Článek
Jedno odpoledne jsme s Ashem pili džbánek růžového a on se na mě pobaveně podíval. „Copak ?“ „Ale teď mi v paměti bleskla vzpomínka. Taková, přímo, jak vy říkáte, signifikantní… Víte, jak tady mluvíme o těch českých dějinách, vybavil se mi zásadní moment. Tedy zásadní pro dějiny. Historii Čechů.“ „No, tak, nezdržujte! Vidíte, jak jsem napnutý.“ „Jen vydržte! O tom, o čem vám teď budu vyprávět, asi nemáte ani ponětí. Nemůžete mít. Ale já při tom byl!… Sám přece víte, že zdejší dějepisci mají mnohdy s interpretací a hlavně fakty problém. Mně osobně se zdá, že řadu z nich zamlčují. Možná si myslí, že dějiny, jejich části jdou vymlčet. A já byl u toho, když s tím chtěl začít „otec národa“. Kdysi, jak jsem se už zmínil, jsem pracoval ve Vatikánu. Bylo to zrovna v době, kdy tam přijel „tvůrce“ českých dějin, František Palacký. Přijel s posláním a žádal o zpřístupnění archivních materiálů, které se týkají úseku dějin, kdy na českém trůně seděl Fridrich, kurfiřt Falcký. Bylo to na přelomu let 1619-1620, pak mu začali říkat zimní král. Dlužno ještě podotknout, že byl hlavou Protestantské ligy. Proto si ho zdejší stavy ostatně vybraly. Společnost byla ostře rozdělena a Češi nesnášeli Habsburky a katolíky! A byli tehdy schopni udělat cokoliv, jen aby se s katolíky vypořádali. A tak přemluvili, no, kdo ví, donutili Fridricha, aby se proti katolíkům spojil s úhlavním nepřítelem křesťanů v Evropě. A tak byla v červenci 1620 podepsána smlouva s Turkem. Turecký sultán Osman II. slíbil pomoc. Ne jen tak, ale za poplatek 700.000 tolarů a samozřejmě vzácné dary, že Fridrich „…bude s královstvím Českým a provinciemi, vždy sultánu ve věrnosti a oddanosti státi.“ (Nos,regnum monstrum Bohemiae ac provincae in potetissimae Vestrae Majestatis perpetum fide ac devotione permanebius.) Tak se stalo, že Česko bylo chvíli vazalem Turecka! Inu, paradoxy dějin, že?!“ „No, počkejte, ale kde je to velké překvapení ?“ „Už se to blíží. Palacký dostal povolení docela rychle. Vešel do archívu. Sedl ke stolu a rozbalil si fidlátka. Jako, že bude psát poznámky. Přinesli jsme mu tu smlouvu. A odešli pryč. Tedy kolegové odešli, ale já zůstal stát za jedním regálem a pozoroval. Když si smlouvu Otec národa pečlivě přečetl, přece znal 11 jazyků, velmi se zachmuřil. Velmi! Zřejmě se mu to, co se dozvěděl, nehodilo do krámu…A začal se kolem sebe nenápadně rozhlížet. Pak utrhl kousek smlouvy a nacpal si do úst. Chtěl v tom pokračovat, chtěl tu ostudu sprovodit ze světa, zlikvidovat, aby o té „věci“ dějiny na věky mlčely, ale přiběhli kolegové, na které jsem dost zuřivě mával. Smlouvu jsme pro Vatikánský archiv i pro historii zachránili…“ „No, teda…“ „Věřte, nevěřte. Tak to bylo. Když tu smlouvu někdy uvidíte, všimněte si, že na první straně, dole vlevo, chybí kousek pergamenu. To je ten, co se nám už zachránit nepodařilo…“ „Tak Palacký určitě není sám, kdo dějiny chtěl trochu přibarvovat. Ale zaskočilo mě to…“
