Článek
Jenže právě liberálně smýšlející lidé by měli umět mnohem lépe chápat a respektovat jiný pohled na svět. Jak je možné považovat despotickou a zlou vůdčí autoritu za tu lepší? Jak může někomu připadat život v autoritářském prostředí důstojnější? Pro své příznivce despotická autorita není zlá. Pro ně je naopak autoritou hodnou. Jak to? Ona je totiž zlá jen na ty menšinové, odlišné a drzé. A o to více se mohou cítit upřednostňováni ti loajální, většinoví a poslušnější. A to je právě to, co vzbuzuje u příznivců autoritářů pocit důstojnějšího postavení. Tento princip dává lidem určitých povahových rysů jistotu, že jsou těmi významnějšími. A povahové rysy právě takových lidí musí autoritáři dobře znát. Musí je umět ocenit a posilovat, aby jejich despotické režimy dlouho setrvávali a nemuseli čelit příliš silným touhám obyvatelstva po svobodě.
Základní podstatou antidemokratického povahového rysu je nízké odhodlání důvěřovat sám sobě. Zejména pak v situaci, kdy se člověku začne snižovat jeho budoucí perspektiva. To se v průběhu života přihodí téměř každému a ne každý se s tím bez úhony vyrovná. Pod takovouto životní tíhou mohou lidé své preference i zcela otočit. I přesto, že to dříve tak nedělali, začnou plně důvěřovat heslovitým frázím rozvratné propagandy. Když je propaganda chytrá a dobře zorganizovaná, umí si na tyto oběti šikovně počíhat a dostat je na svou stranu. A když režim ztratí výraznější míru svobody, někteří svobodomyslnější lidé z takové země utíkají. Tím se poměr demokratických odpůrců ještě zvýší a návrat ke svobodě je pak ještě hůře dosažitelný.
Demokratický svět často automaticky předpokládá, že obyvatelé méně svobodného světa po demokracii přirozeně touží. Zapomíná však na to, že autoritářské režimy svůj lid systematicky manipulují. I když despotický režim padne, euforie rychle vyprchá a dostaví se výše popsaná ztráta iluzí a stále větší počty lidí podléhají rozvratným dezinformacím. Ty často vyvolávají strach z hrozeb velmi imaginárních až mystických a tím získávají někdy až magickou přitažlivost, které zklamaní lidé snadno podléhají. V demokratickém světě vládnou početné skupiny méně teatrálních osobností, které se často střídají. V despotickém světě vládne naopak malý počet výrazných lidí, případně i jediný vůdce. Zklamaní lidé se pak upínají k jejich ochranitelské roli a dobrovolně a s úlevou si kolem nich vytváří charismatickou auru nadlidské nedotknutelnosti. Mohou se pak cítit jejich součástí a tím si vytvářet iluzi vlastní síly a významnosti.
Aby despotický svět získal nadvládu nad světem demokratickým, musí se s ním prolnout. Pokud by byl despotický svět izolovaný, nemůže jím být demokratický svět ohrožen. Despotický svět se tomu svobodnému nemůže sám o sobě nikdy vyrovnat. Úroveň kreativní produktivity bude mít svobodný svět vždy nesrovnatelně vyšší. Existence demokratického světa ale tomu despotickému vadí. Názorně mu totiž ukazuje jeho vlastní nedokonalost. Despotický svět musí výhody svobodného světa před svým lidem skrývat a to mu ubírá na síle. Aby ho však přemohl, musí ho do sebe nasát, musí se s ním propojit. A k tomu přirozeně využívá touhu po zisku. Rozšiřováním území demokratického světa vznikají nové trhy s novým potenciálem. To přináší gigantický zisk, kterému nelze odolat. A toho despotický svět chytře využívá. Předstírá toleranci k svobodnému světu a nechá si na svém území vybudovat západní technologickou produkci. Západní svět se nechává omámit nezkrotnou ziskuchtivostí a tu si pak alibisticky zdůvodňuje pocitem blahodárného rozšiřování svobodného světa. Postupně se ale stává na despotickém světě závislým a iluzorně lže sám sobě, že despotické sympatie přece nebudou trvat věčně. Despotický lid ale své režimy nakonec buď vůbec svrhnout nechce anebo se k nim zase brzo vrátí. A to na základě výše uvedených principů.
Svobodný svět se horlivým rozšiřováním svého vlivu řítí do záhuby. Je to obdobná situace, jako když člověk s vidinou velikých zisků stále více riskuje, až se mu domeček z karet zhroutí. Pokud by se západní demokracie nepokoušela expandovat do zakořeněných despotických režimů a nepodlehla bezmezným touhám po nekonečném zvyšování zisků, prosperovala by i tak výtečně. Pokud by si despotických zemí vůbec nevšímala a naopak je pokud možno izolovala, zůstávaly by ekonomicky i kulturně zcela bezvýznamné. Má samozřejmě smysl pomáhat jednotlivcům, kteří nepodlehnou manipulativnímu vymýlání svobodomyslnosti a z despotických zemí utečou. Nemá ale smysl pomáhat celým autoritářským či despotickým režimům. Do jakého stavu to dnešní svět přivedlo, můžeme bohužel pozorovat úplně všude.
