Článek
Základním „mottem“ zde bude tvrzení: „POLITIKA je umělý lidský konstrukt, který nemá oporu v Zákonech Stvoření.“ A budu ho patrně vícekráte připomínat.
Pro začátek zřejmě je dobré ustanovit si, jak „budeme“ vnímat, chápat, „brát“ - „základní“, nebo také klíčové - pojmy. Nemusí každý souhlasit s navrženou „verzí“. - Nevím, jak to „nyní“ „zařídit“, abychom „se domluvili“ - při bezprostředním kontaktu většinou lze dosáhnout nějaké vyhovující shody. „Tady“ nedemokraticky navrhnu k akceptaci svůj způsob vnímání.
Politika
- správa státu, země, obce
Demokracie
- způsob správy státu, který je prováděn občany zvolenými „zástupci“, „delegáty“ - na základě voleb, které mají být „svobodné“ a v nichž občané vyslovují důvěru, souhlas s tím, že vybraný delegát se bude starat o věci veřejné v jeho zájmu. Podrobnější náhled - kdo si není jistý, jak to míním - https://medium.seznam.cz/clanek/josef-sojka-podvod-jmenem-demokracie-236472
Stát - země
- zde je poměrně náročné z jednoho hlediska stanovit definici. Neboť tento pojem v sobě zahrnuje jak okolnosti „hmotného rázu“, tak životného a v neposlední řadě i „pomyslné faktory“. Navrhuji definici - "stát je svébytný celek, jak z hlediska zeměpisně územního, tak právně ošetřeného mezistátními smlouvami, který je charakteristický jak svými uznávanými hranicemi, tak jazykem, kterým se občané toho kterého státu dorozumívají, rovněž společenským uspořádáním, vycházejícím z historického a kulturního vývoje. … Pozor! - Je velkou chybou v jakékoliv komunikaci přisuzovat státu „životnost“. Samostatnost v myšlení, konání, chtění. - Takové nerespektování vyvolává mnoho negativních jevů ve společnosti. … … …
Občan, občané
- obyvatelé země, státu, obcí, příslušní svými rodovými „kořeny“ k jednomu určitému státu. Mají uznaná práva, státem garantovaná, rovněž tak povinnosti dbát odsouhlasených pravidel.
Správa - řízení
- jde o činnosti, které jsou nutné k zabezpečení základních životních potřeb a práv občanů, které sami nedokáží zajistit.
Zákon, zákony
- pravidla - soubor uznávaných společenských norem s odstupňovanou závažností. „Státní aparát“ „disponuje“ (zde nutno připomenout, že tuto „dispozici“ - v zásadě MOC, ovládají vybraní lidé - ministři, soudci, státní úředníci, prezident…) „mocenskými prvky“ (soudy, policie, armáda…), kterými může odsouhlasené zákony vynucovat, jejich porušování sankcionovat ("trestat").
Zákony Stvoření
- patrně nejdůležitější pojem. Protože smysl, obsah, působení těchto, zná, odhadem, nanejvýše půl procenta obyvatel, bude náročné ho „předestřít“ „většině“. Nemalé části populace bude evokovat náboženský původ a lze předpokládat, že nebude mít zájem se tímto zabývat. V této fázi je možno zmíněné Zákony vnímat jako zákony universální, „hlavní“, „vesmírné“, "vyšší"… Kdo se v poctivé touze dozvědět „oč se jedná“ rozhodne tyto Zákony poznávat - a vyžaduje to silnou svobodnou vůli, tpělivost, značnou sebereflexi, „píli“, dospěje k vědění, přesvědčení, že nejde o imaginaci, přelud, výmysl, ale že je zde skutečná, nezpochybnitelná živá síla, působící ve spravedlnosti, jakou lidská ustanovení „zařídit“ nedokáží. … Rozhodně neuspějí pohodlní, zlovolní, sebestřední a povrchní lidé. - Není mým úkolem tyto Zákony vysvětlovat, objasňovat. K jejich pochopení je třeba svobodné vůle toho kterého člověka. Závislí lidé nepochopí.
Nyní k samotnému „jádru věci“. Proč vlastně „brojím“ „proti“ politice? Jak bylo v úvodu „řečeno“, jde o konstrukt vycházející z falešných základů - již několik generací politka není schopna zajistit v tom kterém státě svobodný a smysluplný rozvoj pro občany. Především je to dáno systémem správy skrze politické strany. A v zásadě platí, že jakékoliv odvolávání se na demokracii, která se „bez politických stran“ neobejde, je klamáním. Demokracie je v současnosti neuskutečnitelná ideologie a nikde nenaplňuje své původní ideje (viz článek - https://medium.seznam.cz/clanek/josef-sojka-podvod-jmenem-demokracie-236472 + příklady v diskuzi). Jak to funguje, či nefunguje. Proč - viz základní premisa. Kdo měl možnost sledovat „politický vývoj“ v naší zemi po zrušení „vlády jedné strany“ a činil tak důsledně, může spatřovat stále se opakující jev, z kterého „tak nějak“ „neumíme vystoupit“. Máme sice možnost účastnit se všech státem organizovaných voleb a zdánlivě máme i svobodnou volbu výběru z nabízných politických stran, hnutí, uskupení. Dokonce můžeme preferovat jednotlivé „kandidáty“. Můžeme vybírat na základě proklamovaných slibů, zakotvených v „programech“ politických subjektů. Začátek vypadá dobře, slibně (však tam jsou také ony sliby…). Jak se rozhodujeme? Tvrzení, že svobodně, v přísném náhledu neobstojí. Týdny, ba měsíce jsou občané mediálně masírováni KLAMAVOU REKLAMOU - ano, jde o to, abychom podlehli klamům. Političtí představitelé představují své vize v názorovém střetu - nesouhlasné s dalšími, konkurenčními. Každá strana, každý zástupce, se snaží potencionální voliče přesvědčit, že JEHO program, jeho vize, je správná, spravedlivá a vedoucí k prosperitě. Logicky - všichni nemohou mít pravdu. Dejme tomu, že jedna strana pravdu skutečně má a její program je možné v praxi realizovat pro blaho občanů. Znáte někoho, kdo dokáže rozpoznat, kde je ten diamant pravdy a oživující energie? Stalo se již ve Vašem životě, že byla vybrána politická strana, jejíž členové (naši delegovaní zástupci pro výkon správy věcí veřejných) dokázali slova (sliby) přeměnit v odpovídající skutečnost? Zařídili to, co slibovali a fungovalo to tak, jak tvrdili, že fungovat bude??? Já opravdu nevím, že by toto někdy nastalo a patrně to platí pro velikou většinu zemí světa.
Politici nemohou zajistit uzdravující vývoj společnosti. Jen tu a tam se podaří těm poctivějším z nich, zalátat největší přehmaty, maléry, politiků předchozích. Nemůže to fungovat. JEDNAK je tu vliv „plurality“ - ve většině zemí se úzkostlivě bojí toho, aby u moci byla jedna strana. Historicky je potvrzené, že to „končí“ totalitou. Proto v zákonech země platí možnost „dělby moci“ - nazvěme to klidně konkurencí. Pokud někde déledobě o moc ve správě soutěží dvě strany, zdá se to optimální. Ti, kteří nezískali převahu, moc, mají alespoň možnost sledovat, kontrolovat a eventuálně korigovat konání svých konkurentů. A ti mají - alespoň v předpokladu - zájem na to, aby příliš nezklamali voliče. Když se to podaří a voliči v dalších volbách stávající garnituru opět významně podpoří, mohou své sliby naplnit ještě ve větší míře. Pokud nebyli dostatečně vůči svým voličům zodpovědní, může vyhrát „druhá strana“. Toto pravidelné (??? - hm?) střídání by mělo zajistit, aby si někdo nevybudoval příliš silné mocenské postavení. - Nezapomínejme - stále jsme ještě u "jednak"… Jak to vypadá, když se k vládě dostane stran více? Téměř všichni lidé se tváří, že je to v pořádku. Není. Jde o pořádný švindl.
Držme se nejlepší teoretické možnosti. Účast ve volbách byla 90%, každá ze tří stran obdržela po 33% hlasů (ovšem jen v případě, že do voleb „šly“ jen tyto tři subjekty (nemá význam „sem tahat“ rozpočítávání hlasů propadlých stran - je to rovněž švindl). Jak se budou dělit o moc??? Pokud by se domluvili, že budou jednat všichni svorně (táhneme za jeden provaz), zase by šlo o švindl - podvod na voliče - není možné, aby programy všech tří ve větší části byly shodné a tudíž tím, že by kterákoliv strana (přesněji - její členové) rezignovala na sliby a přislíbila ostatním věrnost jejich vizím - oč by tu šlo? Aby bylo možno pro některou ze stran naplňovat své sliby, programy, záměry, potřebovala by mít takovou podporu od ostatních zúčastněných, aby po součtu souhlasících měla nadpoloviční většinu. V tomto případě by platilo, že většina voličů NEMÁ ve správcích země zástupce. Tito jednají v zájmu menšin. Buďte upřímní - jeví se Vám toto jako správné, spravedlivé? A - připomínám - zvolil jsem „ideální možnost“ - která v praxi sotva kdy nastane… Což teprve, jak „propočty vyjdou“, když se do vlády „dostanou“ 4 politické subjekty. Nutně musí nastat „zákulisní“ domluvy, na které již volič nemá žádný vliv. Nelze objektivně propočítat kolik voličů „ostrouhá“ a kolik z nich má šanci na to, že jeho preference budou skrze politiky naplňovány. Co však platí, že se počet „neobsluhovaných voličů“ oproti těm, co své zástupce mají, výrazně zvyšuje. Neplatí tedy, že demokracie umožňuje hájit práva většiny. …
Vyjasnil jsem „první“ JEDNAK. Jsou další aspekty - příslušnost ke straně. Pokud ve volbách uspěl kandidát, jakožto zástupce politické strany, měl by se snažit o splnění jejího volebního programu. Ovšem je také vázán ke straně, jako takové. A velmi rychle se ukáže (při dbaní na onen princip plurality), že v celku všech zastoupených stran nebude možné všechny sliby naplnit. Tady začíná rozpor - držet se linie strany, nebo zodpovědnosti vůči voličům. Vedoucí představitelé strany, která se chce spolúčastnit na výkonu moci, se musí domluvit na „přijatelném kompromisu“. Což v praxi znamená, že „předem odepíší“ nějakou část voličů. A naopak budou prosazovat „věci“, které jejich volič odmítal. Na první pohled se může jevit, že se nic tak nekalého neděje - namísto jedné skupiny bude vyhověno jiné. Ale - NELZE postupovat stylem „fifty fifty“. Vždy půjde o nespravedlivé konání a v důsledku o švindl, podvod. Jen je tu háček - tenhle podvod je nežalovatelný. Zdánlivě se dá kompenzovat v „příštích volbách“. Spraví se to, srovná? Ne. Nastane úplně tatáž siruace, jen s jinými lidmi (možná), jinými čísly, jinými „preferencemi“, s dopady (plus x mínus) na jiné lidi. Spravedlnost nenastane.
Máme třetí okolnost. Lobování. V současnosti málo koho zarazí, že politické strany jsou sponzorovány bohatými „subjekty“. Strana, která nezíská mecenáše (hm - měl jsem "uvozovat"), ochotné investovat v řádu „vyšších desítek“ milionů, nemá příliš šancí výrazně se ve volbách prosadit. Bez pochyb platí, že čím větší a bombastičtější reklama, tím větší šance na úspěch. A tady máme onen zásek do „svobodného rozhodování“. Připomínám rčení - „Drzé čelo je lepší, než poplužní dvůr“. A také - „Stokrát opakovaná lež stává se pravdou.“ Kdo chce vidět, vidět mohl - dělo se tak, děje a bude dít, dokud onen princip vlády skrze politické strany budeme akceptovat. Tito lobující lidé si „koupí“ zákony šité na míru. Získají větší peníze, větší vliv, větší moc, více poslušných přisluhovačů, kteří za ně nastaví tváře k fackování (obrazně). Zůstávají v pozadí, často ani neznáme jejich jména a pokud ano, netušíme, jak moc zasahují do kvality našich životů, jak mnoho jim dáváme svůj čas, svou práci, své peníze. Nemáme možnost je „vyšachovat“ - jsou mimo šachovnici. Ty, co na té šachovnici jsou, možná už do příští partie delegováni nebudou. Ale jsou nachystaní další, kteří je plně nahradí, ohnou hřbety a budou sloužit - pouze těm nemnohým, privilegovaným občanům. Stále máte dojem, že to s tou politikou tak hrozné není?
Je to horší, než myslíte. Neexistuje jediný problém vážnějšího charakteru, dopadu - v celém světě - za kterým by nestálo to, co popisuji. Vždy je za tím princip vládnutí politických stran, nebo tyranie jedince, který si uměl uzurpovat veškerou moc. A pozor - mnohde k tomuto spěje právě ono probírané - ovládnutí politických subjektů ještě většími psychopaty, než bývají samotní politici.
A jsem u čtvrté okolnosti - do politiky se „hrnou“ převážně lidé s narušenou psychikou. Klidně je můžeme brát jako psychopaty. Člověk, který touží po moci, po slávě, popularitě, po majetcích, není psychicky zdravý jedinec. Tyto psychopatické osobnosti pak jsou ochotny odložit všechny „lidské klady“. A co je nejděsivější - i když to víme, nemáme možnost je z jejich opevněných postů vykázat. … Prý - v dalších volbách. To slyším nejméně třicet let. Ale je to ještě mnohem starší „věc“. A stále tam jsou - ano tváře, jména se mění. Leč podstata zůstává. Úplatní, bezcitní jedinci, skrývající se za štíty svých proradných spolků, sloužící těm opravdu mocným.
***********
Co zbývá? Návod? Byl „vyřčen“ mnohokrát. A stále trvá, že se neobjevuje nikdo odvážný, kdo by jej zvedl a řekl - „Jejda! To by mohlo být ono! Co pro to můžu udělat?“
Tak po sedmsetšedesáté šesté: Mluvme o tom. Zařiďme, aby politické strany dále neměly přístup ke správě státu. Správu státu svěřme skutečným SPRÁVCŮM. Lidem, kteří znají Zákony Stvoření a tedy jich dbají. Takoví lidé si nevezmou úplatek, nebudou klamat, svou práci budou vnímat jako službu pro své bližní. Dokáží nahradit desítky tisíc nesmyslných zákonů jednoduchými pravidly, kterým porozumí každý a které lze sepsat „na pár stránek“. Nač potřebujeme právníky a tisíce vykladačů zákonů, které vždy půjde ohnout ve prospěch toho „silnějšího“. Nebudou to vládci. Budou to správci - a tedy budou spravovat a ne ovládat. Chápu, nemálo občanů má potřebu být ovládáno, je jim milejší, když někdo řídí jejich životy. - Co s nimi? Myslím, že není proč nad tím přemýšlet. My, kteří chceme žít bez ovládání, obojků a náhubků, snad zasloužíme hledat „jinou cestu“. - Bavme se o tom.
Josef Sojka.
