Článek
Jak mám chvilku volna, sedám na kolo. Jsem strašně dobrý cyklista, jezdím různé závody, například Kolo pro život. No, a jednou jsem takhle kmital padesátku ve Znojmě. Tam je to super, protože tam nejsou žádné velké kopce a po rovinkách a dolů „valím jako ďas“, protože mám silné nohy jako kulturista. No, a jak sem tak švihal, tak jsem tam vyhrál kategorii nejtěžšího závodníka. Žádného tlustého vypaseného čuníka, jak říkal kamarád Milan, co se mu rozlepila bota na Lysé.
Byl tam s dalšími jezdci se mnou, ale nemohli jsme se po závodě najít, neboť vyhlášení „Nejtěžšího závodníka“ nebylo hned, jak skončil závod, ale až za několik hodin. Mezitím jsem se stačil najíst a napít, abych byl ještě o pár kilo těžší na vážení a do kapes jsem si dal klíče a mobil, ale psssst, nikomu ani muk.
Nejtěžší bajker na stupních vítězů
Kamarádi, co tam byli se mnou mezitím zmizeli někam do sklípku popíjet a nemohli jsme se najít a seznámil jsem se tam s jednou starší paní, která vypadala jako Richard Gere a vzala mi telefon, když mi volali chlapci a vynadala jim, ať si pro mě přijedou, že jsem ztracen.
Jsem velmi slavný, neboť jsem byl po tom závodě i v televizi, normálně na ČT 4 sport se mnou dělali rozhovor a hovořil jsem jako opravdový závodník po dojezdu, a když se mě paní redaktorka ptala, jak na to trénuji, abych byl nejtěžší, tak jsem jí prozradil, že už čtyřicet pět let se usilovně na tento závod připravuji, býti nejtěžším „bajkerem“ v České republice. A řekl jsem jí, že jsem jel ještě i jiné slavné závody poháru, třeba Svatoslavskou Šlapku. A také jsem jí prozradil, že jsem sice svalnatý a mám těžké kosti, ale že jsem měl čas velmi solidní, který neměli ani někteří hubení jezdci, kteří byli „jak lunt“.
Nejtěžší závodník s cenou za vítězství
Já jsem strašně velký borec zejména z kopce, kdy valím dolů hlava nehlava, předjíždím přitom skoro všechny ženy a také některé hubené závodníky a i po rovince kmitám, neboť mám ukrutnou sílu v nohách a taky setrvačnost. Horší to je se mnou do kopce, to mě pak všichni dojedou a i některé hubené ženy mne pak předjedou.
Jednou jsem jel jiný závod v Jedovnicích na Blanensku v Moravském Krasu, Merida se jmenoval a protože se startovalo na rovince a pak se jelo z kopce, tak jsem se držel vepředu na čele celého pelotonu. A pak jsme vjeli do lesa a tam už byly kopce a stoupání a úzké pěšinky, že se nedalo ani předjet a já jsem všechny ty hubené chrty brzdil a udělal jsem špunt a všichni za mnou křičeli „uhni tlusťochu, nebrzdi nás, nemůžeme tě předjet, ucpeš celou cestu“ a ještě horší vulgární nadávky na mne pokřikovali, tak jsem se naštval a škrábnul jsem s kolem do nejbližšího keře, jak jsem byl znechucen a sedl jsem si na kraj cesty na bobek a začal jsem jíst všechno co jsem měl po kapsách, tedy čokolády, banány, čokolády, banány a pomeranč, zkrátka úplně všecko, co jsem si s sebou vezl, kdyby bylo nejhůř a ono bylo.
Vůbec z celého závodění mám nejraději občerstvovací stanice, tam trávím nejvíc času a hned se skamarádím s obsluhou. Nechápu, proč hubení chrti nezastavují a jen si za jízdy vezmou iontový nápoj a jedou dál. Jejich chyba, já se tam pokaždé výborně najím, napiju a popovídám si, když už platím tak velké peníze za startovné.
Nedávno jsem viděl film Orel Edie. Pojednává o skokanovi na lyžích, který se dostal na olympiádu v Calgary, protože nikdo jiný za Anglii neskákal a on jediný splnil limit. Co na tom, že na té olympiádě byl úplně poslední. Pamatuju si, jak jsem se jako chlapec na tu olympiádu díval a držel mu palce, aby nespadl. Byl neuvěřitelně populární exot. Ve skutečnosti byl ještě vyšinutější, než jak ho představovali v tom filmu.
Já jsem Orel Edie všech závodů horských kol u nás. Nejtěžší „bajker“ v České republice, který se postavil na start a ujel celý závod v solidním čase a skončil třeba uprostřed startovního pole, někdy ještě lépe.
Když jsem míval nejlepší formu, vážil jsem 148 kilogramů. Tolik už ale dneska „bohužel“ nemám, neboť jsem dvacet pět kilo sundal. Škoda. Borntubajk…
