Článek
Tedy nikdy není úplně přesné slovo. V roce 1985, kdy jsme se stali v Praze mistry světa a o hattriku Jiřího Šejby proti Kanadě jsme si pak četli ve škole v ruském časopise Ogoňok, jsem jako dvanáctiletý chlapec na stadionu nebyl a vše sledoval jen v televizi.
V roce 2004 jsem navštívil zápas ve skupině s Německem, které jsme porazili a gól dával tenkrát i Jaromír Jágr, seděl jsem v šesté řadě mezi Němci, a tak jsme se po sobě divně dívali. Jaká smůla, že pak naši borci vypadli ve čtvrtfinále s Američany, aby jim to pak za rok ve Vídni vrátili i s úroky. Vidět zápas naživo je něco jiného než v televizi, i když to není tak pohodlné, tak ta opravdová atmosféra na stadionu je neopakovatelná. A před zápasem jsem potkal u vchodu Miro Žbirku, který tam stál s malým synkem.
fanynky před stadionem
V roce 2011 jsme s kamarády jeli z Brna pendolinem do Bratislavy, kdy jsme viděli naše velmi silné mužstvo plné borců z NHL ve skupině i pak v tom nešťastném zápase v semifinále proti Švédsku. To byl snad jediný zápas, který se našim borcům tehdy nevydařil, jinak hráli celý turnaj skvěle, měli velmi silnou sestavu a v boji o bronz smetli Rusko, kdy exceloval Roman Červenka, který zápas před tím seděl kvůli nevyrovnaným výkonům.
Když jedete s partou na hokej, tak je legrace i cestou, nejen na stadionu a před zápasem a po něm. Celou noc jsme prochodili po Blavě, vlak nám jel až brzy ráno a když jsme se vraceli domů do Brna, tak Šplouch oslovil v pendolinu z Bratislavy upraveného navoněného pána v obleku, jestli jede do práce. „Samozřejmě, jsem manažer a jedu do Prahe“. „Tak tam ani nechoď, stejnak uděláš ho…,“ radil mu dobře naladěný hospodský hokejový expert s elektronickou tužkou Šplouch, který pil už druhou láhev šampaňského a předtím odzbrojil v baru připité Slováky, kteří když zjistili, že jsme Česi, tak nás chtěli pozlobit a „vraj kto porazí tú vašu Spartu“ a Šplouch na to hned reagoval „kdokoliv“ a rázem bylo po konfliktu.
MS v Praze v roce 2015. Můj největší hokejový zážitek v životě bylo vidět hned za brankou v první řadě ze dvou metrů proti sobě hrát Crosbyho, Girouxe a Ovečkina s Malkinem. Lístky na finále Rusko-Kanada jsme získali od překupníků. Když už zápas začne, tak překupníci musejí jít s cenou za lístek dolů, protože jinak by jim zůstal. Takže těsně po začátku jsme koupili do první řady mezi ruské fanoušky lístek za patnáct stovek. Normálně by stál minimálně o jednu nulu víc. Ale stálo to za to vidět ze dvou metrů Crosbyho, jak střílí góly do vinglu anebo jak se snaží někoho trefit hitem Ovečkin a Malkin, takovej chlap jak hora se snaží prosadit, ale Kanaďani tenkrát Rusákům nic nedovolili a dostali „klepec“ a Rusáci pak byli tak nasupení, že jim ani nechtěli po zápase podat ruku. Ti Kanaďani tam měli mančaft tak silný, že nejmíň půlka borců by mohla na olympiádu. Byla radost pozorovat jejich konstruktivní beky, jak mažou krásný pasy borcům dopředu, jak jsou šikovní na hokejce a jen neodpalují puky pryč a jaký bomby uměli zpracovat, že jim to lepilo a zůstalo na „bakši“. A všichni byli rychlí jak blesk a útočníci vymýšleli situace, který by si člověk sám neuměl představit. Třeba jak se řítil Giroux na bránu a už byl v takovým úhlu, co teď vymyslí, říkal jsem si a on úplně samozřejmě, jako by jiné řešení ta situace vůbec neměla, objel bránu a krásně namazal borcovi a ten zasunul do prázdné. A jak Crosby, v té době asi nejlepší hokejista na světě, pálil „z voleje do vinglu“ a jezdil a nahrával a pak proměnil úplně jednoduše nájezd, jakoby to jinak ani nešlo, než lehce zasunout mezi tyče.
Taková lehkost z těch kanadských borců vyzařovala a ti Rusáci si ani neškrtli a Malkin, velký statný sedlák, nebyl skoro vidět a ani Ovečkin neměl příležitost něco ukázat, protože byli důsledně pokrytí a nedostali prostor a skoro mezi těma rychlýma kanadskýma bekama nestíhali. A já to vše sledoval z první řady mezi zazobanýma Rusákama a jejich „vytuněnýma paničkama“, které byly zmalované jako Marfuše a všichni tam byli naštvaní, že jejich „Sbornaja komanda“ hraje bídu a na zlato může po dvou třetinách úplně zapomenout, protože byly už od začátku jasně rozdané karty. A to jsme na finále naživo s kamarádem Milanem, co se mu pak rozlepila bota na Lysé hoře, ani málem nechtěli jít, protože jsme byli zklamaní z našich, jak pořádně nevystřelili na bránu a nedali ani „fíka“ v boji o bronz a dostali od Amíků kládu a Jágr nebyl vidět, přestože na tom turnaji tehdy v 2015 hrál velmi dobře navzdory svému věku a byl vyhlášen a zařazen i do all stars týmu.
Kanada byla tehdy v Praze tak silná, že neprohrála ani jeden zápas a to hráli úsporně, jak potřebovali a proti slabším soupeřům zařadili nižší rychlostní stupeň, neboť se šetřili a pak když potřebovali zabrat, tak jen přeřadili a lítali po ledě jak blázni a přitom si nahrávali na hokejku a padalo jim do brány, co bylo třeba, takže lehce naložili každému těžkému soupeřovi a prý si ti borci zašli i na pivo, protože si ten celý turnaj v srdci Evropy krásně užívali. Viděl jsem je hrát už první zápas ve skupině, a přestože se rozehrávali a nehráli naplno, tak ta neuvěřitelná síla z nich vyzařovala už na začátku a zaslouženě se stali suverénně šampiony.
Borci byli v dobrém rozmaru, když jednou mluvil náš kapitán Voráček zvaný Voras do mikrofonu, tak ho při rozhovoru v přímém přenosu žduchl jeho tehdejší parťák z Philadelphie z NHL Giroux a smál se na celé kolo. Silná kanadská mašina smázla Rusáky v boji o zlato jak nic a já byl svědkem největší sportovní události v mém životě.
Letos jsem to s lístky podcenil a tentokrát by to prý od překupníků nemuselo vyjít, protože tam budou podvodníci, a když si koupíte lístek před zápasem venku, nemáte jistotu, že se s ním dostanete dovnitř a že není falešný. V předprodeji ještě pár lístků prý je a stojí řádově několik tisíc, některé i desítek tisíc korun, tak nevím, jestli budu ochoten do nich tolik investovat, když je teď tak těžká doba a člověk obrací každou korunu.
Jak to za pár dnů udělám? Budu riskovat a lístek kupovat před stadionem v okamžiku, kdy začne zápas a ceny půjdou dolů, aby se překupníci těch lístků zbavili, anebo zkusím přemluvit bohaté kamarády, jestli nějaký ten lísteček na naše chlapce ještě nemají, což oni určitě mít budou, jenom je musím přesvědčit aby mi ho (pro)dali.
Maro, dočetls to až sem? Ty přece máš jeden lupen navíc, ne? Za zásluhy. Kamaráde můj nejlepší…
