Několik poznámek o alkoholu od znalce z Brna, ať nepíšeme jen o drogách…

Mám velmi rád alkohol a kamarádi kolem mne ho všichni pijí (až na hubeného Dejva, ten s tím seknul sám od sebe a už šest let si nedal ani kapku a žádného doktora, antabus ani léčbu k tomu nepotřeboval). Dospěl jsem v padesáti letech k závěru, že je pro mne velmi nevýhodné a riskantní pít a že tím mohu víc ztratit, než získat.

Kamarádi mi teď posílají fotografie od moře nebo z hor (včera ten Milan, co se mu rozlepila bota na Lysé) a chlubí se, jak pijí „slivovicu“ (to se tak na Moravě říká) a k tomu „chlemtají škopky“ (to se říká taky). Já jsem však pít raději dobrovolně přestal, necítil jsem se po takovém večírku druhý den dobře a ani třetí a čtvrtý den. Navíc jsem pak ještě musel poslouchat řeči, které se mi ale vůbec nelíbily.

Proč vlastně pijeme? Abychom si ulevili od stresu. Jako znalec prostředí a typů pijanů už vím, že já patřím mezi takzvané kvartální pijany. Tedy, že mi nedělá problém vydržet třeba několik měsíců, aniž bych si dal kapku alkoholu, ale pak něco v hlavě cvakne a já to do ní leju jako „jalůvka“, deset, patnáct i dvacet piv dovedu za večer polknout.

Nevím, jestli tento typ pijáctví je horší, než když někdo popíjí neustále, ale není při tom „na kašu“. Kdybych měl být upřímný, tak bych o sobě prohlásil, že jsem alkoholik a že nejlepší cesta, jak z toho ven, je nepít vůbec a nikdy, ani po třech měsících, až mi otrne. Ono se to ale snadno povídá takto u stolu a hůře dělá. Úmyslně necituji žádné lékařské manuály a vědecké práce, ale píšu tak, jak mi to chutná a jak to znám a čemu rozumím z praxe. Nejraději mám pivo, ale naučil jsem se pít i víno a samozřejmě „slivovicu, když su z Moravy“ a mám předky na Valašsku. Taky umím pít whisky, a klidně i medovou, i když to už je takové trošku babské pití nasládlé.

Jeden borec, kterého nebudu jmenovat, aby se o něm nevědělo, že je taky „alkáč“, protože to zatím úspěšně tají, popíjí neustále a udržuje si hladinku. Dokáže se ale dostat takovýmto každodenním popíjením do fáze, že si řekne už dost, další sklenku si nedám, aby mi zítra nebylo špatně, ale hladinku si udržuje pořád a o prázdninách, když nemusí řídit automobil, tak to dělá úplně každý den několik týdnů v kuse. A tenhle Mara si myslí, že takhle vydrží fungovat ještě několik let, ale paní doktorka říkala, že je jen otázka času, kdy ho to pravidelné popíjení na hladinku dorazí. Může to trvat rok, dva anebo třeba i tři, čtyři, ale rozhodně prý přijde chvíle, kdy s tím bude muset přestat. Anebo nepřestane a bude zle. Nikomu nic zlého nepřejeme, ale stát se může cokoliv.

Osobně obdivuji celoživotní pijáky typu Boleslava Polívky, který dokáže velmi dobře a úspěšně pracovat ve své branži a přitom je o něm známo, jak umí zapařit a nebojí se toho a není to jenom jednou za čas. To já bych rozhodně neuměl tohle a tak jsem dospěl k závěru, že nejlepší a nejjednodušší je pro mě nepít vůbec.

Alkohol není dobrý pro váš mozek a játra a také svaly pak hůře regenerují. Dlouhodobou konzumací tvrdého alkoholu může dojít k úplně devastaci. Neurony v mozku se už nikdy neobnoví do původní podoby a mozek chátrá. Játra se po dlouhodobé abstinenci částečně napravit mohou, ale záleží na tom, jak dlouho a kolik jsme toho před tím vypili.

Nikoho k tomu nenutím, ať si každý dělá, co uzná za vhodné. Já jen, aby pak už nebylo pozdě. Však víte jak to je s tím kopcem, že? Člověk se musí umět podívat do zrcadla a přiznat si, jak na tom je a nedělat si falešné iluze a „omalovánky keců“.

Jak říkal můj tata, je krásné, když se umí pít, ale on ani já jsme to neuměli.

Dneska jsem si vybral poněkud smutné téma, omlouvám se.