Článek
Po tom, co mi policie prošmejdila dům a nic nenašla, neuklidnila se! Sebrali mi všechny elektronické pomůcky, jako že je potřebujou propátrat. Takže jsem zůstal bez telefonů, bez noťasu, bez počítače. To ale nestačilo. Musíš být neustále ve střehu. Takže mi do datové schránky poslali výzvu, abych se střelhbytě dostavil do Kongresové a nechal si vzít otisky prstů. A jak jsem se to dozvěděl? Nejdřív přijel policejní klučíček a předal mi dokument nazvaný Zahájení trestního stíhání. Tam byly jen slinty. Prý jsem slyšel a poslouchal. Viděl a.. O všem věděl a byl přítelem P. K.a T.K. Čtení to bylo celkem namáhavé, protože řadě obratů, které používal tento státní zástupce Bacula, jsem nerozuměl. Některé pasáže i po trojím čtení, nedávaly smysl. A tak jsem se po nějaké době, s podtrhanými částmi textu, který mi připadal nesrozumitelný, vypravil za advokátem. A když už tam sedím, poprosil jsem, aby mě na chvilku pustil na počítač. Jestli nemám něco v datové schránce… A bylo to tam.Právník se dost divil. Proč to posílají do datovky, když mi předtím seberou všechny hračky, kterými bych se ke zprávě mohl dostat. Pak řekl, že jim zavolá, omluví mě a domluví jiný termín. „Doktore, kašlete na to. Vědí, kde bydlím, když budou mít tu potřebu, dojedou si pro mě.“ Neměli! A Blesk psal, že všichni zúčastnění poskytli své otisky. Jen Veselý nedal ani palec.
„Nemáte se čeho bát,“ řekl mi advokát. „Vy jste jen jakási marginální figura v celé kauze. Maximálně vám dá soud podmínku… a proti té se odvoláme. Takže dělejte, jako kdyby se nic nestalo. Podnikejte, obchodujte, prostě dělejte, co jste dělal do teď… Jen by asi bylo hloupé, kdybyste teď odjel z republiky…“
Před pár lety jsem založil akciovou společnost v Bulharsku. A kdyby nebylo trestního stíhání, tak jsem si tam plánoval cestu a chtěl pokračovat v načatých aktivitách. Před několika týdny zrovna přišlo potvrzení, že můj průmyslový vzor je zaregistrovaný u bulharských úřadů.
Další aktivitou v řadě byla má žádost u centrály Bauhausu v Mnichově. Šlo o zalistování jako dodavatel. Prověřování firmy trvalo. Nicméně zrovna v době tak půl, tři čtvrtě roku před domovní prohlídkou, přišel z Německa dopis. V něm stálo, že má žádost o zalistovaní byla přijata, že se mám obrátit na místní, tj. český Bauhaus, kde mi na generálním ředitelství v Brně sdělí podrobnosti nutné pro spolupráci. Když jsem tam tehdy přijel, řekl mi obchodník, kterému mě přiřadili, že spolupráci s každým novým dodavatelem vítají. Že pokud budu dodržovat jejich požadavky po dobu jednoho roku, pustí mě německý Bauhaus do své sítě v celé Evropě. Šlo o dodávky dřevěných pelet na topení, a musel jsem dodržet dohodnutou cenu a stabilní kvalitu. Příjemně mě překvapil požadavek na množství. Měsíčně jsem měl dodat na třicet kamionů pytlovaného zboží. Termínový předpoklad: Zavážení musí začít nejpozději v listopadu. „Koncem října očekávejte objednávku. Pošlu vám seznam zavážených marketů a vy mi vypracujete harmonogram rozvozů. A abych nezapomněl. Cenu máme domluvenou…“
A pak…
Šel jsem si v Benešově se džánem pro pivo. A vidím, že si tam chlapi cosi šuškají. Mezi nima sedí strejc z Městské policie, nezúčastněná osoba z domovní prohlídky, a bradou ukazuje na mě. Výčepák si mě vzal stranou. „Už sem takhle přes den nechoď. Tamhle ten vůl , no, ten měšťák, jim vypráví, že jsi těžkej zločinec. A aby si na tebe dali bacha… A chlapi, jak tě viděli, říkali, že radši budou chodit na pivo k Pletánkům. Dycky nejdřív zavolej a přijď zezadu. Natočím ti džbán…To víš, nechci přijít o kšeft…“
Měl jsem v Benešově rozdělané dva velké obchodně-reklamní případy. Šlo o návrhy na výrobu dárkových předmětů pro místního Forda. Aby je mohl rozdávat před vánocema… A potom jsem měl dělat velkou reklamní akci pro Kaufland. Na parkovišti budou hezký holky v mini rozdávat letáky a drobné pozornosti (klíčenky, propisky) a za prokázání výše nákupu měli lidi fasovat hodnotnější předměty… Jenomže! Nejdřív si mě zavolal zástupce dealera Forda, že si přečetl v novinách, že jsem trestně stíhaný. A jako, že to nemůže! Co? No, spojovat své, respektive jméno firmy FORD, s takovým člověkem. Povídám, že trestní stíhání nic neznamená. Podstatné je až soudní rozhodnutí. Jenže on řekl, že s lítostí musí naší smlouvu zrušit. A to bez náhrady… Takže milion a půl se vypařil… Za pár dní se totéž, v bleděmodrém, opakovalo v Kauflandu. To už jsem nevydržel, protože tady šlo o dva miliony a nějaký drobný. Návrhy letáků byly před schválením, řekl jsem, že budou muset platit práci i poškození jména firmy, že grafici se těch návrzích dost nadřeli… Ten týpek z marketingu se zpupně zasmál a přetrhl smlouvu vejpůl. Moje postupné zbídačování pokračovalo…
Přišel den D. Sešlo se nás před soudní síní čtrnáct. Sedm obviněných a sedm obhájců. Vešli jsme do největší soudní síně. Vlevo „buňky“ pro státního zástupce a jeho osoby. Vpravo na stupínku bylo místo pro advokáty a pod nimi na lavici jsme sedli my, obvinění. Místnosti vévodila katedra, která spojovala oba extrémy. Vlevo zástupce státu, vpravo, ti odsouzeníhodní se svými „anděly“. V „auditoriu“ bylo pár diváků a já si říkal, proč se to divadlo koná v takové haluzně… Později jsem měl poznat, že jsme sem nebyli sezvánikvůli nám samotným.
Dveře do síně se zavřely. Advokáti si navlékli povinné hacafrakya nad námi se jako bohyně pomsty vztyčila soudkyně Kohoutková. Byla ukrytá za silným make-upem a na rukou měla bílé gumové rukavičky.
Někdo mi říkal, že má policejní akademii a pak si teprve dodělávala judra. Takže se máme připravit na pěknej vopruz. Ostatně to ona odsoudila mladého M., když ještě byl ministrem. Hodila mu tenkrát na krk tři roky. A on pak uspěl až s odvoláním. Vrchňák ho zprostil nesmyslných obvinění o obcházení zákona… Tak to se máme na co těšit.
Promluvu zahájila soudkyně tím, že bude nejprve zkoumat předměty zabavené při jedné z domovních prohlídek bývalého ředitele nemocnice. Byla hněvivá. Jako by pohledem říkala, tak a teď si to vypijete, milánkové… A už má v ručce pytlík a tahá z něj cosi bílého. Králík to ale není. Mluví na mikrofon. „Stopa číslo 2356. Bílý papír, formátu A 4. Bez zjevných stop. Prázdný. Policie ho našla v koši obývacího pokoje.“ Všichni jsme zůstali jako opaření. Co to má za smysl? Jaký záměr? A ona pokračovala: „Větší předměty z domovní prohlídky, jako například jízdní kolo, samurajské meče, jídelní stůl i židle, jsou k vidění v místnosti vpravo ode mne…“ Jsme na aukci, pomyslel jsem si. A asi jsem nebyl sám..
První blbej den u soudu končil. „Asi ještě nevědí, kolik nám naloží, jen připravili divadlo a čekají na reakce. Zejtra se uvidí.“ „Ale už vědí, že naložit je třeba…“ Takový a podobné dialogy se odehrály na sklonku dne před budovou soudu. „Pro dnešek se ještě jde domů…,“řekl kdosi.
Druhej a následující tři dny si vyhradil pro sebe bývalý ředitel a u kecátka, pod soudkyní, mluvil a mluvil a…nic. Jen ho soudkyně pořád napomínala, jako malého kluka, že nesmí pít z lahve. Bez jejího výslovného dovolení… Jinak nebyly žádné dotazy, žádné reakce na logický sled vět. Doktor se snažil přesvědčit soud, že je to všechno jen umanutá mysl státního zástupce, která ho chce dostat do tepláků.
Uběhlo pár dnů. Přiblížila se má chvíle. A já si vzpomněl, co říkal Láďa. Můj dlouholetý komerční právník, který mi pomáhal se zakládáním firem i řešením řady problémů obchodního charakteru. Když začalo trestní stíhání, řekl: „Lepší je policii nic neříkat. Musíš jen říct, že využiješ svého práva nevypovídat… To stačí. Protože oni by mohli tvoje slova překroutit. A proti tomu se pak blbě brání. Takže moje zásadní rada je: Svůj jediný proslov , v němž shrneš všechno, co ti vytýkají, si připrav pro soud. Nesmí to být dlouhé. Maximálně deset minut! A vysvětli souvislosti! Víš, ty, jako obviněný, můžeš podle práva mluvit jakékoliv nesmysly. A to proto, že soud ti vinu musí dokázat! Ale když soudu jasně a stručně předestřeš fakta, bude to v zápise. Na to pak může advokát navázat.“
A tak jsem se toho, co říkal Láďa, držel: „Vážený soude! Pokud se mám vyjádřit k předmětné žalobě vůči mé osobě, tak uvádím, že jejímu obsahu jsem porozuměl. V žádném případě s ní nemohu souhlasit, protože jsem se žádného trestného činu nedopustil. Žalobu považuji za čistě účelovou. Neuvádí žádný důkaz proti mé osobě. Žaloba zůstává jenom v rovině ničím nepodložených tvrzení. Než se budu věnovat jednotlivým tvrzením obžaloby, které se vztahují k mé osobě, tak pro pochopení a vysvětlení situace nejdříve obecně popíšu svůj způsob podnikání….“
Soustředil jsem se na základní fakta, která měla především za účel přesvědčit soud o nesmyslnosti obvinění, se kterými přišel státní zástupce. Ovšem probíhalo to bez valného zájmu ze strany soudu. Všichni, soudkyně i dva přísedící, všichni se tvářili jako by byly duchem nepřítomni…
Nakonec jsem řekl: „…a to je všechno, co chci soudu sdělit.“ Jako bych píchl do vosího hnízda. Hněvivá soudkyně nade mnou ožila. Zadívala se na mě pohledem dravce, co loví kořist. „Vy s náma nechcete mluvit? Ani s panem státním zástupcem?“ Byla z té situace trochu v šoku. Nečekala to. „Řekl jsem všechno, co jsem považoval za nutné a nezbytné říct!“ A bez vyzvání jsem se vrátil na lavici obžalovaných.
Všechna média se mohla přetrhnout, aby informovala denně o tom, jací jsme lumpové a nehodní lidé. Jako by na světě neexistovala jiná událost. Jen ta banda sedmi.
Do téhle atmosféry mně, na náhradní telefonní číslo, volal obchodní zástupce Bauhausu. Že za ním byl jeden uniformovaný policajt a že mu vysvětlil co a jak. A tak! „Sedám do auta jedu za vámi. Všechno si radši povíme osobně.“
Přijedu do Brna a s obchoďákem jsme se zašili, aby nás nikdo nerušil. „Před pár dny sem přišel jeden uniformovanej policajt. Ptal se, kdo má na starosti vaší firmu. Zavolali mě. A ten, nevim, snad nadstrážmistr, povídá, že jde za mnou jako Brňák za Brňákem! Chce mě varovat před průšvihem. Že jste trestně stíhanej a kdyby se to dozvědělo vedení, tak z toho budu mít malér a já můžu i přijít o místo…“ „Takže ten policajt nebyl za generálním ředitelem?“ „Ne, ne. Jak říkám, šel za mnou, abych se nedostal do průšvihu já…“ „Tomu nerozumím…“ „No, to já taky moc ne, ale je to prostě tak, jak povídám.“ „A co bylo dál?“ „Vlastně nic… Jen ještě povídal, že jakmile by prasklo to, že jsem o tom věděl, a přesto nic neudělal, ohrozil bych dobré jméno firmy Bauhaus. A následky by pro mě v tom případě byli asi naprosto fatální….“
Chvíli jsme byli oba ticho. „Takže nejlepší bude, když tu smlouvu o spolupráci zrušíme na základě vzájemné dohody… aby se náhodou nestalo to, že se o tom dozví někdo z okolí generála.“ „Ne, počkejte. Říkáte, že za váma byl ten policajt takříkajích neoficiálně…“ „Vypadalo to tak.“ „Ano, jsem sice v trestním stíhání, ale dokud neproběhne soud a ten na základě jasných důkazů neřekne, jak to je, tak trestní stíhání je jen policejní úkon… Takže bych měl návrh.“ „Ok. “ Myslím si totiž, že není potřeba rušit tu smlouvu. Přece víte, jak dlouho mi trvalo, než mě v Mnichově zalistovali.. Podle mého stačí, když necháme smlouvu jak je, a žádné aktivity vyvíjet nebudeme. To znamená, vy mi žádnou objednávku posílat nebudete a já vám nebudu vozit k rozboru pelety. A to až do té doby, než proběhne soud. A pak se vám přihlásím… Souhlasíte?“ Zdálo se, že jsme se dohodli. „Ten soud bude trvat jen krátce…“ Rozloučil jsem se. Z auta volám advokáta. Vyprávím mu to. „Je tam na recepci kamera?“ „To nevím. Proč?“ „Obrátím se na GIPS! Policie nemá nárok takovým způsobem jednat. Obcházet obchodní partnery obviněných a činit nátlak…v době konání procesu. A na to, abych to mohl udělat, na to potřebuju důkaz. Že to jednání s policajtem proběhlo. „Dobře, doktore, zjistím, co a jak. A dám vědět.“
Kamery na recepci nejsou. A recepční nikoho nic neviděla a nic neslyšela. Obchodní zástupce nebude nic potvrzovat… Jsme přece domluvený. A rozmazávat to nechce… To bylo résumé pro advokáta!
Finančně jsem byl na dně. Perspektiva, nula. Záchytný bod, nula!
Soud na krku a v kapse ani floka.
A to jsem ještě netušil, že na příští den si soudkyně do té haluzny pozvala novináře. Aby tu bandu viděli,slyšeli a mohli odsoudit veřejně,v tisku…
