Článek
Skutečný důvod je tedy závažnější. U ztroskotanců je to zřejmé. Určitě ne všichni, ale zajisté mnozí z nich, se chtějí pomstít režimu, který jim ublížil. Zásadnější význam má ale ta větší skupina, tedy ti, kteří se západní demokracie obávají a přesto žádnými ztroskotanci nejsou. Zásadní hodnotou, kterou despotické režimy nabízejí, je snazší způsob života. V despotičtějších režimech nemá jednotlivec příliš velkou možnost se výrazněji prosadit. To je pro jedny jako být zavřený v kleci, pro druhé je to ale výhoda menšího společenského tlaku a menšího strachu z pocitu selhání. Pro jedny je důstojnějším způsobem života jedině ten demokratický, pro druhé přesně naopak.
Na Východě i na Západě má naprostá většina lidí běžný nebo nízký příjem. Mnozí z nich netouží po bohatství za každou cenu, nechtějí podstupovat velká rizika a žít s vysokou mírou zodpovědnosti a odříkání. Na Západě si takoví lidé žijí s vědomím, že právě svobodný demokratický svět jim nabízí pro jejich způsob života ty nejlepší možné podmínky. Naopak v postsovětském prostoru žije větší počet lidí, kteří se přílišnou mírou svobody cítí být ohroženi. K uskutečnění Leninovy revoluce bylo nutné zlomit loajalitu k carské moci vyburcováním extrémně silné třídní nenávisti, založené na fanatickém kultu závisti vůči elitám. Větší ekonomické rozdíly mezi sousedy, ke kterým v demokratickém světě logicky dochází, vyvolávají v národech zformovaných Leninovým učením mnohem větší potřebu sebelítostného sebesrovnávání. Proto je také přechod od diktutary proletariátu k západní demokracii tak obtížný. Příležitostí, které svobodný svět přináší, se velká část Leninových národů bojí. Autoritáři a diktátoři tohoto strachu využívají a byli by hloupí, kdyby ho cíleně neposilovali. V tomto ohledu jsou Leninovy teorie dodnes velmi účinné. Postsovětské národy silným individualitám z principu nepřejí. Vždy budou mít tendence stahovat vyčnívající jedince zpět do své průměrnosti a potvrzovat si tím svoji sílu a správnost svého přesvědčení. Strach ze sebesrovnávání s okolím je nutí nedopustit větší společenské rozdíly. Autoritáři svůj lid za takové chování pochopitelně chválí. Nadměrnou loajalitu teatrálně povyšují na ušlechtilé životní hodnoty, které označují například za lásku k vlasti nebo hlubokou lidovou moudrost. V konečném součtu je ale tato loajalita výhodná pouze pro vůdčí autority a pro lid samotný je pouhým břemenem.
Demokracie má oproti autokracii tu zásadní odlišnost, že ji nelze posílit propagandistickými hesly. Heslovitá a úderná propaganda cílí na vyburcování emocí, nejlépe pak nenávistných a nepřejícných. Jejich vyvolání je totiž nejsnažší. Pod návalem silných emocí se nelze nad čímkoli hluboce zamýšlet a cokoli analyticky zhodnotit. Toho si lze všimnout i v běžném životě, kdy jsou i velmi chytří lidé schopni jednat v impulzivním módu tak nesystematicky, jako by jim někdo vypnul logické myšlení. Propagandistická hesla posilují emocionální převahu nad kritickým myšlením a když se je někdo pokusí aplikovat na obranu demokratických principů, má to opačný efekt. Když demokratický politik oplácí despotickému křiklounovi stejnou mincí, tak vždycky prohraje. Sjednocování lidu rozdmýcháváním silných emocí do co nejužšího názorového spektra je cesta k diktatuře. K prosazení demokracie je naopak nutné posilovat svobodné a různorodé myšlení jednotlivců. To je ale nesrovnatelně těžší. Proto lze diktaturu jednoduše nařídit, ale demokracii je nutné si pracně a složitě vybudovat.
Výhodou svobodného světa je jeho větší kreativita a díky vyšší míře mezilidské tolerance i účinnější celospolečenská komunikace. To obecně vede k vyšší ekonomické prosperitě a k vyšší úrovni života. Zásadní vliv na výsledek má ale to, jak dobře volené elity hospodaří. Tedy jak důsledně a poctivě se s výsledky celku dělí se všemi ostatními. A to je v posttotalitním světě kámen úrazu. Přechodem z totality se lidé teprve učí, jak si vynutit na svých volených zástupcích co nejvyšší míru důvěryhodnosti. Díky desetiletím cílené státní propagandy jsou lidé zároveň mnohem méně odolní vůči burcování negativních emocí politickými křiklouny. To umožňuje nepoctivým politikům se snáze dostávat k moci a tím se stávají nové demokratické režimy méně důvěryhodnými pro mnoho svých občanů. Nutným principem demokratické prosperity je veřejnou moc co nedůsledněji rozmělňovat. Její hromadění do méně rukou je naopak cestou k totalitě. Z popsaných principů je zřejmé, že demokracii si lze udržet a posílit výhradně jen odspodu, tedy citlivým voličským rozpoznáváním nepoctivých uchazečů o politické funkce a důsledným odmítáním politiků se sebemenšími náznaky nepoctivého jednání nebo touhy po moci. Je to čistě jen na voličích a nikdo jiný to za ně neudělá. A o to těžší to je v dnešní době rozsáhlých globálních změn, kdy máme občas pocit, že se otrásají i osvědčené demokratické ikony. Globální společenské změny zasahují velké masy lidí a jsou mimořádnou příležitostí k burcování křivd a k oslabování demokracie v celosvětovém měřítku. Tak si my, toužící po svobodě, držme palce!
