Článek
Fundament je souhrnem všech schopností a zkušeností. Profesor Švejnar říká, že názornou ukázkou našeho fundamentu je stav země za první republiky. Tehdy byla naše průměrná mzda na úrovni Německa a Rakouska. První republikou jsme si stanovili hodnotu výkonnosti, kterou jsme schopni dosáhnout. Možná, že je Švejnarův příměr příliš optimistický. Možná, že v důsledku čtyřicetileté sovětské nadvlády se náš fundament snížil. Možná si někteří myslí, že se naopak zvýšil. V každém případě je ale zřejmé, že za svými možnostmi zaostáváme. Nedosahujeme zdaleka ani poloviny Rakouska a Německa, již dlouho jsou před námi pobaltské země a Slovinsko, a nově nás předstihlo i Polsko. Z toho všeho je patrné, že nás celková společenská nálada táhne dolů, výrazně pod naše možnosti. Právě průzkumy různých druhů společenských nálad jsou těmi nejpřesnějšími podklady pro odhad ekonomického vývoje. Nálada spotřebitelů, investorů, podnikatelů a podobně. Je to logické. Nálada každého týmu, kolektivu, národa má na celkový výsledek zcela zásadní vliv. Pokud optimismus a nadšení ze společného úsilí výrazně převažuje nad osobními či kolektivními křivdami, zatrpklostí a pesimismem, musí být výsledek o řády lepší, než v opačném případě.
Po rozpadu Rakouska-Uherska optimismus jednoznačně převládal. Společná prosperita byla pro všechny toužebně očekávaným cílem. Jak je možné, že dnes, po skončení ruské nadvlády, to tak již není? Ekonomickou prosperitu by chtěl přece každý. Snad ano, ale až po vyřešení vlastních křivd. Mnoho lidí má pocit, že k nim byl minulý režim vlídnější. Z různých důvodů mohli mít v té době oproti svým vrstevníkům relativně lepší společenské postavení. Případně to může být i tím, že prostě jen zestárli. Mohou tak mít pocit, že svobodný, demokratický svět je na ně zlý. A svou ukřivděnost si přirozeně projektují do lidí ve svém okolí. Když ukřivděný člověk objeví u někoho úspěšnějšího nějakou nedokonalost, kterou on sám nemá, potvrzuje si tím pocit nespravedlivé křivdy. Zkratkovitým zjednodušením si tak uspokojuje svou touhu po vlastní sebelítosti. A zajisté si to pak projektuje i do globálního pohledu. Pokud podobnou ukřivděnost projevuje bývalá světová velmoc, která se není schopna smířit se svým klesajícím, geopolitickým významem, výše popsaní lidé s ní soucítí. Ukřivděnost nebohého Ruska vůči zlé Americe, která nese veškerou vinu za vše špatné, musí ukřivděným lidem zcela přirozeně imponovat. A na tom všem se pochopitelně přiživují politici. Ti lidem jejich ukřivděnost nejen potvrzují, ale cíleně ji zveličují. Tím si získávají jejich přízeň i nekritickou loajalitu. A názorně jsme se přesvědčili o tom, že tyto nálady se dědí. To je vlastně také logické. Jako se děti přirozeně učí mateřskou řeč, nasávají i názorové prostředí, ve kterém vyrůstají.
A tohle všechno přirozeně vyvolává extrémní reakci i na opačné názorové straně. Mnoho lidí si pak svou důležitost získává tím, že ty nespokojené nedůstojně zesměšňuje. A toho opět přirozeně využijí politici, kteří tyto útočné nálady přiživují a burcují. Tím se vytváří dva nesmiřitelné názorové proudy a celospolečenská prosperita začne být druhořadá. Kdo dneska volá po průhledném hospodaření a chytrých budoucích vizích? Tato témata se beznadějně utápí v oboustranně antipatických náladách a v napadání opačného názorového proudu. Všichni chtějí politiky, kteří je zachrání před prohnilým a krachujícím Západem anebo před neschopným a agresivním Ruskem. Je to podobné, jako když se životní partneři navzájem shazují. Škodí to sice jim i jejich potomkům, ale je to silnější než oni a nelze tomu poručit. A na zcela stejném principu může taková situace nastat i v různě velkých kolektivech a v celé společnosti. Taková situace může klidně dospět až do takového stádia, kdy si odpůrci demokracie nepřejí, aby se nám dařilo dobře. Naopak si vnitřně přejí, aby se jejich preference co nejvýrazněji potvrdily a dařilo se nám co nejhůře.
Společenská nálada je špatná a naše země uvadá. Možná si lidé dostatečně neuvědomují, jak zásadně důležitý je každý jednotlivý názor. Pokud se našim potomkům bude dařit špatně proto, že se společnost stane pevnou součástí západního demokratického světa, bude to vina a zodpovědnost lidí, kteří toto směřování dnes vyžadují. Pokud budeme součástí prohnilého Západu, který se podle ruského scénáře zhroutí, bude to naše vina a zodpovědnost. A pokud se naopak jednoznačně ukáže, že život pod ruským vlivem je krutý a nedůstojný, bude platit to samé z opačného pohledu. Pokud takový škaredý život budou muset naše příští generace žít, bude jednoznačně zřejmé, kteří konkrétní jednotlivci to způsobili. Ta vina bude navždy vyrytá do odkazu každého jednotlivce. A kdo tohle bere na lehkou váhu, šeredně se mýlí. Zda naše osobní názory vychází jen z osobních negativních nálad, nebo zda jsou skutečně objektivní a zodpovědné, je otázkou svědomí a osobního odkazu každého z nás.
Kéž by bylo možné se rozdělit a sestěhovat se do dvou částí země, aby si každá část mohla jít svou vlastní cestou. Jedni by se tak zachránili před prohnilým Západem a druzí před agresivním Ruskem. To ale realizovatelné není. Dokud se výraznou většinou neshodneme na tom, zda chceme být dalším Německem nebo dalším Běloruskem, nikdy vzkvétat nezačneme.
