Českým dobrovolníkem v izraelské armádě: program SAR-EL v září 2016

SAR-EL je dobrovolnický program Izraelských obranných sil v oblasti logistiky. Ročně jej absolvuje 3 až 5 tisíc dobrovolníků z celého světa, kdy jeden až tři týdny slouží na vojenských základnách. Jejich práce není placená a i když všichni dobrovolníci nosí pracovní uniformy izraelské armády se speciálními modrými výložkami, tak nejsou považováni za vojáky a nepoužívají zbraně.

Proto program SAR-EL není v rozporu se zákony o zákazech služby v armádě cizího státu. Jde především o výpomoc v logistice, údržbě, stravováním, zásobováním a lékařskými službami. SAR-EL byl založen v roce 1982 během mobilizace na První libanonskou válku, kdy byli všichni tělesně schopní muži povoláni jako záložníci do armády, přičemž došlo k ohrožení veškeré právě dozrávající úrody a jejich účast jim umožnila úrodu sklidit. Prvním dobrovolníkům bylo poté splněno jimi vyjádřené přání opakování programu - trvající do současnosti.

Úvodem je nutné konstatovat, že nezveřejňování konkrétního místa, detailů či identifikací vojenských vozidel je součástí, jak Izraeli pomáhat a tak mu bylo pomáháno i při psaní tohoto článku.

V programu SAR-EL bylo opravdu plno zážitků během každého dne, o kterých by se dalo psát a je to skutečně „život měnící zkušenost“. Z 1/3 samotným Izraelem, z 1/3 armádním prostředím a z 1/3 díky národnostní a věkové různorodosti skupinky s kterou člověk „slouží“. Každý termín je tak jiný a to nejen díky různým základnám, na které člověka mohou poslat a činnostem, které bude vykonávat. To vše se také dozvídá vždy až při příjezdu.

Každý má tak na tento program asi i jiné vzpomínky. Já jsem tak měl „to štěstí“, že jsem byl ve skupince dobrovolníků SAR-EL, která byla poprvé a naposled na základně pro „těžkou techniku“ a výuku její obsluhy a údržby. Pro mě jako strojního inženýra zabývajícího se aktuálně servisními pracemi a jejich organizací, tak nemohla být vybrána lepší vojenská základna. Přesto nejzajímavější a nejpřekvapivější poznatek pro mě byl, že kanady vojáků a vojaček obsahovaly jejich identifikační údaje pro případ smrti a možnost rychlé identifikace.

Na letiště nás dorazilo v březnový termín roku 2016 cca 50 až 80 a byli jsme rozděleni onálepkováním na hruť do cca čtyřiaž pět základen. Naši skupinku čtrnácti lidí nežidovského původu, od křesťanských protestantů a pravoslavných po ateisty, tvořili čtyři Holanďané a Holanďanka, dva Italové a Italka, dva Američani, dva Češi, Němec ruského původu a Polák. Věkově od čtyř seniorů po dva absolventy. Pět lidí už SAR-EL poněkolikáté opakovalo. Voják a vojačka (madrich a madricha) pod kterými jsme sloužili a kteří se o nás starali byli původem Kanaďan a Kolumbijka z Floridy.

Naše práce byla na úrovni manipulačních dělníků a stěhováků při přesunu vojenského vybavení z různých míst na jiná, úklid a třídění. Několikrát se tak díky tomu člověk mohl projet na korbě i v kabině nákladních vozů připomínající „americké V3S-ky“. Mohl vidět různé vybavení i prostory, včetně učeben techniků s nádhernými řezy motorů a stavebnic lega, elektro, hydro a pneu stavebnic z cca 80. let a které by svojí přehledností slušely i dnes ve vysokoškolských učebnách.

I když nám na základně udělali prohlídku svých tanků, BVP a bagrů i až 3× větších než traktor, tak jako poděkování za dobrou a rychlou práci nám nakonec za účasti velitele základny, původem ze Somálska, ukázali i světově elitní tanky Merkava 4 zevnitř i z venku a i když to pro mě bylo v tu chvíli jako házet perly sviním, tak zpětně si možnosti prolézt si celý tento tank, všechny posádkové pozice a doklouzávat se dovnitř, po zadku při naskakování pomocí madel, cením opravdu hodně.

Izrael je velký jen jako Morava nebo Slovinsko a cca 70 let stále bojuje o své přežití. Po střední škole tam kluci chodí na 3 roky a holky na 2 roky „na vojnu“. I když vojačky v bojových útvarech slouží také 3 roky, tak se doba nyní obecně klukům o pár měsíců zkracuje a holkám zase prodlužuje, aby na tom byli obdobněji.

Armádu tak mají na úrovni Turecka cca 10. nejsilnější na světě a v rodině vždy někoho, kdo v nějaké válce padl. Jsou si vědomi permanentního nebezpečí válečného konfliktu a že jinou domovinu a zázemí nemají. Celkově mi atmosféra a politická situace Izraele a jak ji lidé u nich vnímají přišla jako zápas play-off, zatím co my si v ČR hrajeme politické exhibiční a sezonní zápasy na horních příčkách tabulky.

Nejen tato základna mi tak vzhledem k věku vojáků a vojaček připomínala vysokoškolské koleje a letní tábor dohromady, vzhledem ke sparťansko-vojenským podmínkám ve kterých jsme byli my i oni ubytováni. Posilovna byla vybavena „unikátními“ stroji tak ze 70. let a jeden z posilovacích postupů, tak 20 let starý, na nástěnce měl české popisky.

U východu základny ale také stálo vedle chodníku opravdu velké zrcadlo cca 1,5×2m pro finální kontrolu ústrojní kázně mimo základnu a aby nedostali finanční postih při jejím nedodržení. Bylo zde hned tak i místo pro vyčištění bot a holič zdarma, kterého také 3 z nás vyzkoušeli.

Zatímco já jsem na 5mm zvyklý, tak jiný dobrovolník chtěl jen trochu zkrátit a nechat delší - což znamenalo na 7mm mašinkou, protože nůžky neprovozovali a když se holiče ptal jak dlouho stříhá, tak odpověděl, že dnes a druhý den jsme jej potkali jako řidiče náklaďáku. Prostě služba. Sranda byla jinak pořád a se všema.

Jeden z dobrovolníků SAR-EL z naší skupinky se znal se členy jedné skupinky izraelských podporovatelů vojáků (Fighters for IDF), kteří každý pátek objíždí základny a obdarovávají místní posádky jídlem, nápoji, pizzou, dobrůtkami a kresbami a vzkazy od dětí, aby jim zpříjemnili měsíce stereotypu ve službě.

Využili jsme tak příležitosti se jedné takové akce zúčastnit. Naši 6ti vozovou kolonu s plnými kufry tvořili také, v Izraeli četné, dvě Škody Octavia, dva profesionální vojáci se zbraněmi v civilu a veterán První libanonské války, který nám v autě říkal své zážitky nejen o tom, jak je v Bejrútu Libanonci vítali jako osvoboditele a házeli květiny.

Shodou okolností jsme jeli také k několika základnám přímo na kopcovitých libanonských hranicích (tzv. konfliktní zóny působení Hizballáhu) a celkem už i z chování místních vojáků šel z místní situace respekt - větší než když jsme slyšeli informaci před odjezdem, že pojedeme přes 3 arabské vesnice a že kdyby házeli kameny nebo se dělo něco horšího, tak že máme dát hlavu dolů a že oni vědí co dělat.

Motivace pro absolvování programu SAR-EL byla pro mě z několika důvodů - od morální a nejsilnější pro vyjádření jasné podpory Izraeli činem a ne jen slovy, přes praktickou k získání jinde neopakovatelné zkušenosti z funkční organizace jakou jsou Izraelské Obranné Síly, až okrajově po zážitek s nádechem „Hry o trůny“ v naší realitě „Islam is coming“, kde je Izrael hraniční linií západní civilizace, připomínající zeď a Izraelci „Noční hlidku“.

Izraelci jsou také opravdu velmi srdeční a asi nejdojemnější zážitek se mi tam stal, když jsem při odjezdu kupoval dobrůtky domů v Dizengoff Centru v Tel Avivu. Po delším rozhovoru s prodavačkami odkud jsem, co dělám a co mě do Izraele zavedlo a tak, mě po nákupu u nich v obchůdku jedna z nich po dobrých asi 80m a na eskalátoru cestou do vyššího patra doběhla a s mixem úsměvu, dojetí a vykřikování „nejsem stalker“ mi dávala čokoládovou tyčinku jako poděkování za to, že někdo dobrovolně ze zahraničí přijede a dělá dobrovolníka u nich v armádě.

Závěrem také musím zmínit a dát za pravdu lidem, kteří říkají, že klukům u nás dnes chybí vojna do dalšího života a musím dodat, že i holkám. Měli bychom se tak od Izraele v tomto učit, učit a zase učit, co to je občanská povinnost, řád, disciplína, cena svobody a navzdory zdání aktuální vojenské bezpečnosti ČR budovat a zachovávat si „mír a bezpečnost skrze sílu - fyzickou i morální“.