou a vypravěčkou a jak umí barvitě a plasticky vylíčit hlavní hrdinku, aniž by to byla nuda i pro mužské čtenáře. Ostatními postavami v knize jsou partnerovy děti. Dozvídáme se, jaký vztah k nim Marta zvaná Mimi má a jaký (ne)udržuje vztah s kamarádkami a sourozenci, kteří mají všichni děti a jak se s partnerem, kterého miluje, pořád hádá. Mluví o svých rodičích a oni pak zase o ní.
Knihu rozhodně doporučuji jak ženským, tak i mužským čtenářům. Čte se příjemně a relativně lehce, a přitom se dotýká vážných témat a nejedná se o žádnou béčkovou či brakovou literaturu nebo růžovou knihovnu, určenou pouze pro ženy.
Dostáváte ode mne jeden velký lajk, Petro, a těším se na další fotky na Instagramu…
