Článek
Ten den
Je brzo. Ale vstávám, protože se mi chce… Nejdu ale na terasu a po schodech na trávu. Obvykle bych tam šel, ale řekl jsem si, že radši zajdu dolů, na záchod. Když jsem byl skoro už dole, ozvalo se bouchání na dveře. Zvednu hlavu a v okně vidím hrozivé černé postavy, které na mě míří pistolema. Ani na okamžik jsem nezapochyboval, že zbraně jsou nabité… A někdo za zády těch postav řval: „Policie! Otevřete! Ihned! Nebo dám ty dveře vyrazit!“
Když jsem odemykal, probudila se ve vedlejším pokoji maminka a vydala se do kuchyně, kde jsem stál.
Vlítli dovnitř jako rozdráždění sršni. Jeden z nich zastavil ploužící se mámu a zařval: „Sednout.“ „Ale já chci na záchod,“ odpověděla na jeho řvaní osmdesátiletá paní Lia. „Sednout!“ Zopakoval tentokrát důrazně a vztekle jí vtlačil do židle.
A jak tak byli v rozletu, vráželi do všech koutů baráku a ječeli. „Čistý! Čistý!“
I v té hnusné a husté atmosféře, mě potěšila poslední hláška.
„Čistý!“ Ozval se skřek, který šel až do fistule. A to od záchodové mísy. Nemusím tam uklízet, pomyslel jsem si ve své kocovině…
Měl jsem na sobě jenom tričko. A když jsem já a moji nezvaní návštěvníci stoupali do patra, uvědomil jsem si, že mi koukaj na holou řiť a zároveň, že nahoře v posteli leží nahé děvče. Zastavil jsem se. „Pánové,“ řekl jsem hodně hlasitě, aby to slyšela i ona, „pánové, tam nahoře v posteli je dáma. Dejme jí, prosím, chvilku, aby se oblékla…“ Na pár vteřin jsme zkameněli.
Byli jsme průvod k pohledání. První šel dvoumetrový habán v černém, neprůstřelné vestě a helmě. V pravé ruce kvér připravený k výstřelu. Druhý jsem byl já, polonahý, bosý. Jako třetí šel za mnou v závěsu, další dvoumetrový habán a mířil mezi lopatky. A za ním, už v civilizovaném odstupu šel nejdůležitější člověk v civilu.
Když jsme došli nahoru, u postele už stála, s nejistým výrazem ve tváři, skoro oblečená dívka. Jeden z habánů překonal tryskem osmimetrovou vzdálenost k proskleným dveřím na terasu, a zatarasil je svými mohutnými zády. Zvedl jsem ruce nad hlavu. „Pánové, támhle vlevo přede mnou je komoda. Ve vrchním šuplíku mám slípy…Jdu si je pomalu vzít na sebe.“ A odvážně jsem vykročil. Můj stín se ke mně přilepil ještě víc. Cítil jsem na temeni své plešaté hlavy jeho horký, ale klidný a nevzrušený, dech. Pohledem vlevo jsem zachytil nevěřícný výraz v obličeji dívky. Povytáhl jsem šuplík a mezi lopatkama ucítil studený kov hlavně. To bylo tím, že habán v černém se přes mou postavu naklonil a koukal do zásuvky… Když zjistil, že vidí jen spodní prádlo, natáhl volnou ruku a prohrábl ho. Pak mi dovolil obléknout se.
Přistoupil ke mně ten nejdůležitější. Sáhl do kapsy saka a vytáhl nějaké papíry. Naklonil se ke mně. „Nemocnice,“ skoro zašeptal a podal mi papíry. „Zahájení domovní přehlídky.“
Moc jsem nerozuměl proč mi to říká. Ale pokračoval: „Teď půjdeme všichni dolů. Sepíšeme tam protokol a budeme čekat.“ „A na co?“ „Až nám Praha povolí zahájit domovní prohlídku.“ „Ale vždyť jste mi dal papír o domovní prohlídce, tak, na co chcete čekat?“ „Je možné, že sem budou chtít přijet i advokáti dalších osob, u kterých probíhá také domovní prohlídka. A jestli budou chtít být u té vaší, budeme na ně muset počkat,“ trpělivě mi vysvětloval velitel zásahu. „Jo, a mezitím než začnem, pošlete všechny pryč, abychom tu byli jen my. Támhle,“ ukázal rukou na strejdu, co stál stranou, „támhle je nezúčastněná osoba, která bude spolu s vámi podepisovat protokol… Je to pracovník Městské policie Benešově“.
Bratranec naložil maminku do auta a odvezl jí do Prahy. Dívka se dooblékla, poskládala si věci do tašky a odešla si je uložit do auta. V baráku jsme si s policisty zbyli sami… Jen ještě jeden z nich na chvíli odešel, dát auto doprostřed vrat. Aby neunikla ani myš.
Velitel si sedl za stůl v kuchyni, dva z týmu si sedli vedle. Jeden vytáhl z tašky noťas, druhý tiskárnu. Propojili si to a čekali na pokyn. „Nechcete kafe?“ Zeptal jsem se. A šel jsem ke kuchyňské lince, nalil vodu do rychlovarky, zapnul…. V tom přiskočil jeden z habánů, a když jsem chtěl šáhnout pro lžičky z příborníku, odstrčil lehce a beze slova moji ruku, a hrábnul tam. Vyndal všechny vidličky a nože, postavil se ke mně čelem a příbory odsunul z mého dosahu až k úrovni svých zad. Poprvé se usmál a promluvil: „Já bych, jestli to nevadí, já bych si to kafe dal se třema lžičkama cukru.“ Nevadilo mi to. Uvařil jsem kafe všem sedmi a naservíroval. Habáni zůstali stát. Jeden u linky, druhý jistil dveře.
Po pečlivém promíchání kávy, velitel povídá. „Dejte mi občanku, kluci si opíšou data a pozvolna se do toho pustíme…“ Jeho kolega, ten, co se zatím vůbec neprojevoval, vylovil fotoaparát a začal všechno kolem fotografovat.
Tou kávou jako kdyby praskla nějaká struna. Moji společníci si začali povídat.
Mezi sebou. Po chvíli jsem se zapojil taky. „Vás a vaší kolegyni jsem před rokem viděl, ne?! Jak jsem byl u vás na výslechu.“ “To nebyl výslech…to jste jen podával nějaké vysvětlení. “ „A stačilo vám to? Dyť jsem vám vyprávěl o tom, jak americký námořníci likvidujou odpad v ponorce, aby se neprozradili jeho vypouštěním na hladinu. Až že to je patent, kterej zrovna tenkrát zpřístupnili civilistům…“ „My si ověřovali vaši důvěryhodnost. A vy jste obstál,“ usmála se policajtka v civilu. „A povězte, že sem tak smělej, vy jste docela vysoký policejní šajby, ne? Plukovníci, podplukovnice… To nemáte lidi, že i takovou podřadnou práci, jakou je jistě tahle domovní prohlídka, musíte dělat?!“ Vím, trochu jsem si do nich rejpnul…ale v normě… „Lidi nejsou. A vy jste důležitej článek řetězce, takže je dobře, že poslali nás. Jen se divím“, procedil odtažitě plukovník, „že si nás pamatujete.“ „To víte, jsem novinář. Na ksichty, promiňte, nic ve zlém, mám pamatováka… A … ještě mě tak napadá: Rekognoskovali ste okolní terén?“ Trochu jsem zamachroval. „Vy se nějak vyznáte.“ Kontroval velitel zásahu. „To víte, že ano, o všem víme.“ „Fakt?!“ Skočil mi na špek. „Tak to určitě víte i to, že tenhle pozemek za domem, je můj až k rybníku. A dole mám na vodě lodičku i s veslama.“ Jen jsem to řek, jeden z habánů už se hrnul ze dveří. Za chvíli se vrátil. „Je to tak, šéfe! Pozemek vede až k vodě a ta loďka i s veslama tam vážně je.“ „Jéé, vy ste vo tom nevěděli…“ „No, naši analytici se někdy překouknou,“ zavrčel velitel a zlostně mávnul rukou. „Tak se pustíme do toho zápisu… Kluci, data z občanky máte napsaný?!““Jó, jó, kapitáne.“ „No, tak dál: Víte, proč jste vyslýchán jako osoba podezřelá?“ „To fakt nevím. Vůbec nerozumím tomu, proč ste tady.“ „To vám rád vysvětlím.“ Otočil si k sobě noťas a začal číst: „Důvodem vašeho zadržení je podezření ze spáchání zločinu sjednání výhody při zadávání veřejné zakázky, kterého jste se jako účastník ve formě pomoci mohl dopustit tím, že jste v poskytl v hotovosti částku přes sedm milionů dalším podezřelým…“ „Promiňte, ale nevím, o čem tu mluvíte. Dáte mi nějaký důkaz, že…“ „Teď mlčte. Vyjádřit se budete moct až skončíme…pokračujeme… Jmenovaný byl zadržen v místě jeho současného pobytu. Byl seznámen s tím, že je podezřelý ze spáchání trestného činu, s tím, že důvodem k zadržení byla odůvodněná obava a že je dán důvod vazby. Při zadržení nekladl odpor a spolupracoval… Tak a teď se můžete vyjádřit“ „Jak už jsem říkal. Vůbec nevím, o čem mluvíte. Nikomu jsem žádné peníze a natož v milionech, nedal! A jakákoliv obvinění v tomto směru velmi důrazně odmítám. A když už o tom takhle mluvíte, poprosím, předložit nějaké důkazy, o které opíráte svá tvrzení?“
V tom veliteli zazvonil mobil. Vstal od stolu, vyndal telefon z kapsy, přijal hovor, dal si mobil k uchu a odkráčel na záchod. „Ano, ano… takže tu začneme.“ Odpovídal komusi kapitán tlumeným hlasem. „Tak, zvedáme se, chlapi. A jdem nahoru. Advokáti nepřijedou.“
„Předejte nám vaše telefony, všechny záznamová zařízení, paměťové karty a firemní dokumenty.“ „Jaké dokumenty?“ „Všechno, co má něco společného s Nemocnicí na Homolce, s výběrovým řízením na digitalizaci chorobopisů. Smlouvy, faktury, účetní doklady.“ „Ale já nic z toho dávno nemám.“ „Jak to?“ „Tu firmu, která dodávala nemocnici kancelářský papír a pro tu digitalizaci náhradní díly, kartonáž a další materiály, tak tu jsem před čtyřmi, asi před čtyřmi, lety prodal.“
Dobrá. To si ověříme… Pořádně se tu, chlapi, rozhlídněte, kdyby se vám něco nezdálo, přineste to sem,“ ukázal prstem, „na stůl. A ty foť!“ Rozdal úkoly velitel zásahu. Pak sáhnul do záňadří a vytáhl složenou „A“ čtyřku. Papír rozložil, mrknul do něj a zeptal se: „Ivo Ritig, znáte?“ „Neznám. Viděl jsem ho v televizi.“ „Martin Barták?“ „Myslíte ten bejvalej ministr obrany za ODS?“ „Přesně ten. Kdy jste se s ním viděl naposled?“ „Nikdy… Vlastně jsem ho viděl taky v televizi.“ „Jméno Schneider…?“ „No, Schneidrová bylo příjmení kamarádky maminky… Učila dějiny dělnickýho hnutí. Ale ta už tu není.“ „A kde je?“ „Mrtvá, už takových deset, patnáct let.“ „No, a Schneider? Ten bývalej náměstek ministra zdravotnictví…“ „Jo, vy myslíte tohohle? Tak toho neznám.“ Tenhle plodný dialog by probíhal ještě dlouho, ale z levého rohu půdního prostoru se ozval plukovník. „Šéfe, něco mám!…Flintu!“ Velitel zásahu s sebou škubnul…narovnal se a užuž chtěl zavelet. „To je vzduchovka, zapomněl jsem vám to říct, že tady někde je. Díky, že jste mi ji našli.“ „A máte tu ještě nějaké střelné zbraně?“ „No, zbraně bych tomu neříkal. Ještě je tu někde poplašňák…“
Velitel zásahu zavelel a hoši i s děvčetem, podplukovníkem, začali vyndávat z knihovny jednotlivé knížky a protřepávali je. Po pěti minutách si začali stěžovat, že těch knížek je nějak moc… „A šéfe, vždyť je to jedno. On ty lidi z toho papíru stejně nezná…“ „A co když kecá? Jen to pořádně prohlídněte.“
Nekecal jsem. Za hodinu byli „moji“ četníci úplně vyčerpaní. Všichni se chytali za záda…To jak se museli nahýbat a pak i natahovat do polic pro knížky…
„Tak kde ještě máte nějaké úložné prostory?“ Ptal se velitel. „V garáži.“ „Tak jdem!“
Otevřel jsem vrata. „Co máte v těch policích?“ „Chovatelské potřeby, obojky…Měl jsem dva krámy.“ „Jé,“ vykřikla podplukovník. „Tenhle obojek by se mi hodil na mýho chlapa…“ “ To je obojek na dogu. Když zlobí, zatáhnete za vodítko a psovi se tady ten trn zareje do krku a zklidní se…“ „No, právě, to by se mi náramně hodilo. Von někdy bejvá dost bujnej…“ „Tak si ho vemte, dám vám ho!“
„Tak snad to bude všechno. Ještě nám podepíšete protokol. A pojedem. Nic si s sebou neberte. Jen občanku. Možná u nás budete muset přespat.“ „A proč?“ „To vám řeknou až moji nadřízení…“ „A když u vás, jak říkáte, budu muset přespat, máte tam sprchu?“ Všichni se rozchechtali. „Přespíte v cele. Předběžného zadržení.“ Upřesnil kapitán. „Z toho, jak to říkáte, usuzuju, že to nebude žádný komfort…“ Znovu z nich vyklouzl hurónský smích. „Tak já du do sprchy.“ A šel jsem. Sotva se začnu mydlit, otevře jeden z habánů dveře do koupelny a procedí: „Musím na vás vidět.“ Neznělo to jako vyznání…
Do taštičky jsem si dal občanku, náhradní slípy. U stolu jsem podepsal protokol. Zamknul barák, klíče přidal k občance.
„Pojedete s chlapama,“ kývnul na auto do kterého nasedali habáni. „A kam se jede? K vám?“ „Ne, ne. Jedete ještě na tu adresu, co jste bydlel v roce dva devět, Na Louži. Tam si vás přebere druhá parta a po prohlídce vás k nám přivezou.“ Auto šéfa a plukovníků stálo ve vjezdu do dvora. Jeden z nich, zřejmě policejní šófér do něj sednul. Už, už jsem chtěl přistoupit k habánům, když se ozvala rána. Ohlédnu se a vidím jak se sloup veřejného osvětlení, který stál půl metru od brány, kácí na silnici. „Bože, to je vůl,“ ozval se velitel zásahu s hláškou na adresu šoféra. Ten se totiž snažil dostat auto na asfalt. Při manévru z místa mezi sloupky vrat, sešlápl pedál plynu zřejmě až na podlahu. Auto vytrhlo drny trávy, zadní kola proklouzla a výsledkem byla zmuchlaná přední kapota, šofér v šoku a sloup přes silnici… „Volejte dopraváky… A ty to detailně vyfoť. Dyť ten vůl zlikvidoval zánovní vůz. Jestli to má najeto dvě stě kiláků, tak je to moc… A vy se moc nechlámejte. Kurva!“
Jeden habán vystoupil a trochu se smál, díval se stranou, aby ho kapitán neviděl…“Musím vám, podle předpisu nasadit želízka… Jinak by mě moh´ nahlásit. Má teď asi špatnou chvilku.“
Přijeli jsme do Vršovic, před byt Na Louži. Zůstáváme sedět v autě. A mně se chce. Zase a hrozně. „Ne, ne. Nikam se nejde. Sedíme a čekáme!“ „A na co, já se vám tady asi počůrám!“ „Musí přijít někdo z tý druhý party. Ta dělá tu domovní prohlídku tady.“ K autu přišel mladíček s baťohem na zádech. „Chlapi, vydržte. Ještě nemáme nezávislou osobu.“
Konečně! Vystupuju i se želízkama na rukou. Rychle po nich chňapne jeden z druhé party. Asi se bál, že zdrhnu…Habáni zabouchnou zevnitř dveře, startujou a odjíždějí.
Do výtahu se všichni nevejdeme. Chvíli se mačkají, ale velitel určí, kdo jede a kdo jde do čtvrtého patra po schodech. Zvoníme u dveří, maminka otevírá a zve je na televizi. „Zrovna to začalo,“ povídá, „Ordinace v růžové zahradě…“ Nejdřív si nechám sundat klepeta, dojdu si, za asistence a otevřených dveří…abych se zřejmě světlíkem náhodou neprotáh do pryč… Sedneme v pokoji. Nezúčastněná osoba zůstává ostýchavě stát u dveří. Vyzvu jí, aby si klidně sedla na gauč…A už vnímám negativní vlny. Cože si jako dovoluju tady něco bez vyzvání říkat. „Tak začnem! Chlapi,“ říká přede mnou zřejmě velitel, „ať vám dá občanku, zapište údaje…“
Podívá se na mě a čte z připraveného papíru: „Důvodem vašeho zadržení je podezření ze spáchání zločinu sjednání výhody při zadávání veřejné zakázky, kterého jste se jako účastník ve formě pomoci mohl dopustit tím, že jste v poskytl v hotovosti částku přes sedm milionů dalším podezřelým… Jmenovaný byl zadržen v místě pobytu v roce dva devět. Byl seznámen s tím, že je podezřelý ze spáchání trestného činu, s tím, že důvodem k zadržení byla odůvodněná obava a že je dán důvod vazby… “ Bylo to, jak přes kopírák. A tak jsem dodal: „Ještě jste nečet, že jsem nekladl odpor a a spolupracoval.“ „Buďte zticha. Až vám řeknu, vyjádříte se.“ Nadechl se, nasadil vlídnější tvář a povídá: Tak, oficialitu máme za sebou a teď mi povězte, co mi k tomu můžete povědět.“ To bude nějakej popleta pomyslel jsem si a nechal jeho nedostatek slovní zásoby bez komentáře. Po chvíli ticha povídá: „Tak člověče, co mi k tomu můžete říct?“ „No, házíte tady milionama a bez důkazů! Tak co bych na to měl říkat. Je to nesmysl…“ „Tak jo. Chlapi, tak se tu rozhlídnem.“
Nic nenašli a po půl hodině, kdy i nezávislá pozorovatelka začala kroutil hlavou, kam že to lezou. Vstali z podlahy a přestali se pokoušet nadzvedávat nábytek. Jako jestli tam nejsou ukryté nějaké dokumenty? Nevím. A pak na mě velitel vypálil“ „Máte sklep?“ Řekl jsem, že ano, ale nevím kde, že to bude vědět maminka. Přece jen tu už drahnou dobu nebydlím… Maminka taky nevěděla.
A tak se celá parta vydala hledat náš sklep. Po půl hodině bloudění jsem zaslechl, jak jeden z týmu šeptá fotografovi: „Hele vole, cvakni nějakej prázdnej sklep, aby už dal pokoj.“ Cvaknul. Ale pokoj nebyl: „A co půda? Kde máte půdu…“ „Tady v tom domě nemůže být půda! Vy jste si nevšim, že je tu plochá střecha?!“ Nevšim. Vyjeli jsme do šestého patra, zazvonil u nějakých dveří a vyděšená obyvatelka potvrdila moje slova. Až pak se uklidnil.
Podepsal jsem protokol. Dal mi pouta a jeli jsme do hnízda. Hnízdo je naproti Masartyčce, v domě, co je kavárna Arko. Když jsem na policejním dvoře vystupoval z vozu, kde se vzal, tu se vzal fotograf Blesku. Vyfotil mě v klepetech…
Dovedli mě do patra. Tady mi sundali pouta, protože jsem přece byl v jejich hnízdě.
Stál jsem na chodbě a slyším jak „můj“ kapitán komusi říká: „Je čistej. Tady máš protokol. Nic jsme u něj nenašli.“ „Jó, já si ho proklepnu sama. Posaďte mi ho do výslechovky.“ Někdo mě odvedl do velké místnosti a posadil ke stolku. Naproti mně stála na stativu kamera a vrčela. A já tam seděl a seděl. Pil jednu sklenici vody za druhou a nic se nedělo. Minuty, hodiny ubíhaly, kamera vrčela… Měl jsem na sobě džíny a džínovou bundu a začínala mi být zima.. Asi jak se venku postupně ochlazovalo.
Bylo něco po půlnoci, kdy jsem už byl zřejmě zralej k výslechu. Rozletěly se dveře a vzduch rozrážela svými ňadry hlavní vyšetřovatelka Šotková. Tvářila se tak důležitě, že vzduch napětím přímo praskal. Za ní vlál ve světlém obleku oblečený státní zástupce. Vypadali, že si jdou pro vraha… A na židli přitom seděl malej Židáček v džínové bundičce.
Šotková si rozložila všude po stole papíry. Žuch..zástupce upustil na stůl roli, kterou měl v podpaždí. Sledoval jsem přípavy zrakem nezúčastněného a trochu i zvědavého diváka. Co to tady jako bude?
Mladý, vystajlovaný zástupce si sedl ke mně bokem… asi mi chce ukázat, jak má hezký profil…Šotková rozložila svá ňadra nad spisy naklonila se nad stůl směrem ke mně a povídá: „Kdo je Šímová?!“ „Nevím.“ „Tak vy nevíte! A proč jí teda, když nevíte, o koho jde, posíláte 3 a půl milionu korun?“ „Prosím? … O tom nevím.“ „Vy, jak se zdá, toho nevíte víc! Tady! Tady se podívejte.“ A podala mi papír, kopii mého výpisu z banky. Jsou to nýmandi. „Podle toho výpisu jsou to peníze, které poslala ona mně. Je to přece v kolonce příjmů…“ „Ukažte!“ Vztekle mi vytrhla papír z ruky. A utřela si nudli.
Státní si od ní papír vzal a pozorně ho začal studovat. Jsou to nýmandi. Pohyb koutku jeho rtů na který jsem viděl, mluvil za všechno… Otráveně odložil výpis Takže jako…zase nic.
Šotková se rychle vzpamatovala a vypálila: „Jak jste vybíral peníze z bankomatů?“ „Kartou, platební debetní kartou.“ „To je lež!“ Řvala tak, že mi poprskala pleš. „Proč jste na mě tak vostrá?“ „Tady se ptám já. Nejste tu v hospodě. Takže odpovídejte, na co se ptám!“ Nadechla se. Takže, co ta karta?“ „Banka mi vystavila speciální kartu. Mohl jsem vybírat až 350 tisíc denně…“ „Zase lžete! Takové karty neexistují. Sama mám platební kartu a mám limit výběru 40 tisíc korun týdně. Rozumíte! Týdně! Začněte už mluvit pravdu…“ Myslel jsem, že je v předinfarktním stádiu. Dýchala hlasitě a jednu ruku si držela pod ňadrem… „Za tu kartu si nechala banka platit měsíčně dva a půl tisíce korun. Přidělování limitu, je čistě věc dohody a peněz.“ Mluvil jsem naprosto nekonfliktně. Spíš jsem jí chtěl uklidnit. Ale znova se rozeřvala. „Kolik jste měl v životě firem?“ „Tak deset. Proč se ptáte?“ „Nebuďte drzý!“ Začínal jsem se cítit unavený. Dehydrovaný kocovinou a nevyspáním mě trochu začínala bolet hlava. Byl to pro mě dlouhej den. „Kde všude jste kupoval ten pomocný materiál k digitalizaci?“ Ta se chystá na nějakou lest! „No, nakupoval jsem v Makru, ale taky někde v Německu, u Norimberka nebo v Polsku v okolí Krakova.“ A teď jsem to viděl. Zatvářila se jako hloupé děvčátko a mírným hlasem se zeptala. „A v jakých měnách jste to zboží platil?“ „Vždycky v měně, která v té době v tom kterém státě platila…“ Past sklapla naprázdno.
A takhle to pokračovalo ještě drahnou chvíli. Otravovalo mě to, ale co jsem měl dělat… Pak byl najednou na stoje protokol. „Podepište to!“ A přistrčila mi propisku. Vzal jsem jí do ruky a chtěl ten nesmysl podepsat. Šotková si ale stoupla a začala řvát… a prskat. „Jestli…jestli to podepíšete, tak jste v tom na pět až osm let! Slyšíte mě!“ Jako kdybych se znova osprchoval.
Beze slova jsem podepsal a podal jí propisovačku. Změřila si mě, jako by mě chtěla zabít.. „Odveďte ho!“ Zavolala na ostrahu. A dodala směrem ke státnímu zástupci: „Myslím, že z něj už nic nedostanem. Kluci ho pustěj…“
Četník mě odvedl do místnosti plné lidí. Policajti v civilu. V polovině místnosti byly bílé pytle, přesně takové, jako ten, co do něj dali moje telefony, počítač a noťas. Šlo tedy o věci, které zabavili na domovních prohlídkách a tohle byli kluci, co se toho účastnili…
Za deset minut přišel do místnosti muž, podle reakce místních asi velitel. „Vyhoďte ho z baráku!“ Procedil a kývnul směrem ke mně.
Od stolu vstal zrzavej, dlouhovlasej mladej. Zeptal jsem se:“ Nedali byste mi nějaký prachy? Na tramvaj. Při domovní prohlídce mi řekli, abych si nic nebral, že tu možná budu spát…“ Všichni v místnosti se rozchechtali. Jako by slyšeli nejlepší vtip svého života.
Na hodinách u Masaryčky bylo půl druhý. A já neměl v kapse ani halíř.
Šel jsem pěšky do Vršovic. A když jsem odemykal, mohly být tak tři. Maminka byla v pokoji a stlala mi postel…
