Článek
13. 12. 2022
Lidé jsou tu ve velké většině hloupí a neurvalí. Je tu fůra podvodníků. Kraluje mezi nimi hyena, co obíral stařečky a stařenky. Dostal za to 15 let. Jsou tu i obyčejní neobyčejní zlodějíčci. Jeden sedí po šesté, krade jen Oktávie. Vždycky, když kolem některé šel, tak mi to povídal, tak mu to přecvaklo v hlavě a řekl si tohle je přece moje auto. A ukradl ho. Pak se mu rozsvítilo, že vlastně žádné auto nemá. Tak to, co ukradl, jel a prodal.
19. 12. 2022
Náš proces byl rozhodnut, už když jsme vkročili do soudní síně. Šlo o naprosto exemplární potrestání. A kdyby šlo jen o bývalého ředitele, nebylo by to vůbec zajímavé pro média. Jen se v den zahájení procesu ještě nevědělo, jak vysoké tresty dostaneme. A když mi advokát říkal, že se nemám čeho bát, že neexistuje důkaz prokazující jakoukoli mojí vinu, nevěděl, tento protřelý (v dobrém slova smyslu) profesionál, že i dnešní státní zastupitelství, prostřednictvím své konkrétní osoby, vychází z předpokladu, že nikdy nemůže postupovat nespravedlivě. A soudní rozhodnutí se tu považuje, v návaznosti na tvrzení státního zástupce, za neomylné. Nikoli neprůstřelné důkazy o vině, ale větička Soud nabyl přesvědčení. Takže jsme všichni odehráli u soudu jakousi podivnou frašku. Důkazní řízení netřeba. Stačí, když mi soudkyně řekla, že jsem záměrně zašantročil účetnictví, a hotovo. Rezignace soudu na základní prvek trestního práva. A to, že státní zástupce musí podle paragrafu 2 trestního zákoníku dokazovat vinu, to tu nikdo z nich nebere za bernou minci.
Všichni soudem předvolaní svědci mluvili ve prospěch obžalovaných. Všichni. Znalci nepřišli s ničím, co by alespoň vzdáleně dokazovalo vinu! Advokáti požadovali předvolání dalších svědků, soudkyně to zamítla… Jednání sloužilo k tomu, aby média měla pastvu a podpořila záměr. Odsouzení! V zájmu společenské objednávky si s námi státní zástupce honil triko v očekávání kariérního růstu a dalších benefitů. Proto nás od počátku nahnal do houfu pod záminkou, že jsme organizovaná skupina.
22. 12. 2022
Poslední roky, při neustálém sbližování až po sestěhování, jsem si myslel, že to je ta pravá, můj středobod světa, mého života. Jako je slunce stálicí naší sluneční soustavy. Pro mne tou stálicí byla. Jenže jak se ukazuje stále víc a víc, především od jejích letošních cyklovýletů, je to nějak jinak. Začalo to nenápadně. Hodně, hodně práce a málo času pro nás, pro mě. No co, je ve vězení, nemůže se hnout, počká.
24. 12. 2022
K Vánocům jsem od ní dostal dvě šupiny. Pro štěstí, pro svobodu. Včera byla návštěva. Od rána jsem byl nervózní jak pes. Jsem s ní propojenej a vím, že se něco děje a že mi to nechce říct. Výsledkem toho stavu bylo, že se mi odpoledne, při návštěvě, udělalo hrozně blbě. Když jsem přišel na pokoj, najedl se a omdlel. A protože volali záchranku, tak, i když jsem přišel k sobě a cítil, že jsem v pořádku, museli to dotáhnout. Záchranka mě odvezla do příbramské nemocnice, 90 korun jsem platil já, 2.600 platilo OZP ze státních peněz. Za dopravu sanitkou, do vzdálenosti cca 15 kilometrů. Na nohou řetěz, na rukou klepeta. Na urgentním příjmu mě nechali tři hodiny ležet v řetězech. Želízka mi sundali, až když jim sestřička vynadala: „Jak mu s tím mám měřit tlak a brát krev?“ Brali mi ji dva krát, protože nemohli nic najít. Vy jste zdravej, prohlásil lékař, a chtěl poslat svazáky pryč, protože se mi na závěr chtěl „kouknout“ do konečníku. Ale svazáci byli nepodplatitelní, klidně se koukali s doktorem…a nic neviděli. „Máte jen málo červených krvinek.“ Prohlásil kolem půlnoci lékař a propustil mě ze své všeobjímající péče. Dostal jsem klepeta a už mě odvážejí na Bytíz.
Dneska mi Jitka na konstatování, že jestli mi bude nevěrná, nebude se mi to dvakrát líbit, řekla: „To nikdy nepoznáš!“
27. 12. 2022
Jitka byla v bytě na Peci. V tom bytě, který jsem pro nás dva našel a spolu jsme se domluvili na rekonstrukci. Měl jsem jí v určitý čas volat kvůli právníkovi…Dovolal jsem do auta. A měl jsem pocit, že tam není sama.
Jestli někoho má, tak proč se mě na návštěvě ptala, jestli s ní budu ve Rtišovicích?
1. 1. 2023
… si našla mladší model. Je ráno, 9.45. Přeju jí, jako ostatně každý rok, hodně štěstí v roce 23. Šeptá, že jí skoro není slyšet. Na otázku, jestli ten muž spí vedle ní, řekla: „Ano. Víš, já neměla koule ti to říct!“ Chce žít a prej takhle měla pocit, že i ona je trestaná a nežije. Jen čeká. „Jsem mladá a chci žít! A ty máš trest čtyři roky a určitě si to udělal, jinak bys nemoh dostat takový trest.“
8. 1. 2023
Je těžké, vlastně je nemožné, přesvědčit ženu, která na sobě cítí pižmo nového muže, o tom, že těch posledních šest let vzájemné lásky a dennodenního harmonického soužití má větší váhu než měsíc souložení…
18. 1. 2023
Něco bych se svým životem chtěl udělat, něco, abych se pokusil bránit vztah, který trvá víc než 15 let. A jenom proto, že jsem v base, tak se odehrávají tyhle kejkle. Je možné, že by se to stalo, i když bych byl na svobodě. Ale do toho bych mohl aktivně zasahovat. Takhle je to jen surovost, psychické týrání a morální zvrhlost. Odněkud se vynoří myšlenka na ní a je to jako orel klovající játra Prométheovi. Nemůžu zahnat ty myšlenky, ty vzpomínky, tu společnou cestovní mapu. Paříž, Normandie, Kréta, Provence…
Jsem v háji !
Od prvního dne letošního roku jsem sedm dní nespal. Prášky moc neberu, ale po pěti nocích jsem požádal o prášky na spaní, které mám ve svých zásobách uložených u doktora.
Do dneška ta prosba nedolehla k patřičným uším. Od osmého ledna jsem začal pospávat přes den, byť je to zakázáno. V noci jsem spal tak dvě hodiny. Přestal jsem jíst, stejně to jídlo za moc nestojí.
5. 4. 2023
Zrada nejbližšího člověka, to je sakra hořká pilulka. Myslel jsem, že vězení je ten nejtěžší kámen na mé duši. Ale není tomu tak. Připadám si, jako by moje duše byla v kómatu. Chodím tady po chodbě jak náměsíčník. Jako bych dostal ránu palicí do hlavy.
6. 4. 2023
Vzpomněl jsem si na hlavní argument Jitky, kterým „podpořila“ svůj krok. „Neplánovala jsem to!“ Myslela tím asi ten okamžik, kdy se s ním vyspala. Byla jediným mým kontaktem se světem a brutálně mě v tom nechala.
Nežárlím. O tom to vůbec není. Vždyť kde bych byl, za tu dobu, co se známe, kdybych žárlil na každého hajzla, co šel kolem a zkoušel to.
Jde o tu mravní odpovědnost. Za toho, kdo v běžném životě momentálně není. Je v base! A nemůže nic.
Nemůže vysvětlit, ani žádat vysvětlení. Vidíte se jen na návštěvě a tam vedle tebe sedí další spoluvězni, naproti nim jejich rodiny a všichni mluví jeden přes druhého.
7. 4. 2023
Zdál se mi lítací sen. A na jeho konci byla blondýna s rovnýma vlasama.
Asi se tak trochu obavám toho, co bude, až budu na svobodě. Sám v životě. Sám v bytě, ve kterém jsme bydleli a zase měli bydlet spolu! A kde je naplnění lásky a snů? Moje chyba, že jsem si jí pustil tak hluboko do duše!
Jitka a Josef už neexistují jako pár…
Epilog
Od září roku 2022 jsem se připravoval na to, že, vzhledem k mrtvolnému tichu na Nejvyšším soudě ČR, podám žádost o podmíněné propuštění po vykonání jedné třetiny trestu. To mělo nastat po 15. 4. 2023. Chodil jsem na všechny dostupné aktivity, psal referáty s nesmyslnými tématy, které zadával počítač a vychovatelka témata vyvěsila na nástěnku. Měsíčně to bylo pět referátů. Chodil jsem na kurs počítačové gramotnosti, na Všeobecné vzdělávání, na Skoky do rakve, to byl resocializační diskusní klub.
Jeden spoluvězeň, recidivista, žádal o propuštění po tom, co si odseděl půlku trestu. Ale soud v Příbrami ho nepustil. A tak se odvolal k soudu krajskému. No a ten mu to taky zamítl. A já se k tomu zamítavému stanovisku soudu dostal. Soud ho nepustil, protože nebyl aktivní při získání kopie svých kladných hodnocení, aby je mohl předložit soudu. A z toho soud vyvodil, že by ani na svobodě nebyl aktivním občanem. Dále mu vyčetl, že nevstoupil v jednání s psychologem a že neabsolvoval žádný resocializační kurs. Například „3 Z“. Hledal jsem způsob, jak se připravit na podobnou reakci. Začátek byl u psychologa. Na žádost o schůzku a rozhovor se dostavil ke katru vrchní psycholog věznice.
„Co potřebujete? Pojďte se mnou.“ Vzal mě do kanceláře, ve které seděla i naše vychovatelka.
Sám se opřel zády o stůl, zvedl ruku dlaní ke mně, v gestu byl rozkaz. Zastavit. A zůstat stát! Bylo to asi tak tři metry od něj, asi se bál nějaké krimoidní infekce. „Tak, co se děje?“ Chtěl jsem s ním začít smysluplný rozhovor, jen jsem nevěděl jak. A já bych potřeboval, aby naši schůzku zaznamenal. Jenže on zůstával stát a nechystal se nic zapisovat. „Mám problém v osobním životě. Po šestnácti letech se se mnou zřejmě chce rozejít moje partnerka,“ začal jsem opatrně. A čekal, co z něj, hlavního psychologa věznice, vypadne. „To se stává,“ řekl.
No, a jak dál? Na co se zeptat? Jak navázat rozhovor? „Chtěl jsem se přihlásit na tu aktivitu „3 Z“ a napsal jsem motivační dopis. Ale bylo mi řečeno, že mám jenom jeden trest, takže na navštěvování této aktivity nemám nárok.“ „No, to nemáte,“ řekl váhavě. Od druhého stolu se do váznoucí debaty vložila vychovatelka: „No, on chodí na počítačové kurzy, na Všeobecné vzdělávání, na Občanskou nauku a na diskusní skupinu.“ Jeho obličej se pomalu proměňoval a z tlusté, trochu mastné tváře, se vyloupl výraz úžasu: „…to, to ale děláte maximum…tady…“ Otočil se ke mně zády a odkráčel z místnosti.
Když mě šla vychovatelka zavřít za katr, zeptal jsem se, jestli by mi nemohla udělat kopii mých kladných hodnocení, že to potřebuju pro advokáta. „Vím, kam směřujete, četla jsem to vyjádření Krajského soudu v Praze k odvolání vašeho spoluvězně. Ale ta hodnocení nejsou určena pro soud, to je interní materiál věznice, který mluví o tom, jak se vězeň staví k programům zacházení.“ A zamkla katr. Tak nic. Co mám teda ještě udělat?
Napsal jsem prvoinstančnímu soudu v Praze a požádal o kopii rozsudku. Ten tenkrát soudkyně psala déle než rok po skončení soudu. A měl přes pět set stránek. A vyskytují se v něm takové perly, jako že jsem „…ochotně poskytl číslo účtu…“ Nebo když si pozvala svědka, co jsem mu prodal firmu, a on potvrdil moje slova o tom, že jsem mu předal účetnictví, napsala do rozsudku: „…zašantročil úmyslně účetnictví, aby ho orgány nemohly dohledat…“
Rozsudek přišel i s razítkem, že se jedná o kopii shodnou s originálem! Napsal jsem žádost o podmínečné propuštění. Vychovatelka mi řekla, že na „třetinu“ nemám nárok. Trval jsem na svém. Asi jsem tím „pedagogické“ osazenstvo dost naštval, protože na mě, neočekávaně, museli psát posudek. Poznal jsem to. Svazák to se mnou řešil na schodech, když jsem se vracel z oběda. (Obvykle je mukl pozvanej do kanceláře.) Dal mi ho přečíst. „Jestli s tím souhlasíte, tady je tužka a podepište…“ Přečetl a podepsal. Přišel advokát. Dal jsem mu rozsudek a on povídá: „A proč jste dostal čtyři roky? Vždyť jste v tom procesu úplně marginální figura.“ To jsem tedy byl. Zároveň jsem byl členem organizované skupiny, takže mohla být dvojnásobná sazba. Ale zjistil jsem, že v roce 2019, v důsledku novelizace trestního zákoníku, došlo v paragrafu 216 v odstavci 3, k vypuštění sousloví organizovaná skupina. A to jsme zrovna byli u Vrchního soudu v Praze, který to, podle mého soudu, měl vrátit zpátky a mělo se to „přesoudit“. Jenže státní zástupce to celé postavil právě na organizované skupině, a tak o tom u vrchňákuani necek. Jinak by se mu to totiž rozsypalo. Napsal jsem ministrovi už druhou žádost o to, aby mým jménem podal stížnost pro porušení, tentokrát zákona (před tím to bylo nerespektování nálezů Evropského soudu pro lidská práva a Ústavního soudu ČR).
Konečně nadešel můj den. Bylo to 7. 6. 2023 v deset hodin. Odvedli mě do místnosti, kde probíhala videokonference.
Největší obava byla, že se mě předseda soudu zeptá, jestli se cítím být vinen. Na to bych musel odpovědět, že necítím. A byl by problém. Nepustili by mě. A kdybych řekl, že cítím, mohl by se to dozvědět Nejvyšší soud ČR, u kterého leží dovolání. A pak by se mohlo stát, že to dovolání skončí v koši. Ještě před projednáním. Advokát mi řekl, že se mám přímé odpovědi vyhnout. Tak jsem si na tahák napsal, že jsem jednou v životě šlápnul vedle a že toho lituju.
Na úvod videokonference řekl předseda senátu, který měl před sebou kopii rozsudku, co jsem dal advokátovi, že na návrh státního zástupce musí soud obtelefonovat věznice v republice, aby došlo ke sjednocení pohledu soudů na kauzu.
Odvedli mě do čekací cely. Hodina je věčností! Nervozita narůstala. Bytíz nerad pouští na půlku (20 procent, ostatní věznice i přes 60 procent) a na třetinu nepouští skoro vůbec.
A už mě vedou zpátky před televizní obrazovku. Připravil jsem si pod stolem tahák. Kartička se vešla do dlaně. Vstanu, svazák mě posadí. Stát netřeba. Cvak. Vidím předsedu soudu. Drmolí rychle něco, slovům se to nepodobá. Nerozumím ani písmenku. Vstává statní zástupce, cosi mele. Jestlipak četli mou žádost, že čin se stal před 14 lety, že mám dvě pochvaly a respektuju autoritu velení?
Cvak.
Přenos skončil. Nemůžu polknout. Obracím se ke svazákovi, který sedí za mými zády…
„Jste volný, odvedou vás na celu, tam si sbalíte a na svobodu…“
--- — ---
KONEC BASY, ZAČÁTEK SVOBODY
