Článek
20. 12. 2021
Přišel mi první dopis od Jitunky. Nikdo si neumí představit, jak mě obálka, co jsem držel v ruce, zahřála na duši. Zalezl jsem si na postel, aby na mě nebylo moc vidět. City se tu netrpí. „…Lásko, moc, moc se mi stýská. Nic mě nebaví, jen na tebe myslím a říkám si, jak to tam zvládáš. Vůbec si to nedokážu představit. Já jsem ve středu nemohla jet domů, spala jsem na Peci. Snažím se před holkama nedat najevo, jak jsem smutná, ony to ale vidí. Ani se moc nehádají a dost mi pomáhají. Brečím jen, když jsem sama. Stále se mi hlavou honí otázka PROČ? Miláčku, chybí mi tvá náruč, tvůj hluboký, uklidňující hlas, naše nikdy nekončící dialogy, monology… Jsi muž, na kterého jsem čekala tak dlouho, našla jsem tě a teď mi tě vzali. PROČ? Jsi to nejlepší, co mě mohlo potkat. Jsi můj učitel, gentleman, jsi největší přítel.“
Brečel jsem jak želva!
V celách jsou „ubytovaný“ mladý kluci, tak něco přes dvacet. Do vězení si nevzali nic. A tak chodí a žebrají. Dnes tu byl jeden, co za čtvrtku starýho chleba umyl mísu a její okolí. V sobotu přijde znova. Dopisy čte před odesláním dozorkyně. Takže se nic „závadného“ a příliš negativního psát nedá. Dopisy se nezalepujou. Jen ty pro advokáta můžem zalepit, ale stejně mám podezření, že je bachařky čtou. Chtěl jsem, žádal jsem, aby mi na seznam telefonních čísel přidali k Jitunce i Dášu, mou bývalou manželku, se kterou máme skvělou dceru.
„My tady mnohoženství netrpíme!“ Vmetla mi do tváře mladá tlustá vychovatelka. Tady je to vlastně mnohonásobný trest. Nejde o nápravu! Jestli jsi tvárný, nasaješ vědomosti z oblastí výroby perníku, naučíš se jak šikovně krást, aby tě nechytli. Na co si dát pozor při čórkách, jak otevírat zámky a řadu dalších, pro život jistě nepostradatelných vědomostí a dovedností.
Na První svátek vánoční přestala fungovat rychlovarná konvice. Všichni ji používali. Zašli si do kuchyňky, jen tak se proklábosit dnem, vykouřit vajgla, a při té příležitosti si vařili čaj nebo kafe. Strážný řekl, že musíme počkat po svátcích. On že má službu a službou se rozumí ostraha, nikoli shánění a nošení konvic vězňům pod nos.
Dneska (26. 12. 2021) máme velký, zcela mimořádný nástup. Mysleli jsme, že budou prohlížet cely, filcung, ale ztratil se jim vězeň. Navíc u nás na cele byl Ivan, vězeň, co tu už být neměl, už měl odjet do jiné basy. A tak nás vyvolávali jmény a číslem cely. Vztekli se. Běhali sprinty po chodbě. Sem a tam a zase sem… Ale ztracený vězeň k nalezení nebyl.
„Je to už patnáctý den a já mám pocit, že je to věčnost. Stále na tebe myslím, a když jedu přes Pankrác, nahlas tě zdravím. Snad to i slyšíš. Letos je to padesát let, co zavřeli tátu. Nemyslela jsem si, že to ještě někdy prožiju…Kačenka tě moc pozdravuje a vzkazuje, že tě má moc ráda.“ Psala Danuška. Její tatínek byl politickej. Vyrobil si dřevěnej tiskařskej stroj, nechal si vysoustružit dřevěné litery a tisknul letáky. Když začalo přituhovat, spálil všechno na balkóně. Zavřeli ho v roce 1971 za podvracení republiky. Důkazy nemohli najít. Proto dostal „jen“ 2,5 roku. Seděl na Pankráci. O pár let později podepsal Chartu 77.
Atmosféra je tu napůl odevzdaná, napůl chlapácká. Ale hlavně naprosto vyprázdněná. Sice si tu kluci čtou, ale je to jen klouzání po povrchu. Čekáme. Čekáme, co nastane. Ale nemluvíme o tom. Dominik tvrdí, že bych měl jít do Pardubic, protože tam je to „pěkné“. Basa pro důchodce. Poslali mě na fasování léků, které jsem si neobjednal. Na vysoký tlak mi dali prášky o polovičku slabší, než co jsem bral. Napsal jsem si žádanku k návštěvě lékaře, abych léky vrátil. Ty, co jsem si přinesl s sebou a beru dlouhodobě, ty mi sebrali… A lékař, alkoholik od pohledu, mě začal přesvědčovat, abych bral ty z lékárny, že je to přece jedno, protože tlak se pořád mění. Hrozně se mu při tom třásly ruce. Říkal, vlastně řval, ať beru, co mi vyzvedli v lékárně! Nevím, kde se to ve mně vzalo, ale nadechl jsem se, skočil mu do řeči a tím ho zřejmě i vykolejil: „Nic jsem si v lékárně neobjednal. Poslyšte, doktore, oba jsme vystudovali stejnou univerzitu, jsme tak trochu spolužáci, tak tady na mě neřvete. Chci jen léky, co jsem si do věznice přinesl!“
Každá vlaštovka, která přinese informaci z normálního života, je osvěžení. Osvěžení, které alespoň na pár hodin člověka vytrhne z psychického marasmu. A tak držím v ruce dopis od Dáši, mojí nejlepší kamarádky a maminky naší holčičky:
„Pepíčku…dnes jsou to už tři týdny a nemohu říct, že to utíká. Přesto doufám, že si nějak zvykáš…Jsem v kontaktu s Jitkou i Janou, obě se drží skvěle. Mám od nich zprávu, že jsi několikrát zkolaboval. Vzpomněla jsem si, že Eva Kantůrková o těch kolapsech někde psala. Také se jí to ve vězení stávalo. Doufám, že už je ti lépe. Kačenka ti napsala dopis, přikládám ho.“
Včera do naší cely přišel jeden feťák, chlap s berlí. Jestli nemám Tramal, že viděl, že sem si přinesl léky. Jeho prášek jsem neměl. Nabídl jsem mu můj. Chtěl si ho vzít, ale řekl jsem mu, že po něm se mu sníží tlak tak, že asi omdlí! A v rauši nebude. Jen s sebou flákne o zem. Protáh hubu a odešel. Ve své cele začal mlátit berlí do všeho kolem. Večer, asi za 3 hodiny, mu dozorce ten Tramal přinesl. Aby neměl průšvih, že nemá na oddělení klid!
David šel k zubaři. Zubař nepřišel do práce, ožral se. A tak Davida odvedli k ortopedovi. K tomu prý chtěl před dvěma měsíci, ale nevzali ho tam. Teď, když už ho svazáci vedli k doktorovi, ortoped se hodil. Doktor se ho zeptal, kde má svého doktora. „V Londýně.“ „Tak mu napište, ať mi pošle vaši anamnézu a já s ním začnu komunikovat.“ A nechal ho odvést na oddíl. Petr měl zánět žil, šel na pohotovost. Tam mu doktor řekl, že přece není doktor, jak může vědět, co mu je. A že to vypadá na vyrážku, tak proč s tím chodí na pohotovost. Že má zítra ráno přijít na krev. Sestřička dala dozorci žádanku, aby ráno Petra přivedli. Druhý den ráno dozorce řekl, že žádnej papír nemá, v počítači nic není a že si žádanku má napsat. Napsal. A celý den čekal, jestli ho odvedou. Noha se zhoršovala, přestával chodit. Advokát volal řediteli věznice. Pak Petra odvedli k doktorovi, ten mu vynadal, že s tou nohou jde pozdě a že si musí jít lehnout do nemocnice a že má být rád, že on, doktor, to nebude hlásit. Jinak by za sebepoškozování mohl jít do korekce… Petr se vrátil z nemocnice až 18. ledna.
Na cimře nemáme nůž. A tak si chleba krájíme víčkem od rybiček. To musíme schovávat pod matraci, protože by nám ho svazák mohl sebrat.
A přišla doba první návštěvy. Je tu Dáša, přišla i Jitunka. V obrovské tělocvičně byly stolky v řadách, v polovině stolku bylo natažené lanko. Návštěvy směly sedět jen proti sobě. Dáša, protože špatně slyší, si sedla na bok stolu. Přiběhl vzteklý svazák a vyhnal jí. Vyvrcholením návštěv bylo, že po jejich skončení jsme se na chodbě vedle tělocvičny museli svléknout do naha, dělat dřepy a ukazovat řitní otvor. Svazáci čekali, z koho vypadne telefon.
Ptal jsem se zkušených basmanů, jak je možné při návštěvě dostat telefon do konečníku. Že je mi to k neuvěření. To není nic složitýho. Víš, že máš návštěvu, tak si nařízneš kalhoty a spodky v rozkroku. Návštěva ti přes stůl podá telefon. Takovej ten malej, za pár korun. Pod stolem si ho strčíš do konečníku, přisedneš, abys ho dostal hloubš a jen tak nemoh samovolně vypadnout. A je to…
Na oddíle byl jeden vězeň zřejmě s aktivní tuberou. Chodil po chodbě, plival krev a rozmazával to botou, aby si toho nikdo nevšiml. Když jsem se ho ptal, jestli byl na rentgenu, nevěděl, co po něm chci.
Blížila se doba mého přesunu do jiné věznice. Vychovatelka mi řekla, ať si napíšu, že chci do věznice v Pardubicích. Když jsem jí dával vyplněnou žádost, předala mi dva dopisy.
„Ahoj moje lásko, Josífku milovaný, moc mi chybíš, je to dlouho, co jsem se ti nedívala do očí, tolik bych to potřebovala. Abych se uklidnila, abych viděla, že jsi v pořádku. Že ty dlouhé, předlouhé dny, které musíš překonávat, překonáš v relativně dobré kondici. A také bych s tebou chtěla mluvit déle, než jen 20 minut denně. Miláčku, chápu, že to tam vůbec není jednoduché, o zmaru, který musíš cítit, nemluvě. Prosím, slib mi, že to tam zvládneš. Tvoji duši, srdce a vše fyzické očistíme a budeme se spolu radovat ze všedních dní, z chvilek, které na nás čekají. Nedokážu si představit život bez tebe. Miluji tě, buď silný, jsi můj miláček vzdálený!!!“ A psal i Saša: „…Děkuju ti za krásný text na blues, zkusím na to vymyslet melodii, až přijde můra… Piš! A ať ti to utíká.“
Čeká mě převoz.
Do Pardubic to nebude. Na Bytíz. Ano, TEN BYTÍZ!
