Článek
Eurovize (Eurovision Song Contest) je nejsledovanější nesportovní událost na světe, to je prostě fakt. V českém prostředí trochu trpí na situaci, že tahle hudební soutěž probíhá pravidelně ve stejném období jako mistrovství světa v hokeji, ale s tím se musíme prostě smířit. Ale zpátky k Eurovizi jako takové. Můžete si klást otázku, co člověka u soutěže udrží dlouhé roky či někdy i dekády a jak ho to pořád může bavit sledovat? Neopakuje se dokola to samé a není celá soutěž dopředu předvídatelná?
Odpověď na tuto otázku není tak snadná, jak se může na první pohled zdát, ale pokusím se vám to přiblížit. Ono na celé soutěži je nejzajímavější to, že je vlastně nepředvídatelná, tedy alespoň z části. Protože divák a fanoušek, který se v soutěži a jejích zvyklostech vyzná, tak by se mu mohlo zdát, že dokáže odhadnout, jak dopadne výsledek. A právě zde přichází ten kámen úrazu. Pokud pomineme fakt, že dlouhé roky o výsledku rozhodovali z poloviny televizní diváci a z poloviny odborná porota, a nyní je vše v semifinále pouze v rukou diváků u televizních obrazovek, musíme vzít v potaz i to, že tyto předpoklady se z velké části zakládají na zkušenosti a znalosti prostředí tzv. sociální bubliny, tedy určitého okolí, které se danou tematikou (v tomto případě Eurovizí) zabývá. Ačkoliv se může v mezinárodním okruhu zdát, že tato bublina okolo Eurovize je obrovská a tedy se z ní dá usuzovat, jak si kdo povede, opak je pravdou. V globálním měřítku se totiž stejně jedná jen o kapku v moři těch desítek až stovek miliónů televizních diváků, kteří show sledují a posléze i hlasují.
A právě proto dochází k situaci, kdy si fanouškovská eurovizní bublina myslí něco, bookmakeři si také myslí něco, co z velké části kopíruje názory fanoušků, ale široká veřejnost může být od těchto dvou skupin na míle vzdálená se svým vnímáním. A proto je nutné počítat s tím, že i někdo, kdo má postup do finálového přenosu „téměř jistý“, může ve výsledku zcela pohořet a naopak úplný outsider může překvapit svým postupem. A přesně taková situace nastala během prvního semifinále letošní Eurovize. Na opačných pólech tohoto spektra bychom našli především dvojici Belgie a Portugalsko. Zatímco Red Sebastian z Belgie nejenom že patřil mezi oblíbence fanouškovské komunity, ale i sázkové kanceláře mu přisuzovaly téměř 85% šanci na postup do finále (a i v kurzech pro finále patřil do TOP 10 favoritů na celkové vítězství), skupina NAPA z Portugalska si musela vystačit s nízkou pravděpodobností na úspěch okolo 14 % a ani u fanoušků nepatřila mezi největší favority na postup. A přesto všechno jsme mohli u Belgie vidět slzy smutku, zatímco se z postupu radovalo Portugalsko. A to je jen jeden příklad za všechny. Každý rok se pak takové situace několikrát opakují v obou semifinálových přenosech, ale ani finále nebývá v tomto ohledu nudou s nulovým překvapením.
účastníci prvního semifinále Eurovize 2025 v Basileji (Švýcarsko)
Pokud bychom se ale vrátili k samotnému přenosu, Švýcarsko odvedlo skvělou práci a první přenos Eurovize 2025 se nemusí ani ve srovnání s předchozími lety vůbec za nic stydět. Organizace na výbornou, příjemné moderátorské duo, epické zahájení, které vzdává poctu tradičnímu švýcarskému jódlování a alpskému rohu, ale také komické muzikálové medley, které vyzvihuje vše, co bylo vyrobeno ve Švýcarsku, včetně Eurovize samotné. A když už jsme u toho, tak se nazapomnělo ani na donedávna poslední švýcarskou vítězku z roku 1988, kterou je Céline Dion. Ta sice bohužel nemohla ze zdravotních důvodů na Eurovizi letos vystoupit, ale poslala alespoň dojemný videopozdrav a její soutěžní píseň Ne partez pas sans moi vzdali čest někteří loňstí reprezentanti - konkrétně z Řecka (Marina Satti), Portugalska (Iolanda), Litvy (Silvester Belt) a Ukrajiny (Jerry Heil).
Pomyslným faceliftem prošlo také vyhlášení výsledků semifinále, kdy nyní na obrazovce vidíme trojici semifinalistů, z nichž je ohlášen jeden jako postupující do finále. Takto se vše opakuje devětkrát a poslední finalista je oznámen ze všech zbývajících semifinalistů, takže napětí trvá až do posledního okamžiku. A právě to je to, co mám na Eurovizi nejraději. Nejen to, že se na jednom pódiu setkají země z celé Evropy (i z větší dálky), ale především to, že je to živý organismus, kde si nemůžete být do posledního okamžiku jistí ničím. Ani tím, jestli váš oblíbený interpret postoupí do finále nebo jestli ve finále vůbec dostane vaše země nějaké body. A to je asi ten hlavní důvod, proč stojí za to každý rok Eurovizi sledovat. I když se najdou extravagantní vystoupení, už dávno se nejedná o přehlídku bizáru, jak ráda uvádějí česká mainstreamová média, ale Eurovize představuje přehlídku současné mezinárodní hudební tvorby, která může některým interpretům otevřít dveře do celého světa, pokud příležitost chytí za pačesy. A za to už to sledování rozhodně stojí.
