Článek
Vážené spoluobčanky, vážení spoluobčané,
v listopadu jsme si připomenuli třicet pět let od Sametové revoluce, klíčové události, která nás zbavila totalitního režimu a otevřela cestu ke svobodě a demokracii. Přesto, že nás tehdejší zápas o občanskou svobodu přivedl ke světu plnému nadějí, musím se dnes ptát: Kam se poděly tyto naděje? Jak to, že se místo jejich naplnění cítíme opět zavaleni balvany, které omezují naše hnutí a naše životy?
Naše země odkvétá. Nepotýkáme se s totalitním systémem, který by nám bránil v pohybu tak, jak to činil komunismus. Avšak dnes čelíme jinému nepříteli – subtílnější formě nesvobody, která se maskuje jako pokrok, ale pod povrchem šíří lhostejnost, cynismus a ztrátu smyslu pro pravdu.
Před třiceti pěti lety jsem řekl, že totalitní systém nám dal jednu zvláštní schopnost: vidět dál, než je běžné, a promýšlet věci hlouběji. Dnes však vidíme, že současný systém, navzdory své demokratické fasádě, tuto schopnost umrtvuje. Vstoupili jsme do éry, kdy se pravda stala relativním pojmem, který je snadno manipulován médii, mocenskými strukturami i sociálními sítěmi. Tato nová doba nás neosvobozuje – naopak nás uvádí do stavu odcizení a pasivity.
Snil jsem o politice, která by byla službou pravdě a morálním hodnotám. Místo toho dnes vidíme politiku, která slouží spíše svému vlastnímu přežití, než zájmům občanů. Politika se proměnila v hru o moc, která se často hraje na úkor základních principů, jež měly tvořit pilíře naší nově získané demokracie.
V roce 1990 jsem mluvil o svobodných volbách, tržní ekonomice a svobodě slova jako o našich cílech. Dnes, po více než třiceti pěti letech, máme volby, máme ekonomiku a máme slova, ale co nám chybí, je skutečná svoboda. Svoboda, která by neznamenala jen možnost říci, co chceme, ale i schopnost plně se účastnit veřejného života a mít vliv na budoucnost naší země.
Naše země odkvétá i proto, že jsme si zvykli na pohodlí a přestali jsme se ptát, co můžeme udělat pro její rozkvět. Jsme svědky toho, jak naše instituce ztrácejí důvěru občanů, jak se vytrácí důraz na odpovědnost a spravedlnost, a jak jsou naše zákony čím dál více formální než skutečně naplňující ideály spravedlnosti.
Věřil jsem, že kultura, stejně jako naše svoboda, musí být pečlivě udržována a rozvíjena. Dnes však vidíme, jak naše kultura odumírá pod náporem komerčního tlaku, který často staví kvantitu nad kvalitu, povrchnost nad hloubku. Místo žádoucího pluralitního a svobodného prostoru se stáváme svědky unifikace názorů, kdy nesouhlas je umlčován ne oficiální cenzurou, ale společenským tlakem.
Naše země odkvétá, protože jsme dovolili, aby peníze a moc zaujaly místo hodnot, které by měly stát v jádru naší společnosti. Stát se vzdaluje od občanů a často zapomíná, že jeho hlavním posláním není jen řídit, ale sloužit.
Dovolte mi připomenout slova, která by mohla být stejně aktuální dnes, jako byla v roce 1990: „Naším hlavním úkolem není budovat demokracii jako pouhou technologii, ale hledat smysl, který tato technologie může ochraňovat.“
Je na čase, abychom se zamysleli, zda v onom systému, který jsme pomohli vytvořit, neztratila naše společnost svou duši. Aby naše země opět vzkvétala, je nutné vrátit do jejího jádra lidskost, otevřenost a odpovědnost. Dlužíme to nejen sami sobě, ale i těm, kteří přijdou po nás.
