Článek
Cca před dvaceti lety. Dělal jsem v pekárně jednoho supermarketu. Až na nepříliš dobrý plat spokojenost. Tedy… Ne se vším. Postupně jsem si začal všímat neduhů, které se logicky objevují asi ve všech nadnárodních řetězcích. První velký zádrhel nastal při objevení se nového etického kodexu pro zaměstnance A… Prakticky všechny body byly nesmysly, které sice mohly vyhlížet „v prvním plánu“ žádoucně, avšak logický pohled jasně ukázal vady, ba nesplnitelnosti. Odmítl jsem podepsat a pochopitelně jsem byl „tlačen“ k objasnění důvodu. Ty důvody jsem sepsal. Byl jsem obviněn, že slovíčkařím a že jsem jediný ze 13i tisíc zaměstnanců, který má nějaké výhrady. Odpověděl jsem, že by vedení koncernu mělo zvážit, zda je dobré zaměstnávat 12 999 pokrytců. Tenkrát jsem si myslel, že to bylo dobré, správné a podnětné. … Nedlouho na to začaly vzrůstat snahy o co nejvyšší eliminaci ztrát i za cenu obcházení pravidel a předpisů. Toho jsem se nechtěl účastnit a své přímé vedoucí jsem napsal dopis, ve kterém jsem navrhoval řešení bez nešvarů. Nu, opět jsem věřil v dobré… Leč nastal den, kdy krátce po nástupu na směnu jsem byl zavolán do kanceláře hlavní manažerky, kde s ní byla má přímá vedoucí + jedna další manažerka. Hlavní se mě zeptala, zda jsem neuvažoval o výpovědi, když se mi tu nelíbí. Chvíli jsme se dohadovali, co značí „nelíbit se“, přičemž jsem měl snahu zdůraznit, že se mi nelíbí věci, které by se neměly líbit ani vedení a že mám snahu tyto změnit a o odchodu neuvažuji. Celkem rychle mi vysvětlily, že pokud nebudu o odchodu uvažovat - s tím, že mi umožní okamžité rozvázání P.P. dohodou - nebo obdržím výpověď podle §53 - pro hrubé porušení pracovní kázně. Nechtěl jsem se dát a po pravdě tvrdil, že k ničemu takovému nedošlo. Hlavní manažerka řekla - „Pane …, když mi vaše vedoucí řekne, že jste pracovní kázeň porušil, tak jí budu věřit!“ V tu chvíli mi začalo v hlavě „blikat“ pár věcí. Za prvé - „KLÍČEK“ - před krátkou dobou jsem musel požádat o nový klíček ke skříňce v šatně, protože můj se mi podivně ztratil spolu s dalšími klíči, které se však zase „objevily“, ale bez klíčku od skříňky. Za druhé - byl jsem v podmínce za ublížení na zdraví, z kterého mě falešně obvinila býv. manželka a jediný důkaz bylo křivé svědectví její dcery z prvního manželství. A u soudu v podstatě zaznělo téměř totéž, co řekla manažerka. Uvědomil jsem si, že velmi snadno skončím jako „zloděj“ a „násilník“ a s takovou pověstí jen těžko budu shánět jinou práci. Spolkl jsem hořkost takové nefér prohry a dohodu podepsal. V doprovodu ochranky jsem šel vyklidit skříňku a ani se nestihl rozloučit s kolegy, kteří netušili, „která bije“. …
xxx
Nu, následující dny jsem věnoval hledání práce. Moc možností nebylo, ale nechtěl jsem vzít něco jen kvůli „musu“ a pak se trápit. Taky jsem musel nějak zpracovat ten pocit křivdy a bezmoci. Bylo jasné, že musím těm třem ODPUSTIT. Měl jsem za sebou nepříliš dávnou zkušenost s odpuštěním mé bývalé ženě - štírce (paradox - právě štíři jsou tu proto, aby se naučili odpouštět - viz „ZVV“ - a ona - KLASICKY - patřila k těm, kdož tvrdí - „Já odpouštím, ale nezapomínám!“ - což je nebetyčná krávovina - kteréžto si ovšem dotyční nejsou vůbec vědomi) - hm - taky zajímavý příběh… Několik příběhů - hezká knížka by z nich mohla být… Tehdy to odpuštění „přišlo“ po více jak půl roce poctivého snažení. Teď jsem doufal, že to tak dlouho nepotrvá. Protože jsem se necítil úplně nejlíp. Docela dost jsem se na to soustředil a zdálo se, že bych to mohl zvládnout dřív, než se to nějak „podepíše“ (zdraví, karma…). Ležel jsem, asi týden po incidentu, na gauči a koukal na televizi a uvědomil si, že mě začíná citelně bolet na hrudi. Jasně, že mě napadla souvislost. Znovu jsem se chtěl ujistit, že to s tím odpuštěním myslím vážně. Bolest vzrůstala a přidalo se - jak jinak - brnění v pravé ruce. Došlo mi, že to sám nemusím zvládnout a volal jsem do nemocnice. Popsal jsem příznaky a doktorka řekla, že to asi nemá cenu takhle řešit a jestli mě někdo může odvézt „sem“. No, to nemohl a protože jsem nechtěl alarmovat záchranku, rozhodl jsem se zajet autobusem. Zastávka byla asi třicet metrů od domu a jezdila i přímá linka k nemocnici a dobré bylo, že jsem dorazil na zastávku zároveň s autobusem. Ani ne půl hodiny po telefonátu už mi nasazovali všechny ty „příslušnosti“ na EKG. Výsledek byl rychle a znamenal, že už v nemocnici zůstanu a to tak, že vleže a žádné chození. Odvezli mě na pokoj, napojili na všechno, co bylo možné… Začalo se stmívat a mně začalo docházet, proč jsem tam a jak na tom jsem. Docela nová situace, stav, myšlenky. Může být, že tady (a "teď") tahle inkarnace skončí. Protože se mi opět vybavil zážitek ad „podmínka“ (myslím to, co jsem prožil po svém „posledním odchodu“ - hm - vše souvisí se vším - taky „dobrá“ "historka"), došlo mi, že by to mohlo znamenat to, před čím jsem byl varován. Nebo jsem už všechno stačil srovnat? … Zas „ty tři…“ Odpustil jsi jim skutečně? Teď se to ukáže. Modlitby, trochu „výlet z těla“. Odpouštím (… - ???)… Najednou klid. Smíření - přijímám vše, co se stane. Další pocity, myšlenky, prožívání si nepamatuji. Jen to, jak brzy ráno doktor po dalším EKG vrtěl hlavou. Něco „NESEDĚLO“ (já ještě taky ne, pořád mě nechali ležet…). Bylo rozhodnuto ještě o dalším EKG vyšetření okolo poledne. To už jsem věděl, jak dopadne. Doktor po té byl opravdu trochu nesvůj. Ta dvě vyšetření nelogicky ukazovala stav, že se srdcem nic není a nebylo. První „tvrdilo“, že jde o krizový stav a odběry a sledování tlaku to potvrzovaly. Ještě mě raději nechali ten den ležet a po dalším ranním EKG jsem dostal „propustku“. S žádankami na nějaká další spešl vyšetření. Na ty jsem už nešel. Holt to s tím odpuštěním není tak jednoduché. Zdaleka to nejde „naráz“. Ale naráz může přijít nějaký náraz, když si myslíme, že to máme „zmáknuté“. … Tož tak. Josef.
