Článek
Zápisky z basy VIII
(Románový deník, na pokračování)
26. 7. 2022
Milá moje Kačenko! Chci Ti říct, napsat, co znamená dopis, který dostane vězeň. Je to pouto, tenký vlásek, který člověka spojuje se vším, co dříve znal a musel opustit. Co asi nepozná, až se vrátí. Nebo to pozná, ale bude mu chvíli trvat, než se se změnami srovná. Dopis je také výrazem duše toho, kdo píše, zrcadlem jeho mysli, představ a fantazií. Když tak nad dopisem jako prostředkem, který spojuje, přemýšlím, myslím, že je velká škoda, že se i z normálního života dopisy vy-trácejí…Chápu, že život se neustále zrychluje, no, spíš si ho zrychlujeme my. Ale co po generaci zbude? Esemesky? Ty přece mažeme, stejně jako maily. Vždyť by nám to mohlo ucpat náš virtuální prostor, že?! Navíc, všechno, co napíšeš do dopisu, přetrvává! Kdežto, když budeš své úvahy, postřehy a poznámky „jen“ říkat, rozplynou se, zmizí…
2. 8. 2022
O mém spolubydlícím, co se s ním dělím o stůl, se povídá, že znásilnil malou, snad jedenáctiletou, holčičku. Před tím jí nasypal do čaje nějakej prášek. Po chodbě zas chodí a vládne tam jeden, co se údajně ukájel na malém Romovi, kterého mu vodili rodiče. A on jim za to platil. Ve chvíli, kdy přestal platit, udali ho na policii. Pak tu je jeden, co se ukájel na mrtvejch. Pracoval v pohřebním ústavu jako obřadník. To je naprosto deprimující a vnitřně destruující prostředí. Uvízl jsem v díře mezi světy.
17. 8. 2022
Zdálo se mi o tátovi. Vzpomínám na maminku, tu planou, divokou růži, kometu, co prolétla mým i svým životem, co hledala lásku muže a přitom se chtěla dotýkat hvězd a pochopit lidská konání. Pojmenovat je.
…
Ve vinárně U lišky Bystroušky se zakládala ODS. Vysoký, hubený zubař M. tu běhal s rukama nad hlavou a mával dvaceti tisícema korun. Křičel: „Tohle! Tohle dám do fondu já! Kdo z vás dá víc?!“ Vyhrál jsem tam v tombole pračku a dal jim do kasy pro založení partaje talíř. Pak ale přišla paní Lívie Klausová a prohlásila: „…tú práčku vyhral moj tuná súdruh…“
Klausová mě připravila o pračku, Klaus o iluze. Divná rodinka.
19. 8. 2022
„Milý Pepíčku, je 18. srpna, tak doufám, že ti ten dopis dojde k tvým narozeninám. Je jasné, že to budou tvoje asi nejsmutnější narozeniny v životě. Ale přesto bych ti chtěla co nejsrdečněji popřát. Nejvíc ze všeho dobré zdraví a pevné nervy, jedině s tím se dá ten masakr přežít. Hodně štěstí, ať se domůžeš spravedlnosti, a přání, ať tě dobří lidé v životě neopustí a hajzlíci ať ti neškodí… Drž se a buď silný…,“ psala Danuška.
A blížil se listopad 89. Tak nějak nenápadně, po špičkách… Někdy začátkem roku se v rámci kosmetických změn stal šéfredaktorem Večerní Prahy jakýsi Lemák. Tento Lemák byl mladší než Kolísko (šéfredaktor, co musel uvolnit místo progresivnějším a byl odejit do penze).
Jó, Kolísko! Bohoušku, pamatuješ?! Jak jsme jednou ráno před sedmou šli do automatu Na Poříčí, dali si dvě ranní piva a vlevo od nás už cucal svoje druhý Kolísko. Podíval se na nás a řekl: „Chlapci, hlavně nepište články s hrubkama! Někdy to po vás čte soudruh Macal. A nezapomínejte, on nezná pravopis! Pak je z toho průšvih! A vodnesu to já! Jó, a Bohouši, choďte včas na schůze!“ Mlasknul. A odkráčel do redakce.
Tento Lemák miloval Štěpána. Ostatně nebyl sám. Když k nám velký, rozložitý Mirek přišel, podal ruku jenom Stáně (příjmení mi vypadlo). A tato Stáňa pak chodila po redakci a ukazovala tu ruku, co jí vedoucí tajemník MV KSČ stisknul. A říkala, že si toho moc váží a nebude si ruku mýt alespoň 14 dní. Jako zástupce si tento Lemák vybral Luďka. A ten si to hned od prvních hodin začal užívat. Ráno mu sekretářka musela dojít pro houstičky, rozříznout je a vložit salámek a sýrec a Luděk s nohama na stole baštil a s plnou hubou si k sobě volal najednou podřízené redaktůrky.
Než povýšil, měl na triku pražský průmysl a chodil na všechny zasedání městského výboru KSČ a na podobné sešlosti. Byl nestraník a já si myslel, že je to proto, že rozumí ekonomice. Omyl. Jak jsem později zjistil, byl to estébák a jeho úkolem bylo donášet na komunisty z těch nejvyšších městských postů.
Články o průmyslu a zasedáních musely být na prvních stránkách novin. Luděk S. neuměl psát. Ale bylo to jedno, nikdo to stejně nečetl. Lidi zajímalo, kde nepoteče voda a jestli bude přistavená náhradní cisterna nebo kde bude zahrádkářská výstava, jaké bude počasí. A tyhle „drobnosti“ jsem v redakci měl na starosti já. Když Luděk povýšil, průmysl jsem dostal nádavkem. Ovšem měl jsem podmínku! Že nebudu psát o usneseních, schůzích a aktivech.
V redakci se znova objevil Štěpán, že prý v rámci glasnosti je třeba jet se učit od soudruhů v SSSR. A městský výbor komunistů vysílá do Moskvy soudruha Veselého. Musí přivézt poznatky o perestrojce přímo z centra dění.
Týdenní stáž!
Nejvíc si pamatuju, že nás od rána do večera cpali masem. K snídani párky, ke svačině párky, k obědu hovězí, ke svačině párky, k večeři kotleta. Ve městě nebylo co žrát, ale my, novináři ze socialistické Prahy, jsme museli papat, abychom přivezli domů správné informace… Jinak si z té stáže nepamatuju nic. Asi o nic nešlo a o nic jsem ani já, ani naši čtenáři, nepřišli. (Z Mladé fronty tam se mnou byla krásná zrzka Sabina S.)
Vedoucím zpravodajství byl ve Večerní Praze Láďa S. Uměl česky, byl v partaji a neměl jednu ruku. Psal články o tom, kde je jaká hezká procházka v Praze a okolí. Jinak hlídal naše rukopisy, četl, upravoval a předával je vedoucímu vydání Bohoušovi K., který „skládal“ noviny. Uzávěrka byla v deset dopoledne, aktuality se mohly odevzdávat maximálně do jedenácti hodin.
Přišel sedmnáctý listopad a po něm začali Pražané naše noviny pálit. Člověk si koupil od kamelota noviny a hned škrtnul sirkou.
Vedení redakce mě vyzvalo, abych napsal úvodník. Napsal! A Láďa povídá. Takhle ne! Alespoň tu leninskou odpovědnost tam musíš dát!
Prdlajs !
Kolektivním rozhodnutím zpravodajství jsme ho zbavili funkce a zavřeli hubu. Šel. Prozatím domů. „Máš dovolenou,“ řekl jsem mu. Dali jsme dohromady všechny fotky z listopadových událostí, sesadili z nich noviny. A v sobotu a neděli, kdy noviny normálně nevycházely, jsme nechali vytisknout zvláštní vydání a rozváželi ho svými auty po městě. Jezdil jsem v našem brčálově zeleném trabantu s Jirkou T. Já řídil, Jirka z okýnka za pomalé jízdy noviny rozdával. Podařilo se. Lidi přestali noviny pálit a fronty u kamelotů vzrostly.
Konečně jsem se dovolal Jitunce. Ale po pár větách mě utla. Vypnula telefon. Nevím proč. Chtěl jsem jí říct, že jí miluju a jak mi chybí. Ale já jí asi nechybím. Mám prý zavolat v neděli.
Jitka na tebe není milá a tobě, vole, padá svět na hlavu. Ne, ne, takhle to nemůže fungovat!
20.8.2022
Spolupráce s Honzou N. měla zajímavý vývoj. Když se na moje doporučení a následné naléhání, stal ředitelem veletržní správy a začal ji budovat, najal si mě na pořádání tiskových konferencí. Většinou jsem novináře svolával do sídla Nadace ABF na Václavském náměstí. Generálním ředitelem byl tehdy architekt F., jeho náměstkyní „kudlanka“. Titulem inženýrka. F. byl komunistický architekt, protěžovaný režimem. Takže tahle funkce a práce pro něj byla vlastně záchranou. Byl ženatý. Ale nějak to na něj přišlo a zakoukal se do „kudlanky“. Aniž by něco věděl o tom, jaké vlastnosti příroda kudlankám nadělila. A když už byla Nadace ABF v rozběhu, a i s majetkem unikla z dohledu státu, „kudlanka“ generálovi dala. Jenom jednou! Bylo to v době, kdy nad Nadací ABF zvítězila ekonomická výhodnost Honzou N. zbudovaná a mojí maličkostí reklamně pěstovaná, Veletržní správa ABF.
A když už mu teda dala, stal se rukojmím! Dolejzal za ní, jak jen mohl. Komůrka už zůstala zamčená. Odstranila generála z funkce. Pejsek s vyplazeným jazykem jen zíral. Nahradila ho. Ale už ne v nadaci, ale v ABF, a.s. A rozhodla, z titulu své nové funkce, že budou vydány akcie. Malé množství! Většinu si nechala, dvě akcie dala spřízněné účetní. Jemu hodila kost. Stal se ředitel ekonomicky nevýznamné Nadace ABF. A buď rád, že se to tvá žena nedozví. Pak si „kudlanka“ vyhlídla jinou, zajímavější, oběť. Soudce okresního formátu. Byl to vdovec. Šla po něm, jak slepice po flusu. Dokud si jí nevzal. A pak celý projekt s organizací a pořádáním veletrhů v Praze, prodala miliardáři S.
První a vlajkovou lodí akciovky, byl veletrh FOR ARCH, a měl se konat vždy na sklonku podzimu. V září. O veletrhu se muselo hodně psát, aby to přitáhlo hafo vystavovatelů. I to byla práce mojí agentury. Veletržní správa přesídlila na Strahov, protože došlo k dohodě o využití prázdného a rozpadajícího se stadionu. Vytvořili jsme grafickou podobu inzerce a letáků a billboardů a všeho dalšího nezbytného. Objednal jsem inzertní kampaň v novinách. A platil inzerci v hotovosti. Reklamní agentura má nárok na 15 procent z ceny inzerce. A já je přesvědčil, že když platím hotově, měl bych dostat větší provizi. Protože budou mít peníze hned k dispozici. Slyšeli na to! Mladá fronta DNES mi třeba dávala pět a třicet procent. Ostatní noviny třicet. Na inzeráty jsem měl od zadavatele milion korun… Honza N. zjistil, že se znám s chlapama z dispečinku Dopravního podniku, a tak mě poprosil, abych zajistil dopravu na Strahov. Že pro návštěvníky bude zdarma. Tak jsme si v agentuře přibrali i autobusovou dopravu. A trasa byla jasná: Z Kulaťáku v Dejvicích, od metra, na kopec, k výstavišti. A z kopce na druhou stranu, na Smíchov. Domluvil jsem intervaly. Najal studenty a dohodl se s dispečinkem, že budeme šoféry i dispečery vyplácet na základě smlouvy o dílo. Reklamní kampaň byla dvoufázová, stejně jako práce s novináři. Kromě základních tiskových konferencí šlo i o zasílání jednotlivých tiskových informací o zajímavých exponátech. Když veletrh začal, byli jsme na místě první, protože jsme vařili kafe a čaj policajtům, dispečerům a řidičům do termosek. A pak za mnou začali chodit vystavovatelé s prosíkem. Že by potřebovali nakopírovat ceníky, prospekty a další materiály. Protože si s sebou vzali sotva padesát kusů ceníků a ty si lidi rozebrali během deseti minut. Musel jsem urychleně najmout čtyři starší kopírky z firmy Copymat. A Petr K. se nestačil divit, kolik se toho kopírovalo. Jeho servisáci nám pomalu nestíhali ani vozit papír a vyměňovat tonery. Byla to docela honička. Za velmi slušné peníze.
Hned jak FOR ARCH skončil, začali jsme připravovat následný ročník. A vlajkovou loď, FOR ARCH, doplnil FOR HABITAT, jarní veletrh. Především pro zahrádkáře, chalupáře…FOR ARCH zachytil rozvoj velkého stavebnictví a novinky v materiálech a technologiích, FOR HABITAT byl o zahradách, pro chalupáře, pro kutily. Součástí veletrhů byly i konference zaměřené na architekturu a stavebnictví. Mílovými kroky jsme v téhle oblasti doháněli západní Evropu, z níž jsme byli po roce 1948 vypreparováni.
26. 8. 2022
„Ahoj táto, přeji ti jen to nejlepší k tvým narozeninám. Mám tě moc ráda…Chybíš mi… Těším se až spolu půjdeme na víno! S mámou a Ivou a dětma jedeme začátkem září na Krétu. Už se moc těším… Myslím na tebe. Pac a pusu! Tvá Kačenka“
Dnes je můj bilanční den. Podle pověsti jsem se narodil ve čtyři hodiny, kdy do rozbřesku zbývalo něco málo času.
Narodil jsem se do doby, kdy jeden stát chtěl naučit své občany nenávisti člověka k člověku! Třídní nenávisti. A přitom za našimi západními hranicemi šel život úplně jinou stezkou. Tam zjistili, a zjistili to hned po ukončení války, že velký Sovětský svaz má v genech cosi imperiálního, cosi, co ho činí nebezpečným pro ostatní okolní státy. Ukázalo se, že to byla správná úvaha. Vznikla Varšavská smlouva. A co ty státy na to? Založili NATO. A o pár let později položili základy prosperity západní Evropy spojením do EHS. A my, s naším socialismem a plánovitým hospodářstvím, my jsme byli v piheli (jak říkávala skvělá fenomenální herečka Dana Medřická). Vyráběli jsme pro výrobu a plnění kolonek ve výkazech a lidi byli pro soudruhy až na druhé koleji.
Do tohohle průseru nás přivedl Eda Beneš. Demokrat. Ten, který přestal věřit demokratům a zřejmě i demokracii. Demokrat, který zřejmě už v roce 1935 nebo 36 zřejmě podepsal vázací akt s KGB (byl v těch letech v čele delegace druhé země Evropy, která navázala obchodní styky se SSSR). Po smrti TGM se stal prezidentem a začal se chovat skoro jako diktátor. Vyvrcholilo to tím, že, když za ním v noci přišli vyslanci, že musí podepsat „Mnichov“, podal demisi. A opustil zemi. Místo aby okamžitě svolal parlament!
Demokrat, kterému vadila prostá politická soutěž partají, a tak jí po válce oktrojoval. Po dohodě s komunisty, a zase bez souhlasu parlamentu, povolil jen čtyři politické strany! Tak vznikla Národní fronta.
A my jsme ho celkem nedávno zbožštili. Parlament přijal zákon o jedné větě, že se Eda, Eduard Beneš zasloužil o stát. Asi tím, že Stalinovi dal kus našeho východního prostoru. A přitom to byl právě on se svou uraženou pýchou, kdo nás vehnal do náruče komunistů, do sovětské říše zla!
Žil sem v době, kdy zvrácená ideologie znamenala víc než lidský život. Chtít pro lidi lepší svět, na tom jistě není nic špatného. Když to ale uskutečňují lidé pomocí represí a justičních vražd, něco není v pořádku! Zločinci, kteří to způsobili, se téměř nikdy nezpovídali ze svých činů před soudem a v klidu si dožili své bídné životy. Těch mrtvých, které mají na svědomí, je nepočítaně.
„Vůdcové“ Lenin, Stalin, Chruščov, Brežněv.
Zaštítili se dělnickou třídou, proletariátem, lůzou bez vzdělání. Třeba Lenin si toho byl velmi dobře vědom, když ve Švýcarsku zakládal školu profesionální revolucionáře. Absolventi se měli naučit, jak zmanipulovat masy a velet jim. A ve jménu a po hřbetech dělníků šplhat do výšin moci a uskutečňovat své pošahané experimenty a zvrácené sny lepším člověku… I prostřednictvím masových vražd.
Tragickým byl i omyl Beneše při jeho orientaci na Moskvu. Neviděl nebo nechtěl vidět imperiální geny tohoto státu. Ale to hned po skončení války neviděl skoro nikdo z tehdejších vůdců Evropy. S výjimkou starého buldoka Churchilla! Ve svém projevu na univerzitě v americkém Fultonu (5. 3. 1946), to řekl zcela jasně! „…Stín padl na dějiště ještě nedávno osvětlené spojeneckým vítězstvím. Nikdo neví, co sovětské Rusko a jeho komunistické mezinárodní organizace zamýšlejí udělat v bez-prostřední budoucnosti a jaké jsou hranice, jestliže vůbec takové existují, jejich expanzionistických tendencí a snah o získání nových přívrženců…Od Štětína na Baltu po Terst na Jadranu byla přes kontinent spuštěna železná opona. Za tou linií leží všechna hlavní města střední a východní Evropy…“
Že by Beneš tenhle projev neznal? Neslyšel o něm?
