Článek
„pohádka“
Bylo nebylo, možná teprve nastane… Chci vyprávět o události, v níž rozhodující roli vzal na sebe nijak výjimečný člověk. Pekař. Který podědil toto řemeslo po předcích a desetiletí jej poctivě a trpělivě provozoval. Měl svou pekárnu s prodejnou na rohu dvou rušných ulic velkého města. Sortiment neměl zrovna velký, ale protože svou práci uměl, vždy dokázal ve skromnosti vyžít. Pekl chlebové placky, preclíky a hlavně sladké koláče s čerstvým ovocem, které kupoval od trhovců, projíždějících okolo jeho krámku ráno na nedalekou tržnici. Byl sám, žena zemřela brzy po odchodu posledního z dětí z domova. Když bylo dobré počasí, většinu toho, co napekl, prodal přímo na ulici. Lidé u něj rádi nakupovali. Byl uctivý, přátelský, často přidal koláček dětem… Jaký to byl život? Dobrý, těžký, normální? Ať tak, či onak, vše se rychle mělo změnit.
V jediném dni celý svět obletěla hrozivá zpráva - Země bude za několik málo měsíců zničena. Astronomové objevili velké kosmické těleso, jehož dráha měla protnout dráhu Země v tak těsné blízkosti, že i když by ji přímo nezasáhlo, rozvrátí veškeré přírodní děje na ní. Po počátečním šoku se veškeří vědci, kteří mohli o tomto jevu něco vyzkoumat, pustili do nekončících výpočtů. Zvažovali všechna možná pro i proti. Sem tam někdo vyslal zprávu, že by následky setkání nemusely být až tak fatální, leč většina výsledků svědčila o prvním odhadu. Těleso míří k dráze Země a to tak, že se ve velmi ostrém úhlu bude po několik dní pohybovat takřka souběžně s ní. Jeho rychlost je větší a tak nebude možné, aby jeho působení Zemi nepoškodilo, byť by nedošlo k přímému střetu.
Na Zemi lidé reagovali všelijak. Někde došlo k ukončení letitých válečných konfliktů, někde, kde by to nikoho nenapadlo, se války rozhořely. Stále více lidí si uvědomovalo, že blížící se „konec světa“ všechno lidské snažení promění během chvil v popel. Žádný důvod k dalšímu hromadění statků, k zakládání rodin, k smyslu plné práci. Nic. A čím více se blížily osudné chvíle, tím více lidstvo podléhalo apatii. Počáteční vášně a snahy alespoň něco si ještě užít, vymizely. Lidé skoro nevycházeli z domů, přestali na sebe mluvit, nebyl nikdo, kdo by vzbudil naději.
Pekař, který zprvu, jako by nevěřil, že se to má stát, dál pekl placky, preclíky i koláče, ale odbyt uvadal. Stávalo se, že nebylo proč péci. Nejdříve vynechal jeden den, brzy pekl jen jednou za týden a i tehdy většina jeho práce skončila jako krmení pro toulavé kočky a psy. Těch rychle přibývalo. Pekař sedával na stoličce před svým krámkem a obhlížel ztichlé ulice, které ještě před čtvrt rokem bývaly plné života. Na nebi byl vidět „nový měsíc“. - Nebyl tak velký, jako ten „původní“. Také se pohyboval jinak a pokud byl zahlédnutelný i v noci, nebyl tak rozzářený. … Již asi deset dnů neměl jediného zákazníka. Nebylo proč rozdělávat oheň v peci. … Ale pekař byl zrozen uprostřed ohnivého znamení. Bez ohně nemohl být. - „Oheň?“ - ptal se sám sebe - „Již za dva dny tu sežehne vše…“ Rozhodl se - „Možná mám poslední možnost zapálit si svůj oheň, upéci své koláče…“
Posháněl všechny nutné suroviny, zadělal těsto, roztopil pec. Dal si záležet. A cítil, jako by mu sám „nejvyšší ze všech pekařů“ vedl ruku. I oheň, zdánlivě sám od sebe, žhnul přesně tak, jak to bylo nejlépe. Pekař pracoval celou noc. Brzy ráno vynesl ven chlebové placky, právě vytažené z pece. Jejich vůně pomalu plnila ulici. Někteří lidé vyhlédli z oken a nechápali, co se děje. Jako první z domu vyšel poštmistr, bydlel jen o několik domů výše. Začínalo svítat a zítra měl nastat konec světa… Poštmistr přišel ke stánku zrovna, když pekař vynášel horké preclíky. Uviděl poštmistra: „Zdravím. Preclíky musí vychladnout, ale placky jsou už akorát.“
„Co to vyvádíš? To chceš ještě před koncem světa zbohatnout?“
„Nevydržím zbytečně sedět a čekat na konec. Chci udělat alespoň někomu ještě něco dobrého. Když chvíli počkáš, možná se vrátím i s koláčky“, mrkl pekař. Poštmistr nevěřícně sledoval tak dlouho neviděný, rozjasněný obličej. Rozhlédl se kolem. Nikdo jiný venku nebyl, jen o jeho nohy se otírala flekatá kočka. Ale všiml si, že z několika oken se naklánějí hlavy sousedů.
Zavolal: „Lidi! To musíte vidět! Bláznivý pekař nevěří na konec světa!“
Po chvíli přišel další člověk, pak dvě ženy… Po půl hodině byl okolo stánku hlouček asi deseti lidí. Někdo s trochou škodolibosti vyslovil otázku: „To opravdu budeš dneska prodávat?“
Pekař právě dával k plackám a preclíkům cenovky. „Jistě - každému, kdo má zájem. A jak vidíte, za stejné ceny, co jste nakupovali vždycky.“
Škodolibec si přisadil: „A to nemůžeš dát slevu, když je ten konec světa?“
Pekař s úsměvem posměváčka srovnal: „A ty si snad chceš vzít peníze na onen svět?“
Pár lidí se zasmálo. Jedna z žen řekla: „A vlastně proč si po ránu nedopřát čerstvou placku. Vezmu si jich pět, však ten můj si doma určitě rád dá.“
Za pár minut měl pekař větší část placek prodáno a ani preclíky nezůstaly bez povšimnutí. Odcházejícím pekař připomínal: „Za deset minut budu vytahovat koláče!“
Někteří čekali jiní se rozběhli s tou zvláštní zprávou po městě. Po několika týdnech prázdnoty se ulice začaly opět plnit lidmi. Zprvu tichý hovor a nesmělé pohledy skloněných hlav, vystřídalo živé brebentění, tváře lidí zjasněly, vrásky mizely. A jen málokdo si uvědomil, že už několik hodin nezazněla slova „konec světa“. Zpráva o tomto neobvyklém dění ve městě se rozšířila ještě během dopoledne dále do kraje. A ejhle - svůj salon otevřel kadeřník, trhovci přinesli nějakou zeleninu, vejce, jablka i banány. A podobně i v jiných městech. Lidé, po několik měsíců deptaní zoufalstvím, strachem, beznadějí, jako by chtěli dohnat, co zmeškali. Už nechtěli slyšet „zítra je konec“. Věděli, že dnešek ještě žijí.
A co bylo další den? Další den propukl život tak, jaký měl být vždy. Konec světa nezačal. Vědci se to snažili vysvětlit - prý spolupůsobení slapových sil Země a Měsíce rozervalo planetku na kusy, které setrvačnost dokázala odklonit mimo nebezpečnou zónu. … Ale my víme…
Josef Sojka
