Článek
Pisatel to primárně nedělá kvůli penězům, ale proto, že ho to baví a cítí potřebu něco zásadního říct ostatním lidem. Čím větší blbost, tím zpravidla více zaujme, ale neplatí to tak vždycky a nechci dehonestovat cizí texty, které uspěly, takže prosím berte toto mé prohlášení s rezervou.
Zažil jsem dva extrémy. Jeden článek jsem psal pět hodin a myslím si, že je opravdu hodně kvalitní. Pojednává o Dakaru z pohledu navigátora automobilového závodníka a jsou k němu i krásné fotky. Tento článek mi vydělal patnáct korun.
Druhý extrém, místo abych uklízel zahradu (nechtělo se mi, ale slíbil jsem to předtím manželce) tak jsem napsal asi za hodinu text o tom, proč vyhrála ve Star Dance Darija Pavlovičová, a ne favoritka Eva Adamczyková. Tento článek mi vydělal asi tolik, jako všechny ostatní mé články dohromady, tedy zhruba padesát různých textů a šlo o částku zhruba dvanáct tisíc korun. Těm dvěma dámám dodatečně opožděně velmi děkuji.
Kde je tedy nějaká spravedlnost? Proč to dělám a píšu sem? Asi pro to, že zažívám trošku takový adrenalin, jako když jsem v minulosti hrával ruletu. Tušíte, kam se ta kulička asi zakutálí, ale rozumný důvod proto nemáte a jen tak zkoušíte, kam se zatočí a kam „bude zařazena“. Doporučuji začínajícím autorům, kteří se k této činnosti upnou (nemyslím gamblerství, ale publikování), aby si od toho moc dopředu neslibovali a byla to pro ně určitá kratochvíle. Tedy činnost, která je musí bavit, aby nelitovali těch hodin propsaného času a někdy i zjišťování informací a potom se dozvíte, že neúměrně vašemu úsilí si třeba vyděláte deset korun za několik hodin. Takto se ale dopředu uvažovat nesmí, to bychom se nikam nedostali.
Každým textem, který sem posílám, hraji ruletu a roztáčím kuličku. Na jaké číslo padne, dopředu nikdy nevím a po pravdě, čím déle sem píšu, tím méně to tuším, jak asi skončí.
Každému čtenáři doporučuji si to sám vyzkoušet a něco na Seznam medium napsat, je to snadné, podmínky si zde jednoduše najdete.
O jarních prázdninách, kdy jsme byli s několika rodinami na horách v Krkonoších, jsem trávil téměř každý večer tím, že jsem se snažil něco na Seznam napsat. Většinou o lyžování, o okolí, o tom, proč jsme na ty hory jeli k nám, a ne do zahraničí a co jsme dělali, když pršelo. Mělo to střídavý úspěch. Sám jsem zvědavý, jakého úspěchu dosáhnu tímto svým poučným článkem o psaní textů na Seznam a zda sem přilákám nějaké nové autory?
Přiznám se, že se z toho pro mě stala taková malá závislost. Někteří lidé, kteří se mnou bydlí, si myslí, že se tím ulívám a zašívám se. Není to pravda, jen se snažím zaujmout a poučit čtenáře.
A aby to nebylo dnes jenom takové jalové povídání o ničem, tak se přiznám, že mě hluboce zasáhla tragická smrt mladého čtyřiadvacetiletého keňského běžce Kelvina Kiptuma, který držel světový rekord v maratonu. Dokázal ho pokořit v oficiálním měřeném závodě vloni za dvě hodiny a třicet pět sekund a letos v dubnu se chystal prolomit jako první člověk na světě v závodě dvě hodiny. To se mu už bohužel nepovede. Spolu se svým trenérem zahynul při dopravní nehodě.
Mladý běžec už sice dokázal předloni uběhnout vzdálenost 42 195 metrů pod dvě hodiny, ale bylo to v exhibičním závodě, kde se mu střídali vodiči a na zem mu svítili laserem červený pruh, kterého se dokázal držet.
Kromě pokoření magické dvouhodinové hranice v oficiálním závodě se v létě chystal na olympiádu do Paříže, kam se už nikdy nepodívá. Čest jeho památce…
