Článek
Co pamatuju, tak jsme každé léto jezdili k dědovi. Jmenovalo se to tam Výsluní, myslíte si, že si vymýšlím, ale stačí, když pojedete z Prahy na Chomutov, a potom směrem na Vejprty a po 18 kilometrech jste tam…
Dědův dům stojí přímo pod kopcem, kousek pod konzumem, úplně první z celé vesnice. Autobus jezdí dvakrát denně. Ráno ve vosum a večer ve vosum. Staví až pod kopcem, na návsi. Hned vedle konzumu.
„Ahoj dědo!“ „Kde máte tátu? Ahoj.“„Má moc práce a tak přijede až na konci prázdnin.“„Aha.. Seš šikovnej, že pomáháš mámě s těma taškama. Ukaž Irenko, dej mi to, ať už ty kufry máme v baráku.“
Než jsme došli od autobusu na náš dvorek, stačil jsem zahlídnout Oldu Křenovic. Mával na mě a ukazoval směrem k nádraží. Bylo to asi dva kilometry daleko, muselo se tam jít lesem. A asi po deseti minutách se objevil rybníček. Kousek za hrází jsme měli takovej bunkr z minulejch prázdnin…
„Tak pojďte dál… Pěkně vás u nás vítáme.“ Dal jsem pusu babičce a ze všeho nejdřív se šel podívat na koně. Jo. Děda měl tři koně. Nebyli to žádný plnokrevníci, co se s nima jezdí dostihy, ale do pivovarských valachů, co tahaj sudy, měli taky daleko.
„Ahoj koňové.“ Když jsem se vrátil do kuchyně, máma zrovna začínala vybalovat. Chtěl jsem hned vypadnout za Oldou, ale vrazila mi do ruky zubní kartáček, pastu a mýdlo, na hlavu hodila ručník, a jako kdyby se jí povedla bůhvíjaká legrace se smíchem řekla: „Běž si to uklidit, ty šmudlo.“ Pak se otočila k dědovi. „Jestlipak sis všimnul, že ten kluk začíná bejt stejnej pedant jako ty?! Jen si všimni jak vymačkává zubní pastu na kartáček…“ „Já vim, pěkně odspoda, že jo? Ale milá zlatá,“ zastal se mě děda, „to není pedantnost, to se z něj klube opravdovej chlap.“ “Jestli se takhle poznaj opravdoví chlapi, “ skočila mu máma do řeči, „tak já sem Marie Terézie…“ A zase se začala smát, až se jí po tváři koulely slzy. „Chlap dělá všechno s rozmyslem a rozvážně a ne jako vy, přijdu, vodšroubuju klobouček a zmáčnu pastu, kde se mi to hodí. Máme i v takových maličkostech prostě systém. A svůj osobitej pořádek. Viď Josef !“ „Jo! Du ven. Čau.“ „Ale počkej přece, kam tak utíkáš, musíš něco zakousnout… Po takovej cestě. A pak.. měl by sis umýt ruce a převlíknout se…“ Tak to jste určitě poznali. Babička. Už se nadechovala a chtěla ještě něco říct, když v tom jí děda zarazil…
A tak jsem se prosmýkl kolem stolu, pověsil ručník na věšáček, hodil mejdlo do krabičky u umyvadla a kartáček do kelímku. Když jsem ale chtěl překročit práh kuchyně, přiskočila ke mně babička a vrazila mi do ruky obrkrajíc s máslem a medem a do druhé ruky mi strkala hrnek s mlíkem. Začal jsem to do sebe rychle ládovat…Až jsem se zakuckal. „Tak tohle má bejt ta tvá rozvážnost, táto?!“ „Ale ty tak tomu můžeš rozumět…,“ mávnul děda rukou, „byla ty si někdy kluk? Střílela si někdy z praku a rozbíjela tlustejm, dejchavičnejm dědkům vokna? A vy mu teď, když ho tohle a bůh ví co ještě čeká, cpete žvanec… Tady jde o vážnější věci, tady jde o kluky, o dobrodružství… a taky o holky… A představ si, že mezi ně přiběhne… s mlíkem na bradě…“
Vyběhl jsem z domu, proběhl dvorkem a dal se směrem ke konzumu.
Když byl asi v půlce kopce, dal se po turisticky značené cestě směrem k nádraží. V chalupě ještě chvíli maminka dědovi vytýkala, že kluka navádí rozbíjet sousedům okna… a že by jako na něj měl být přísnější. „Ale on dobře ví, že když rozbije okno, dostane na zadek. Pokud k tomu ovšem nebude mít závažný důvod! To by bylo něco jinýho.“ „Jak to? Lumpárna je lumpárnou vždycky.“ „Ale má milá… Ty snad některý svoje problémy neřešíš zkratkovitě?“
„Čau kluci. Co to tady děláte?“ „Je dobře, žes přijel. Ještě čekáme na Frantu a pak budeme dělat talisman…“ „Talisman ? A na co?“ „Ty jseš ale pitomej.“ „Neviděl si nikdy Indiána? Každej z nich má přece talisman. Nosí ho tady, na prsou. Ten amulet každýho Indiána chrání před zlýma duchama.“ „A ty snad víš o nějakym zlým duchovi?!“ „No, to zrovna ne. Ale ten náš amulet bude docela zvláštní.“ „No, jasně. Takovej nebude mít nikdo. Ani Indiáni.“ „Na, vem si tužku a papír a napiš tři přání. Až je napíšeš, musíš ten papír zašít do týhle kůžičky. Tu pak pořádně připevníš k tomuhle kousku bambusu. No, a pak si to ozdobíš čím budeš chtít. Indiálni to zdoběj pírkama vzácných ptáků.“ „Třeba… Nebo zubama medvědů….“ „A v čem má být to jeho kouzlo?“ „Si blbej? Přece až zapomeneš ty přání, cos tam napsal, tak se ti začnou plnit…“ „A jak poznám, že to jsou zrovna ty přání, co jsem tam napsal??“ „Nepoznáš ! A už toho nech a piš!“ Kluci si předávali špačka a každý po chvíli přemýšlení psal svá přání. A potom je zašíval do kůže. Moc jim to šití nešlo… Stíny už se začaly prodlužovat a nikdo z kluků si nevšiml, že se najednou z lesa vynořil vlčák. Chvilku postál nehnutě, pak se otočil a zavrtěl ocase. Zaštěkal.
„Tamhle je nějakej vzteklej pes.“ A Josef utíkal ke stromu a zkoušel na něj vylézt… „Co blbneš Pepo, to je Asta…Tak to tady za chvilku bude i Zdeněk s tou svou potrhlou ségrou. Ten pes je její. Kluci, rychle to někam schovejte,“ mávnul Olda směrem k talismanům. „Ať není zbytečně zvědavá.“ Za chvilku vyšel z lesa Zdeněk. „Jinak to nešlo, musel jsem ji vzít s sebou. Jinak by na mě práskla, že jsem vybíral vejce z holubníku.“ „Proč si to dělal?“ „Dával jsem je na půdě pod flašku od vokurek, aby byly v teple a já moh sledovat jak se líhnou… Bacha, už de.“
„Ahoj kluci.“ „Ahoj.“ „Čau.“ „Ahoj.“ „Ahoj.“ A pak mě Zdeněk představil, had jeden. „A tohohle toho, ségra, ještě neznáš. To je… náš Pražák Pepa.“ „Ahoj, já sem Věra.“ Teda toho Pražáka si Zdeněk moh vodpustit… „Ahoj.“ A jelikož mi moc do řeči nebylo, co si taky budu povídat s nějakou cizí holkou, řek jsem klukům čau, vzal jsem si svůj talisman a utíkal domů.
„Kdes byl?! Večeře ti už dávno vystydla. Zasloužil bys vejprask.“ Křičela máma jen jsem se objevil na prahu kuchyně. „Jseš tady první den, co den, pár hodin a už začínáš vyvádět. Zbytečně přiděláváš babičce i mně starosti.“ „Ale mami…“ „Žádné ale, koukej se rychle umýt. A ať už sedíš u stolu. Vyřídíme si to potom.“ Když jsem se umyl a chtěl si sednout ke stolu, všiml jsem si, že děda něco v koutě kutí. „Dědo, co to máš?“ „Co by. Dýku. Obyčejnej loveckej nůž.“ „Puč mi ho. Alespoň na chvilku…A nemohl bys mi ho dát? Víš, já bych ho moc potřeboval. Kdybych ho totiž měl….Ale… ty mi ho stejně nedáš.“ „A proč ne? Dám ti ho. Ale mám jednu podmínku…“ „Všechno, všechno co budeš chtít…udělám všechno, co budeš chtít…“ „Tak todle ne! Já po tobě nic nechci… Ale ten nůž dostaneš, až uvidíš koně spát. Rozumíš?…“ „Jó. Ale dědo, to přece nic není.“ „Teď o tom nerozumuj. Nabašti se a hybaj do hajan. Ale ruku na to, že až je uvidíš spát, tak mi to povíš.“ „Platí ,dědo.“
Šel jsem do svého pokoje. A pořád jsem musel myslet na tu dědovu dýku… koně přece musej sprát. Stejně jako lidi,ne? Hm,takže mi nezbejvá nic jinýho než se k nim vypravit v noci. Ale jak ? Spím sice v pokoji sám. Ale je to v podkroví, takže z okna vyskočit nemůžu. Máma, ta mě jistě bude hlídat. Musím teda počkat až všichni usnou. A přes tepláky si vemu pyžamo, co kdyby mě přišla zkontrolovat. Hodinky jsem neměl, ale věděl jsem, že až mi měsíc přestane svítit do pokoje, všichni už určitě budou spát. Lehnul jsem si a díval se na okno…ale chtělo se mi hrozně spát. Tak jsem si sednul…..
„Proboha není ti něco?“, vzbudila mě máma a sahala mi na čelo, „už je čas na snídani… a proč máš pod tím pyžamem tepláky? Běž dolů a umej se… Babička se ti dělá s kakaem… Tak honem.“
V kuchyni za stolem seděl děda a čekal na nás. Jen jsme vešli, máma spustila: „Teda táto“, řekla vyčítavě, „cos mu to zas večer dostal do hlavy. Představ si, že jsem ho našla spát vsedě a pod pyžamem měl tepláky.“ Děda se na mě podíval, změřil si mě… přísně…ale měl jsem dojem, že na mě přitom mrknul… „No, co nic neříkáš. Tohle mi doma nikdy neudělal. Ale sotva přijedeme sem, už vyvádí…“ a spíš pro sebe dodala „a může za to táta. Nejenom, že je sám tak trochu mešuge, ale zblbne mi tu i toho kluka.“ A obrátila se k babičce „proč mu nic neřekneš mami!“ Babička jenom mrzutě mávla rukou. „Tomu nemá smysl nic říkat…vždycky si dělal, co chtěl….“
Celé dopoledne přemýšlel jak to udělat, aby už tu dýku mohl mít. Aby už mu jí děda dal… Jak jenom přistihnout ty koně…Ale snad největším překvapením pro něj bylo, že se mu do vymýšlení těch nejfantastičtějších plánů několikrát připletla vzpomínka ze včerejšího odpoledne. Nejdřív ten vlčák a pak ta holka. Měla dlouhé vlasy, které jí ve větru vlály. A těma svýma velkýma hnědýma očima si ho zvědavě, trošku posměšně, prohlížela. Jako by říkala, „co ty seš zač?“
Před polednem pro mě přišli kluci. „Mami, musim k hajnýmu. Našel v lese opuštěný malinký srnky. Jenom se na ně mrknu a hned jsem zpátky.“ A než stačila zaprotestovat, byl jsem ze vrat venku.
„Jděte na náves, přijdou ještě Olda, Franta a Věra.“ Křiknul Vašek.
No, těbůh, pomyslel jsem si…Když mezi náma bude holka, to se zas budou kluci jeden přes druhého vytahovat…
Bylo to tak. Ale on se vytahoval ze všech nejvíc. Myslel přitom na to, jak to udělat, aby s ní byl co nejdéle…Aby s ní byl sám.
„Věro, nechtěla bys se mnou chodit?“ Skoro sem to vykoktal a cejtil přitom že se červenám.. Ale věděl jsem od starších kluků, že když jsou s holkama sami, říkaj tomu, že s nima choděj.
Podívala se na mě, jako by mě chtěla sežrat. Pak se jí ale v očích zablejsklo. „Proč ne! Ale… až uvidím padat sníh!“ „Cože? Teď v létě? To je přece pitomost!“ „Jo! Teď.“
S úsměškem si ho měřila. Ale v tom úsměšku byla i značná dávka zvědavosti. Jako by říkala: „Tak jak to provedeš? Jak si s tímhle poradíš? Co teď uděláš?“
Tak jsem zase já ze sebe udělal troch frajera. “ No, jak chceš. Až bude padat, dám ti vědět…“
Když jsem přišel odpoledne domů, byl děda zrovna v maštali a něco tam kutil. „Co to děláš, dědo?“ „A co jako? Aáá.. přitloukám na sloup kůži z ježka…“ „A proč?“ „Ty sis nikdy nevšim, jak si Tisa a tadyhle Honzík drbou zadek o kůl ? Za chvíli by na nich měli lysiny. No, a takhle budou mít srst jak samet. Přestanou se drbat. Jinak by je to bolelo.“
Po večeři jsem se umyl a že jsem jako unavenej a jdu spát. Šel jsem k sobě nahoru, navlík si tepláky a přes ně pyžamo. A jen jsem zalezl pod peřinu, už tu byla máma. Vytáhla mě z postele a musel jsem si ty tepláky sundat.. To nic. V noci je teplo i tak. Pyžamo bude sice zamazaný, ale ta kudla za to stojí! Rozhodl jsem se, že až na mě přijde spaní, tak že si tentokrát stoupnu do kouta…
Asi jsem i tentokrát usnul, protože když jsem otevřel oči, měsíc už do místnosti nesvítil. Vykouknul jsem z okna na dvůr vozářenej měsícem, všude bylo ticho. Nazul jsem si kecky a po špičkách se vydal ke dveřím…
Trvalo mu to snad celou věčnost. Prkenná podlaha při každém jeho neopatrném kroku skřípavě zpívala. A jemu se zdálo, že ho musí slyšet celý dům. Nebyl tak tak daleko od pravdy. Dědeček ležel v posteli a s otevřenýma očima poslouchal. A zdálo se, že se usmívá….
Konečně sem byl u dveří. Tak. Teď mi zbývá těch pět prkenných schodů. Po kamenných už mě nebude slyšet. Pak projít chodbou, otevřít dvoje dveře a jsem na dvoře. Jak ale splnim ten druhý úkol? Jak se přivolává sníh?
A jak jsem si tak přemýšlel, přestal jsem dávat pozor a zakop o kýbl se smetákem. Stál právě na tom pátým dřevěným schodě. V zatáčce.
Kýbl se s rachotem řítil dolů. A na posteli se děda posadil a začal se smát.
„Co to tady zase vyvádíš,“ syčela na mě rozespalá máma. „Koukej mazat do postele. A běda ti, jestli si vzbudil babičku nebo dědu.“
Jsem normální břídil, ani do tý maštale se nedostanu…
Už to mám, zařval jsem a posadil se na posteli. Definitivně jsem se probudil. „A co už máš?“ Máma stála u postele. Bylo ráno a ve dvoře kokrhal kohout. “ Už jsem to vymyslel…“ „A co?“ „To ti nemůžu prozradit. To je tajemství!“ „Hm, tak si ho nech. Ale pověz mi, cos to vyváděl v noci na těch schodech.“ „Ale, chtělo se mi na záchod a nemoh sem najít nočník. Tak sem šel ven.“ „Jestli si vzbudil dědu, bude se hrozně zlobit… A teď už hybaj z postele a …zuby …a snídaně…“
Děda se vůbec nezlobil. Už od stolu se na mě smál, „nazdar loupežníku. Tak kam dneska vyrážíš?“
Něco zabručel a koukal, aby už byl z domu. Než vyběhl z kuchyně, zastavil se u rozhlasového přijímače. Hlásili počasí.
Dneska z toho nic nebude. Má být pěkně, samý sluníčko ani mráček. No nevadí. Vo to důkladnějc se musím připravit na večer.
Uběhlo pár obyčejných prázdninových dní. Chodil s klukama k rybníkům, honili se, hráli vybíjenou, fotbal a lezli po stromech, řádili v lese…. Takže každý ten večer byl, i přes všechna ta předsevzetí, hrozně utahaný a hned po večeři šel spát. Na koně i Věru jako kdyby zapomněl. Jenom… a to byla velká změna…ráno co ráno poslouchal rozhlas. Až jednou….
„To je príma, začíná se nám kazit počasí!“ „A proč z toho máš takovou radost? Loupežníku!“ Křiknul na něj děda od pumpy. Ale odpovědi se stejně nedočkal. „Poslyš, není ti něco? Chodíš celej takovej zapšklej, skoro nepromluvíš. Nejseš ty nastydlej?“ „Ale babi… Jen tak si přemejšlim.“ „Tak to je jiná. To tě musíme nechat.“
Vyběh jsem tryskem ze dvora. Za kostelem jsem potkal Věru. Táhla kárku s trávou pro králíky. „Ahoj. Ještě platí ta naše domluva?“ „A jaká?“ „No.. vo tom chození přece.“ „Aha, to jo.“ „Tak přijď dnes v jedenáct na náměstí ke konzumu. ..Když se ale nebude nic dít, tak přiď i zejtra,jó?“
Tak, Věru mám domluvenou, ještě sehnat dva tři kluky…
Během čtvrt hodiny potkal tři kamarády a poprosil je, aby přišli v půl jedenácté k nim na dvůr. Pak se vrátil do chalupy. K velkému překvapení všech začal pomáhat s krmením králíků a slepic. Babička jen nevěřícně kroutila hlavou…
V deset hodin se maminka a babička vypravily do konzumu. V jedenáct tam vozili z města mléko a tvaroh. Dědeček šel do hájovny, protože mu hajný den předtím slíbil lipové špalky. Zůstal jsem v baráku sám. Nejdřív si musím vzít v kuchyni nůž. Potom nařezat za chalupou pruty…Úkoloval sem se, abych na nic nezapomněl…A hlavně ať fouká ten správnej vítr…
Když kamarádi vcházeli do vrat, viděli ho, jak stahuje dědečkovu a svojí peřinu z bidel a snaží se je táhnout k vratům. „Pojďte mi pomoct. Musíme je dostat za vrata na cestu.“
Na cestě začal peřiny nařezávat. Rozdal klukům pruty a řekl: „Všichni najednou budeme mlátit do peřin, aby to vylítalo….“ „Pražáku, ty ses zbláznil.“ “ Z toho bude průšvih.“ „Vejprask !“ Mluvili jeden přes druhého. „Nic se nebojte, beru to na sebe.“ Mezitím začalo silně foukat. „Teď!“ Vykřiknul a ze všech sil mlátil prutem do jedné z peřin. Za chvilku měli kluci bílé vlasy, cesta měla bílé příkopy a sílící vítr odnášel peří, tu sněhobílou nádheru, ke konzumu… Tam stála Věra a nevěřícně koukala. Přiběhl k ní a vzal jí za ruku: „Sněží, pojď se schovat…“
Odpoledne jsem pomáhal dědovi u koní. „Nevíš něco o těch peřinách?“ „O jakejch?“ „Jen se nedělej, viděl jsem tebe i ty tvý kámoše… Proč jste to udělali?“ „To ti nemůžu říct…!“ „Ty hrdino ! A víš, že bude vejřes?!“ „Asi jo. Ale já to vydržím!“ No, já se tý exekuce účastnit nebudu .“ „Dědo, já to udělal… kvůli holce,“ vyhrknul jsem… „No… to by snad mohlo bejt něco jinýho. To už je důvod jak hrom. Stejně se mi pod tou peřinou hrozně blbě spalo,“ rozesmál se děda. „Ale mámě vo tý holce neříkej…ani nikomu,jo?!“
Večer jsem to od mámy schytal. .. Musel jsem si stáhnout kalhoty… A pásek si hezky pomlaskával… ale já ani nemuk. Přece jsem chlap!
Pak mě máma bez jediného slova doprovodila do pokoje, dohlídla na to, abych zalez do pelechu, zhasla a odešla. Zadek mě děsně pálil, pořád jsem se v posteli převracel ze strany na stranu a hledal jak si pohodlně lehnout. A protože jsem nemoh´ usnout, řek´ jsem si, že to je znamení…Dnes to vyjde!
K maštali se dostal poměrně rychle. Jenom schody párkrát zazpívaly, ale dům spal. Maminka byla vyčerpaná z výprasku, děda, který se zbavil své neoblíbené peřiny hluboce oddechoval a babička jako standardně „řezala dříví“ a nic na světě by jí zřejmě nevzbudilo…
Jak ale správně tušil, nebylo to zas tak jednoduché. Před dveřmi, které byly součástí velkých vrat, stál obrovský špalek, na kterém děda obvykle štípal dříví…
Přece nebudu votvírat velký vrata. To by se hned vzbudili.. Ale dneska tu kudlu musím mít!
A tak začal, jenom v pyžamu a keckách na boso, zápasit se špalkem… Musím s tím špalkem hnout opatrně, stačí jen malinko…Ale potichu. Jinak se mi vzbuděj ! Když se mu to přece jenom podařilo, přiotevřel dveře a pomalu vešel… Ze tmy na něj mrklo oko Honzíka, který si ho zvědavě prohlížel… Vztekle s sebou hodil do kupky sena. Netrvalo to dlouho a už nevěděl o světě. „Kde zas je ten kluk?“ Slyšel v polospánku. „Já ti v noci říkala, že na něj máš zavolat, aby si šel lehnout do postele. Že se ještě nastydne. A ty ne, ať prej se porve s tím špalkem. Jsi vopravdu praštěnej!“ „Ticho buď! Tady je. Spí v seně. Ještě ho ty tvoje rozumy vzbuděj.“ Otevřel jsem voči a vidím, že nade mnou stojí děda. V ruce má dýku a podává mi ji. „Nespali, dědo!“ Schoval dýku, „… jsi frája. Kdybys lhal, poznal bych to…. A teď vyskoč a hybaj se umejt, ať babička nečeká se snídaní.“
To léto sem se ještě několikrát pokoušel o to vidět koně spát a dostat dýku. Jednou jsem spal s budíkem na seně v maštali, podruhý zas čekal u zadního vokýnka maštale. Ale nic z toho nebylo….
Když jsem se s babičkou a dědou loučil, podal mi děda, to už jsem stál na prvním schodě autobusu, dýku. Abych prej měl památku na tyhle prázdniny. Pak nastoupila i máma. Autobus se rozjel. Seděl u okénka a v zatáčce, když autobus zpomalil, uviděl před zrajícím polem obilí běžet Věru. Mávala a něco volala, kolem ní poskakovala Asta. Sáhl si na krk, aby se ujistil. Ano. Talisman tam byl… Ale ani za nic si nemohl vzpomenout na ta tři přání, která do něj vlastnoručně zašil…
