Článek
Statisticky vzato – jedna z těch dvou skupin by se mohla ukázat.
Katamarán je dvoupatrový, obsazený sotva z třetiny, takže se dá svobodně přecházet mezi patry a zábradlím. Jen to chce jistou stabilitu – moře se houpe a paluba občas připomíná trampolínu. Cestující se drží, preventivně popíjejí Coca-Colu a někteří časem zjišťují, že ani to proti mořské nemoci vždy nepomáhá.
Vyjíždíme z přístavu a slunce stoupá nad hladinu – nádherný pohled, který by stál za výlet i bez velryb. Na širém moři se kapitán i posádka proměňují v ostříže – vyhlížejí horizont, telefonují (zřejmě si s ostatními loděmi vyměňují hlášení typu „nic nevidím, ty?“) a manévrují jak při námořní hře na honěnou.
Delfíní tanec
Nejdřív zahlédneme hejno ptáků, pak „barakudu“ – čáru pod hladinou, která se po chvíli ztratí. Následují delfíni – několik hejn, elegantní, synchronizovaní, tančící ve vlnách i těsně pod lodí. Úžasný pohled. Posádka obchází palubu, vysvětluje, co jsme právě viděli, a přidává drobné zajímavosti – například že delfíni si dávají jména pomocí zvuků a poznají se i po letech.
Pak mořská želva – vynoří se a plave na hladině. Jak se ale přiblížíme, nadechne se a zmizí v hlubině. Čas plyne, po několika hodinách se nálada na palubě mění – z napjatého očekávání na rezignované polehávání, loď směřuje pomalu do přístavu. A pak to přijde. Křik z přední paluby od jedné cestující: „Whale!“ Kapitán okamžitě ožívá, potvrdí, že jde o velrybu, otočí loď, telefon znovu u ucha. Ostatní lodě, také už na cestě do přístavu, obracejí směr – během pár minut jsme obklopeni celou flotilou.
Hon na velrybu
Na hladině se konečně zvedne obrovská šedá masa – 15metrová samice plejtváka myšoka (anglicky Fin Whale). Druhý největší savec na Zemi, dorůstající až 26 metrů a vážící přes 100 tun. Elegantní, tichý a rychlý - lodě mají co dělat se ho udržet, snaží odhadnout, kde se znovu vynoří. Prý ho aktuální pozornost lodí ruší a plave „zig-zag“, jak říká náš kapitán s důrazem na druhou slabiku.
Plejtvák myšok, když se člověk pořádně podívá, uvidí jeho hřbet
Nějakou dobu všechny lodě sledují stopu velkých bublin, velryba se několikrát ukáže, pak se ale noří do hlubiny - to se pozná podle typického oblouku. Posádka oznamuje, že teď už „ji necháme být“, a obracíme se zpět. Po pěti hodinách na moři, s hlavou plnou slunce, soli a zvuku motoru, máme jasno – kdo nemá mořskou nemoc, má rád lodě, pozorování převážně prázdné hladiny a občas nějakého živočicha - ten si to užije. Kdo ji má… ten se rád vrátí na pevnou zem.
