Článek
Dnes čtyři příslušníci českých speciálních sil čelí obžalobě, že možná překročili hranici mezi službou a pomstou. A přestože nevíme všechna fakta, už teď se objevují hlasy požadující prezidentskou abolici – tedy zastavení trestního stíhání ještě před soudem. Prý jako výraz pochopení a podpory vojákům. Ale právě v tomhle případě by takový krok byl hluboce chybný.
Nikdo nezpochybňuje, že vojáci jednali ve výjimečně těžké situaci. Ztráta kolegy, strach z dalších útoků, nejasné rozkazy. Ale právě proto potřebujeme soud, který ověří, co se skutečně stalo. Ne politické gesto, které případ smete ze stolu dřív, než zazní jediný výslech. Pokud bylo jejich jednání správné, budou očištěni. Pokud ne, musí nést odpovědnost. To není akt tvrdosti – to je důkaz, že žijeme v právním státě.
Armáda není soukromá milice. Není ani nástroj pomsty. Je to instituce postavená na disciplíně, odpovědnosti a morálním řádu. Ano, vojáci se pohybují ve válce – ale i tam existují pravidla. Právě schopnost dodržet je i v chaosu boje je tím, co dělá z armády profesionální sílu, ne bandu odplatou řízených střelců. Teď máme příležitost ukázat, že česká armáda stojí nejen na síle, ale i na hodnotách. Pokud bychom abolici udělili bez vyšetření, popřeme právě ty hodnoty, které jsme tolikrát zdůrazňovali – vůči veřejnosti, spojencům i sami sobě.
Ti čtyři vojáci si zaslouží spravedlivé projednání, ne lynč, a ne politické milosrdenství. Pokud se ukáže, že jednali v mezích možností a s cílem chránit ostatní, zaslouží si podporu i úctu. Ale pokud překročili hranice zákona, nelze to omlouvat traumatem či emocemi. Jediné spravedlivé řešení je spravedlivý proces. A jaký signál vyšleme, když místo vyšetření rovnou zastavíme řízení? Že nás víc zajímá krytí lidí „našich“ než samotná pravda?
Prezident Pavel ví, co znamená nasazení. Ví, co je tlak v boji. A právě proto musí vědět, že největší úctu k armádě neprojeví zkratkou, ale respektem k zákonnému procesu. Abolice není cesta k uzdravení. Je to uzávěr nad pravdou. Spravedlnost se někdy rodí těžce. Ale pokud ji nahradíme pohodlným mlčením, přestáváme být právním státem. A to si naše armáda – ani padlí jako Tomáš Procházka – nezaslouží.
