Článek
Norbert Lichý měl pevný vztah k severní Moravě, kde byl ikonou ostravského Divadla Petra Bezruče. Před několika lety s ním právě v divadelním klubu na jeho domovské scéně hovořila publicistka Lada Kutějová.
Požádal jsem autorku tehdejšího rozhovoru s Norbertem Lichým o vzpomínky na setkání a vlastní interview s ostravským patriotem a populární postavou z hereckého prostředí.
Jedna z prvních otázek na Norberta Lichého směřovala k tomu, co jej drží v ostravském regionu, že v něm zůstal. A to i navzdory časté práci v Praze a nabídkám z tamních divadel.
„Na Ostravu nedám dopustit. Pokud pominu to, že jsem se tam narodil a vyrůstal, tak mám rád ostravskou skupinu Buty a vůbec ostravské špičky, Špinarovou, Rottrovou, Nováka, Wykrenta, klavíristu Vladimíra Figara, pana Holuba a mnoho dalších, kteří byli ve své době pojmy,“ uvedl Lichý v rozhovoru s Ladou Kutějovou.
„V Těšínských Beskydech jsem si před časem koupil chalupu a jezdím tam s rodinou ve volném čase. Každý herec potvrdí, že ostravské publikum je výjimečné. Asi to bude tím, že lidé žijící v tomto regionu vědí, co je práce, a že nic není zadarmo. Holt se v ikonách někdejšího průmyslu dnes lehko nežije,“ pokračoval ostravský patriot.
„Mně chybí atmosféra v obchodech, které dávno neexistují. Chodíval jsem do Ostravanky, Ostravice, Fénixu, v centrech bývala místa, kde se tancovalo s živou kapelou. Secesní kavárny v hotelu Palace a v Elektře. Mléčný bar, komplex Domu potravin, ach, kde to všechno je,“ líčil tehdy herec.
Norbert Lichý začínal v devatenácti letech v divadle v Šumperku například s Miroslavem Etzlerem a Jiřím Dvořákem. A tak na oba kolegy zavzpomínal.
„Mirek Etzler pochází z Ostravy, kde žil se svými rodiči. Moje máma vzpomínala na jeho tatínka, který učil český jazyk na ostravské konzervatoři. Chodili jsme spolu první dva roky na základní školu,“ připomněl Lichý.
„Protože jsme se oba nedostali na vysokou hereckou školu, potkali jsme se po jedenácti letech v Severomoravském divadle v Šumperku jako elévové činohry, kde jsme zažili herecký život v praxi - systémem hození do hluboké vody. Já už tam byl od roku 1984, Mirek s Jirkou přišli až po roce, to já už byl „sólista činohry“. Bylo nám spolu dobře, rozuměli jsme si na jevišti i mimo, byl to rok nádherných volovin a mladistvých nerozvážností,“ vybavil si ještě osobitý herec.
Jeho otec Alexandr Lichý se proslavil jako herec, dramatik a režisér. Takže dalším tématem rozhovoru byla otázka, čím Norberta nejvíc ovlivnil.
„Příkladem mi byla celá má rodina, a v době mých dětských rolí v DPB i všichni herečtí strejdové a tety, kteří, ačkoli jsme to tehdy nevěděli, mi částečně nahradili hereckou školu. Je to hodně poznat, jestli má umělec herecké předky a tím i daný vztah k divadlu, nebo jen školu,“ přemítal Lichý.
„Netvrdím, že škola nenaučí. Znalost teorie, dějin divadla, je určitě dobrá věc, stejně jako jevištní mluva, šerm, jízda na koni, práce s mikrofonem, pohyb, a to se na gymnáziu nedozvíte. Ale jsem rád, že mám všeobecné vzdělání, určitě to nebyl ztracený čas. A to, že jsem se nedostal na JAMU, tím jsem přišel nesporně o čtyři roky krásného života a o přátele, a tím kontakty s kolegy po celé zemi,“ uvažoval Lichý nad hereckým povoláním.
