Článek
Z Brna do Vídně na letiště jsme se v klidu přesunuli vlakem a S-Bahnem. Letíme společností Etihad do Abu Dhabi, která dává vzpomenout na časy, kdy se ještě létání bralo vážně - dobré jídlo, pití i alkoholické dle výběru zdarma, kovové příbory, každé sedadlo má displej s nabídkou hudby, nejnovějších filmů (na Indiana Jonese se dá dívat pořád), zpráv.
Zajímavý je Fly navigator - přehled o letu z různých perspektiv. Také je tam skoro na každém okně je vidět, kterým směrem a jak daleko je Mecca, na některých i odpočítávaný čas do další modlitby.
V Abu Dhabi strávíme 7 hodin čekáním na let do Jakarty. Naštěstí je letiště pěkné, vybavené a dá se zde najít bar, kde mají čepované pivo. Cena letenky tam i zpět nás vyšla na 21 tisíc korun.
Na letišti v Jakartě je potřeba nezapomenou si koupit vízum před tím, než vystojíte frontu na vstup do země (přestože je zde na zdi obrovský nápis Visa, asi mají na mysli, že už to dávno máte mít koupené a předložit). Jdeme tedy zpět, kupujeme (34Eur nebo 35USD, jen cash), znovu si frontu vystojíme a po sérii záludných otázek: „Kam jedete, proč tam jedete, kde budete, kdy máte let zpět?“ Jsme milostivě úředníkem propuštěni dál. Ještě on-line celní deklarace, kontrola bagáže na rentgenu a jsme konečně vpuštěni do země. Celkem cesta z Vídně sem celkem 20 hodin.
Vybíráme peníze z bankomatu a kupujeme SIM kartu na data. Bez toho data zde pro našince za úplně nesmyslné částky, s lokální SIM platíme 25GB za 500.000 IDR (indonéské rupie). Rychlý přepočet pro Čechy je odebrat 3 nuly a vynásobit 1,5 tedy 750 Kč. Doporučená aplikace na taxi Bluebird sice funguje, nejde ale připojit česká platební karta (důvod podezření na zneužití), navíc když zvolíme taxi (za cca 80.000 IDR), nikdo se nám nehlásí. Nakonec na to jdeme postaru, první nabídka taxi 350.000, druhá 300.000, třetí 250.000, po drobné licitaci 200.000 total price. Domluveno, dojednáno, za 30 minut už jsme v přes Booking objednaném hotelu.
Další den chceme pokračovat na Flores a nechceme spát na letišti, ani jet do Jakarty, která je vzdálena 20 kilometrů a zbývalo by nám málo času na prohlídku, podíváme se tam až při zpáteční cestě. Naše volba padla na město Tangerang blízko letiště.
Tangenera výběr v jídelně Makasa Padang
Po příjezdu do předem zabookovaného hotelu po chvíli diskuse zjišťuji, že jsem nějak zapomněl na časová pásma a let přes noc tomu nepřidal, takže jsem objednal hotel na den dříve. Angličtina je pro slečnu na recepci trochu oříšek, nakonec se naštěstí nějak domluvíme a problém vyřešíme.
Na to, že jsme cestou sem projížděli přes téměř slumy je „ubytko“ víc než ucházející. Jdeme se projít ven s cílem ochutnat místní street food. Jsme celkem atrakce, evidentně se sem turisti moc nedostanou. Všichni si nás prohlížejí. Jdu si koupit do stánku vodu, paní po mě chce nějak moc peněz - násobně víc, než byla cena, kterou jsem viděl v prodejním automatu. Naznačuji gesty, že je to moc, paní krčí rameny. Než si stihnu udělat na místí názor, že se snaží turisty oškubat (jako se to bohužel děje v řadě jiných destinací), zjistím při další platbě, že chyba je na mé straně a spletl jsem si počet nul na bankovce.
Opravdu není na první dobrou jednoduché se vyznat v těch tisících až miliónech. Mimochodem láhev vody stojí od 3.000-10.000 IDR (4,5-15 Kč). Na stáncích ochutnáváme smaženou rolku plněnou nudlemi, kuřecí grilované na špejli, je to za pár korun, ale nechutná mi to. Jdeme kolem jídelny, která se nám docela zamlouvá, prohlížíme si nabídku a paní se na nás zevnitř směje a fotí si nás. Tak jdeme dál, objednáme ukázáním prstu a gestikulací. Je to výborné. Hovězí, kuřecí, ryba, něco ani neumíme pojmenovat. Vše pěkně kořeněné, dost věcí pikantních. Paní to chválíme, spíš gesty, neumí ani slovo anglicky. Platíme v přepočtu za tři lidi asi 100 Kč, na odchodu nás ještě prosí, jestli bychom se s ní před jídelnou nevyfotili. No proč ne, možná jsme první cizinci, co u ní jedli.
Příště budeme pokračovat v cestě dál, zatím se loučíme a jdeme „na kutě“. Dobrou noc.
