Článek
Na amatérské poměry byl závod hodně technický s několika docela prudkými lesními sjezdy a výjezdy. Ale zase nebylo to až tak obtížné, protože jsem to byl schopen ve zdraví absolvovat i já na mém téměř třicet let starém kole Gary Fischer, neboť mi nedávno ukradli mého závodního „Spešla“. Tímto zdravím zloděje a přeji mu, aby si na mém kole zlámal vaz. V těch nejprudších úsecích jsem musel dvakrát slézt, ale to mi nic neubralo na chuti a radosti z absolvovaného závodu.
Pro náš skromný tým byla tato sobotní akce nesmírně úspěšná, neboť jsme získali dvě první místa, a to sice Klára v kategorii žen nad čtyřicet let (ta se umisťuje na bedně pravidelně a je už na to zvyklá) a Milan v kategorii mužů nad čtyřicet (vyhrál poprvé od roku 2014) a pak ještě přidal třetí místo Mara v kategorii nad padesát let (ten nebyl na bedně nikdy v životě a měl nesmírnou radost, slaví tento úspěch ještě dnes). Já jsem se žádné medaile nedočkal, ale s tím jsem vzhledem k okolnostem a horším podmínkám ani nepočítal a jsem rád, že jsem přijel jen o několik minut nebo desítek minut za nimi a vše bez pádu přežil.
medailisté
Touto cestou bych chtěl poděkovat pořadatelům, že se jim podařilo vytvořit krásný závod v přírodě plný hezkých technických úseků i příjemných „kochacích“ míst na trati. Okolní příroda je opravdu nádherná a kdo nezná okolí Rouchovan, které jsou osm kilometrů od Dukovan, tak ta místa vřele doporučuji k návštěvě a k jarní nebo letní vyjížďce.
Takovýto typ závodu nazýváme lokálním, neboli takzvaným pouťákem, ale nemyslím to vůbec zle. Organizátoři si dali opravdu záležet a připravili velmi kvalitní trať pro amatérské bajkery. Kdo chtěl, tak jel opatrně, jako já na starém kole se špatnými lankovými brzdami, kdo chtěl, tak to zase napálil a měl co dělat, aby trasu ve zdraví zvládnul. Naštěstí se nikomu nic nestalo a oproti loňsku nemuseli volat záchranku ani vrtulník.
Čekala nás trať s převýšením čtyři sta metrů na dvaceti kilometrech, ten, kdo jel čtyřicítku, tak měl nastoupáno osm set výškových metrů, a to převážně po zpevněných lesních a polních cestách. Těžší úseky byly označeny třemi vykřičníky a pořadatelé barevně označili ostré kameny a kořeny a tím předešli mnoha defektům a pádům, což bylo od nich velmi prozíravé. Sjezdy se skládaly jak z technických, tak rychlých pasáží a výjezdy byly výživné (zejména dva velmi prudké) i volnější po kořenech, něco málo asfaltu a lesních a pískových cest.
Smyslem takovýchto menších závodů (účastnily se necelé tři stovky amatérských horských cyklistů) je udělat si pěknou sobotu, zapotit se, udělat něco pro své zdraví a pak si o tom u piva povykládat. Jako bonus je krásná okolní příroda s čerstvým vzduchem a výbornou klobásou od místního řezníka.
A jak jsem dokázal i já, i na starém kole se dá dojet do cíle, když člověk chce. Touto cestou bych se chtěl dodatečně vyhodnotit jako nejtěžší závodník (125 kilogramů) na nejhorším kole (starém 27 let, hodnota kola cca 800 korun), který neskončil poslední, neboť za mnou dojelo ještě mnoho lehčích jezdců na mnohem dražších a lepších kolech. Když se chce, tak to jde, tedy jede. A my jsme rádi, že se nám podařilo Okolo Stejskala dosáhnout takových obrovských úspěchů.
konečně v cíli
Náš tým se zapsal zlatým písmem do místní závodní kroniky. Děkujeme.
Born to bike…
