Článek
11. 6. 2022
Když jsem psal o drogách, nesmím zapomenout, co mi vyprávěl týpek na vycházce. Ve vězeňské kantýně si muklové můžou koupit prezervativy. A tím drogově závislí přišli na další způsob využití. Oni totiž pravidelně chodí na středisko, kde dávají moč k rozboru. Od spoluvězňů, co zrovna nic neberou, protože nemaj prachy, si nechají namočit čistou moč do prezervativu. Když pak jde mukl na středisko, vyklopí obsah do kontrolního kelímek a prezervativ vyhodí. Čistá moč jasně ukazuje, že v base žádné drogy nejsou. Ten, kdo jim dodal čistou moč, dostane na tabáček. A vedoucí lékař místního zdravotního střediska sepíše zprávu pro oddělení prevence. Drogově závislí, tu, podle mého zjištění, drogy neberou. Věznice je prosta drog!
Potom sice přijede komando se štítama a v helmách. Rozmlátí jeden z vězeňských oddílů, takříkajích preventivně. Najdou JEN pět gramů pervitinu a odjedou. Takže vidíte! Věznice je opravdu bez drog.
Dneska se mi zdálo o Táně a Jirkovi. Táňa mi vysvětlovala to, proč odjela do Švýcar, a pak se mi to ztratilo, takže je to nevysvětlitelné. Ale snad s ním prožila šťastný život. S Jirkou jsme někam jeli na kolech a já po něm chtěl nějaké informace kolem billboardů, které jsme spolu stavěli. Pak jsme pili červené víno…
Povrchnost je jako sliz, teče po povrchu země a pomalu se zmocňuje všeho kolem. Inteligence prohrává, stává se nezajímavou, fádní a nepotřebnou. Ondra, můj dávný přítel, mi kdysi říkal, že člověk je vlastně smutná opuštěná opice. Když jsem mu naposled volal, bylo to loni a chtěl se sejít, řekl, pro mě nepochopitelnou větu: „Jo, jo, víme o sobě“. A rozloučili jsme se. No, tak jo, jo, Ondro!
13. 6. 2022
Nic mě nenapadá. Jen sedíš za stolem, něco čteš nebo si lehneš na postel a usneš. Zabíjí se tu čas a život. Polykají se prášky. Zapomíná se. Na všechno ze svobody. Na normální život. Vidím, že spoluvězni se ho začínají bát! Přibývá muklů, co sháněj nějaké pilule. Pořád víc a víc… Máme tu starou pračku. Sláva, říkají spoluvězňové, hned ten den rychleji utíká. Sledováním pracích cyklů?!
Ty kecy, co se nedají poslouchat, ty pomluvy, co jsou jako perpetuum mobile. Včerejší den je stejný jako ten dnešní a zítřejší bude jistě podobný včerejšímu…
16.6.2022
Napsala mi moje nejmilejší Kačenka:
„Ahojky táto! Jak se máš? Moc na tebe myslím…Mám novou práci s Maxem, děláme produkci festivalů. Teď nám začíná festival Energie pro kulturu od ČEZu po celé republice. Ve středu jedu do Havířova, první zastávka. Budu mít na starosti Cirkus La Putyku, lokální divadla a kapely…Pak mě čekají Karlovy Vary, festival. Tam budu pracovat taky jako produkční. Budu mít na starosti večírky…Chystáme se s kamarády na vodu, poprvé v životě! Určitě někam k moři s Maxíkem…Mám tě ráda a chybíš mi!“
Vzpomínka
Když jsem se dostal na denní studium na Fakultě žurnalistiky UK, byl jsem sotva opeřené mládě, co z mělnické střední školy přeskočilo do „velkého světa“ Univerzity Karlovy.
I tady jsem se chtěl etablovat. Ukázat, co ve mně je… Vypracoval jsem ročníkovou práci z dějin žurnalistiky a literatury na téma „Josef Hora, básník a kritik let třicátých“. Téma, které uniklo ostřížímu zraku ideologů fakulty. V těch letech Josef Hora velmi kriticky vystupoval proti komunistické straně! Když jsem ročníkovou práci odevzdal, čekal jsem, že mě paní asistentka pochválí, kladně ohodnotí detailní zpracování tématu. „Jak jste se k těm závěrům dopracoval? A hlavně kde jste je vyčetl? Uvádíte málo pramenů.“ „Ono je těch pramenů z otevřených zdrojů k dispozici fakt málo. Pracoval jsem především při použití srovnávací analýzy s tím málem, co je, a psal na základě vlastních úvah nad tématem.“ „To ale nemůžete! Vlastní úvahy! Na vlastní názory máte ještě fůru času. Práci hodnotím jako špatnou, neprokázal jste třídní pohled na věc! Musíte si vybrat jiné téma! Očekávám, že mi předložíte práci, na níž bude vidět, že jste se ze svých chyb patřičně poučil.“
Ve věznici všechno při starém. Čas tu hnije spolu se mnou. Dopisy mě namlsaly a teď, když už druhý týden nepřišel ani jeden dopis, cítím se jak ve vzduchoprázdnu. Úřady nereagují, advokáti nereagují. Nic se nikam neposouvá. Nejlepší by bylo vzít si prášek na spaní. Usnout a probudit se, až se začne něco dít. Ve vězení být nemám, ale jsem. Nejvyšší soud ČR spí a advokát nepíše Stížnost k Ústavnímu soudu ČR. Nebo píše? Dovolat se mu nemůžu. Chodím na počítačové školení. Dostal jsem malé, bezvýznamné plus. Zřejmě za to, že jsem se účastnil charitativního běhu. Plním tím program zacházení.
Dopis pro vězně. Tenounká nitka, co ho spojuje se světem venku. To, že říkám, že je to tenká nitka, to je proto, že si nikdo neumí představit psychiku vězně, který jen sedí u stolu, sedí a čumí. Čumí nebo se ptá na blbosti. Ještě, že tu mám alespoň to rádio. Ale ani to se nedá poslouchat pořád. Prostě se tady od rána čeká na to, až skončí zase další blbej den.
Co s Večerkou ?
Spolu se zástupcem šéfredaktora Pavlem Heřmánkem jsme spočítali, kolik stojí provoz redakce a náklady na vydávání novin. A já se vypravil do pražské pobočky Spořitelny. Ing.Klán byl skvělej. Když jsem mu předložil rozpočet, řekl, že má naše noviny rád, peníze nám půjčí. Na provoz a vydávání novin na půl roku. „Hlídejte náklady, snižujte je. A hlavně založte akciovku nebo eseróčko. A pak vás budeme úvěrovat.“ V tom ale, jak se později ukázalo, byl kámen úrazu. Námi zvolený šéfredaktor Pepík R. chtěl na novinách vydělat. Chtěl dostat něco málo pro sebe. A tak se vypravil, spolu s redaktory MFDnes, za veleknězem tisku Maxwellem. Ale hoši měli smůlu. Když za ním dorazili k jachtě, kde byla schůzka domluvená, dozvěděli se, že ten muž před pár dny spáchal sebevraždu. No a pak přivedl náš sporťák Aleš P. do redakce Fidelise S.
17. 6. 2022
Ota, kterej mi píše ze všech nejvíc, takže o tom, co se děje venku, vím především od něj, napsal: „…Už jsem ti vyprávěl o jedný, co jsem s ní žil? Teda jen do tý doby, než mi řekla, že si koupila dva certifikáty na klajmy na Měsíci. Prej každej po jednom akru. Za sedm tisíc korun jeden certifikát…No, magořina…Měl jsem svátek, tak jsem si nalil panáka, nějak není s kým slavit. Tak doufám, že to s tebou brzo doženeme…Pepo, drž se! VYDRŽ A PŘEŽIJ!“
Psal i Saša: „Drž se! A když budeš mít chuť, napiš zase nějaký text a já ho zase zhudebním… Myslíme všichni na tebe!“
13. 7. 2022
Židovský sionistický kongres v Americe koncem 19. století rozhodl o návratů Židů do Země zaslíbené. A vyhlásil sbírku na nákup pozemků. Tak si Židé kupovali svou zemi zpět! Pozemky vykupovali od arabských šejků. Šlo o naprosto neúrodnou písčitou nebo bahnitou půdu. A řada Židů jela do Palestiny vysušovat a zúrodňovat zem. Mezi nimi i můj prastrýc. Tito lidé, novodobí pionýři, vybudovali stát Izrael. Když šejkové viděli, jak poušť nebo bažina, kterou prodali, rozkvetla, chtěli si půdu vzít zpátky. Se zbraní v ruce! Ale Židé půdu uhájili.
16. 7. 2022
Mostem mezi Asií a Evropou se stala Kréta. Tady se z bohů obrů stali nám blízké bytosti. A to nejen velikostí postav, ale i jejich podobností v chování a jednání mezi sebou. Bůh se až tady, po transportu z Egypta, přiblížil člověku. Proto, aby se o nějaké to století později, mohl člověk přiblížit k bohu. Knóssos, to je počátek cesty naší civilizace. Tady leží základy naší kultury. Evropské kultury!
17. 7. 2022
Je letní teplá noc. Polospánek. Probudilo mě hulákání z okna nade mnou. „Ty vole…. Nic nedostaneš! Řek jsem ti, že za deset tisíc je deset gramů. Prachy nepřišly! Takže si to zařiď, číslo účtu máš. Jinak kulový!“ Dole po schodech šli dva svazáčci..
...
Dokud budu žít, jsou tu se mnou i moji rodiče. Sice vidí, co dělám, ale už mi do toho nemluví. No, oni mi do toho vlastně nemluvili nikdy. Jenom mamince se nelíbil můj výběr žen, se kterými jsem žil a žiju. Možná žárlila. Možná…Nevím, nějak se mé chybě směrem k mamince nechce ven, třeba to ještě ne-uzrálo. Ale dobře: Stojím na dřevěných schodech v Jarkovicích. Maminka je dole v kuchyni a povídá mi něco o tom, že teď už si konečně můžeme spolu normálně povídat. Když ženy nezatemňují mou mysl. Táňa utekla do Švýcarska. Je z ní Švýcarka..
A já jsem mamince, odpusť mi mami, odpověděl dosti vztekle něco o tom, že když jsem byl menší, měla jen ty své studenty, kterým otevírala oči a učila je kritickému myšlení a na mě neměla čas. A tak to teda necháme, jak to je. Já hlupák!!! Maminko moje, promiň. Místo, abych sešel dolů a obejmul tě! Mea culpa. Mea maxima culpa!
Celé dopoledne sedím na židli, čtu a poslouchám Rádio Beat. Vedle vpravo se stále připomíná mříž, na jejíž přední straně je silné plotové pletivo, které tvoří čtverečky 3 × 3 centimetry, aby se nekoňovalo. A stejně se stále posílají pilule, cukr (tak se tu říká pervitinu), a další nutné a nezbytné „věci“. Tohle je můj zadrátovaný svět. Mám výhled na smrdutý rybníček a dvěma čtverečky je vidět čepice lesa. Nemám tu co dělat, ztrácím, co má člověk v životě nejdrahocennějšího. Čas.
My, lidé, jsme stvořili Boha, abychom mohli k někomu vzhlížet. A on se obklopil vším, co jsme mu vtiskli. Člověk dodal příběh o Bohu, aby mohl být více člověkem. A teď je to tak, že Bůh chce, aby se člověk zbavil těla, ďábel, aby mu člověk dal duši. Duše se od útlého mládí v člověku pere s tělem.
A člověk…ten hledá dokonalost, kterou před drahnou dobou daroval Bohu.
22. 7. 2022
Jednou, ještě před revolucí 89, jsem se seznámil s Honzou N. Tehdy byl šéfredaktorem čtrnáctideníku Svazu architektů. Honza mi nabídl psát rozhovory do každého čísla. Ta práce mě hodně bavila.
Po revoluci 89 a zklidnění atmosféry v Praze jsem odešel z Večerníku Praha. Zašel jsem za Honzou na pokec. Jako že už jsem volnej a jestli o něčem neví. A touhle návštěvou začala má dlouholetá, a dnes se dá říct i úspěšná, spolupráce. Honza už totiž nebyl šéfredaktorem, pracoval pro Nadaci ABF. A jak jsme tak s Honzou kecali, zeptal se mě, jestli bych pro ně nechtěl organizovat tiskové konference. Věděl, že už něco takového dělám ve Skořepce, kde jsem měl najatej salonek. Souhlasil jsem rád.
A po jedné takové tiskovce mi Honza povídá: „Dali mi nabídku. Buď dělat ředitele nakladatelství nebo ředitele veletržní správy. Protože Nadace chce dělat obojí. Ale vlastně se ještě rozhlíží. Tak, co myslíš? Poraď!“ „Já na tvém místě bych vzal toho ředitele veletržní správy. Veletrhy, to je budoucnost. Jestli chceš, pomůžu ti. Budu dělat reklamní kampaně, samozřejmě i ty tiskovky.“ A tak se stalo, že jsem připravoval a realizoval reklamní kampaně na nábor vystavovatelů a „nábor“ návštěvníků…Zajišťoval autobusovou dopravu na Strahovský stadion, zřídil a řídil Komerční centrum, kde si vystavovatelé mohli kopírovat ceníky a reklamní prospekty, později jsme s Rudou M. nabízeli realizaci „límců“ na stánky a výrobu samolepek a samolepících nápisů. Bylo toho prostě hodně.
4. 8. 2022
Ta justice, to je hydra. Obrovská, neuchopitelná hydra. Připadám si jako Don Quichote v boji s větrnými mlýny. Nejvyšší soud ČR má mojí poníženou supliku i celý spis už od 20. března letošního roku. A spí. Nehne se tam ani lísteček. Čekám teď na odpověď Vrchního soudu ČR, kam jsem psal předsedovi soudu o tom, že mě soudil nepříslušný senát a rozsudek musí být, podle nálezu Ústavního soudu ČR, okamžitě zrušen. Zatím nic. Psal jsem na Nejvyšší státní zastupitelství do Brna. O všech těch nálezech ÚS ČR, které v mém případě soud porušil. A oni to odložili, že to začnou řešit až po rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR o mém dovolání. Co mám ještě udělat? Je to už 13 let, co se to údajně mělo stát, a tedy společenská nebezpečnost mého jednání je nulová! Jsou dveře, do justičního světa otevřené nebo jen tak buším do vrat, za kterými nic není?
Žid, který nežije v Izraeli, je taková stále rozbolavělá bytost. Zvláště kluci. A týká se to především evropských Židů, kteří to mají uložené hluboko, hluboko ve svém vědomí. Nevím, jestli jsou to otisky všech příkoří, kterých se našemu národu dostalo za dobu budování evropské civilizace. Ale v každém případě nás, i když nemusíme zrovna být ortodoxně věřící, posiluje víra. Posiluje nás to, co nám pomáhá žít. Ten náš zlobný Bůh, co to protivenství se osudu do nás zapravil. Jinak bychom asi skončili v blázinci a naše ublíženeckost by nás dávno zabila. Celý život jsem s tím bojoval. Bojoval se svou jinakostí a zkoumáním, proč to tak je a proč s tím nemůžu nic udělat. To jsou ale také důvody, proč vám okolí nikdy „neodpustí“. A jste vlastně vysmíván. Cítíte to, vnímáte. Vzpomínám, jak jsem stál na Václaváku u koně a čekal na tramvaj, na dvaadvacítku. Měl jsem na očích brejličky „lenonky“. A najednou mě začal nějaký muž obcházet v kruzích a zvedal ruku, prstem na mě ukazoval a řval: „Žid, Žid! Podívejte na Žida. Je to Žid, Žid, Žid!“ A všichni, co tam se mnou čekali na tramvaj, mě provrtávali pohledem. Jindy jsem šel po Příkopech a zahnul ke Stavovskému divadlu. Proti mně šel nějaký mně neznámý arabský student a už z dálky začal řvát: „Žid, Žid!“ Co se asi tenkrát dělo v mé duši?! V jeho byla zjevná nenávist.
Jednoho dne mě Ondra Z. seznámil s člověkem, od pohledu silákem a obrem. Jmenoval se Arkadij. Bělorus. Poslali ho studovat na pražskou UMPRUM. Ptal jsem se, proč se silák věnuje takové subtilní profesi, jakou je navrhování tvarů a realizace křehkých skleněných objektů. „No, víš, chtěl jsem být od malička malířem, a tak jsem jednou zašel za známým akademickým malířem, aby mě vzal do učení. Když mě viděl, vyhodil mě se slovy, že za ním můžu přijít, až se naučím boxovat, abych ubránil sebe i malířinu, kterou chci dělat. Abych se ubránil posměchu, že kluk maluje. V Sovětském svazu byly pro kluky vlastně jenom dvě profesní cesty, které mohly dítě do budoucna zabezpečit. Jít do armády nebo k policajtům. Ta cesta ale vždycky vedla přes svaly. Tak jsem se přihlásil do boxu, ale nevzali mě. Měli plno. Šel jsem se teda učit řeckořímský zápas! Po letech, jsem zmohutněl a zesílil, už si nikdo na mě na ulici netroufl. A šel jsem znova k tomu akademickému malíři. Ten mě do-poručil na akademii, a tam mě, jako zástupce neruských studentů, vybrali na studia v Praze na UMPRUM. Nejdřív jsem chtěl dělat monumentální malbu, ale když jsem viděl tady ty barvy. No, samé šedivky. Hrůza! Tak jsem přešel do sklářského ateliéru pana profesora Libeňského.
V Rusku je jenom chlast a bída, o pořádnou práci nezavadíš. Bitky mezi chuligánama, žádná perspektiva. Rusko je krásná země, s vnímavými, chytrými lidmi a vůdci, kteří svůj národ a zemi záměrně decimovali a decimují. Leninem počínaje.“
