Článek
Je mi 31 let a čím dál častěji se přistihnu při myšlence, že možná zůstanu celý život sám. Nikdy jsem si nepředstavoval, že budu v tomhle věku řešit něco takového. Když jsem byl mladší, připadalo mi samozřejmé, že si jednou najdu přítelkyni, zamiluji se a postupně si vybuduji společný život. Nečekal jsem, že bude všechno jednoduché, ale věřil jsem, že se to časem nějak podaří.
Dnes už si tak jistý nejsem.
Za posledních několik let jsem se několikrát pokusil někoho poznat. Zkoušel jsem seznamky, přijímal pozvání na společenské akce a občas jsem se odhodlal oslovit ženu, která mi byla sympatická. Někdy jsme si několik dní psali, jindy jsme se rovnou domluvili na schůzce. Vždycky jsem se snažil jít do toho s otevřenou hlavou a nepředstavovat si předem, jak všechno dopadne.
Jenže pokaždé, když jsem začal doufat, že by z toho mohlo něco být, přišlo zklamání.
Někdy mi žena po schůzce napsala, že jsem milý, ale necítí mezi námi potřebnou chemii. Jindy se už vůbec neozvala. Několikrát jsme si řekli, že se znovu uvidíme, ale další setkání se nakonec neuskutečnilo. A občas jsem měl pocit, že se nám spolu opravdu dobře povídá, jenže zájem z její strany postupně vyprchal.
Vím, že podobné situace zažívá spousta lidí. Ne každé rande musí skončit vztahem a nikdo nemůže očekávat, že si padne do oka s každým, koho potká. Rozumově tomu rozumím. Jenže když se podobné zkušenosti opakují několik let, člověk začne přemýšlet, jestli problém není někde jinde.
A já ho začal hledat především v sobě.
Po každé neúspěšné schůzce si v hlavě přehrávám celý večer. Vzpomínám si, co jsem řekl, kdy jsem se zasmál, jestli jsem se příliš vyptával, nebo naopak mluvil málo. Přemýšlím, jestli jsem měl být vtipnější, sebevědomější nebo jestli jsem neměl některé věci vůbec zmiňovat.
Někdy mě takové přemýšlení zaměstnává ještě několik dní. Vrací se mi jednotlivé okamžiky a já se snažím přijít na to, co se pokazilo. Když si na nic konkrétního nevzpomenu, začnu mít pocit, že je problém v mé osobnosti. Že jsem zkrátka člověk, který ženy nedokáže zaujmout.
Nejhorší je, že každé další odmítnutí ve mně posiluje pochybnosti, které už jsem měl předtím. Když jsem šel na první schůzku, věřil jsem, že se může něco podařit. Po několika neúspěších jsem začal být opatrnější. Dnes se někdy přistihnu, že ještě před prvním setkáním přemýšlím, kdy přijde zklamání.
Přesto se stále snažím seznamovat. Někde uvnitř totiž pořád doufám, že příště to bude jiné.
Nedávno jsem se setkal se ženou, se kterou jsem si předtím asi dva týdny psal. Byla mi sympatická a naše konverzace působila přirozeně. Dokázali jsme si dělat legraci, zajímali jsme se o své životy a několikrát jsme si napsali i večer, když jsme měli oba čas.
Když jsme se domluvili na kávě, měl jsem z toho dobrý pocit. Poprvé po delší době jsem se na schůzku skutečně těšil. Přemýšlel jsem, kam bychom mohli jít příště, kdyby nám to spolu fungovalo, ale zároveň jsem se snažil držet při zemi.
Samotné setkání nebylo špatné. Povídali jsme si o práci, cestování, filmech i o tom, jak trávíme volný čas. Několikrát jsme se zasmáli a v některých chvílích jsem měl pocit, že si rozumíme. Přesto jsem zároveň cítil, že z její strany něco chybí. Nebyla nepříjemná ani odtažitá, jen jsem nedokázal poznat, jestli ji skutečně zajímám.
Po rozloučení jsem jí napsal, že mi s ní bylo příjemně a rád bych ji znovu viděl. Odpověděla až druhý den. Napsala, že jsem fajn, ale že to mezi námi necítí tak, jak by si představovala.
Četl jsem tu zprávu několikrát. Nebyla v ní žádná urážka, žádná výčitka ani nic, co by mi mělo ublížit. Přesto mě zasáhla víc, než jsem čekal.
Ne proto, že bych se do ní za jednu schůzku zamiloval. Spíš jsem do toho setkání vložil naději, že by se konečně mohlo něco změnit. A když to nevyšlo, měl jsem pocit, že jsem zase tam, kde jsem byl předtím.
Ten večer jsem dlouho seděl doma a přemýšlel, jestli má vůbec smysl pokračovat. Napadlo mě, že kdybych přestal hledat partnerku, alespoň bych se nemusel znovu a znovu vyrovnávat s odmítnutím. Nemusel bych kontrolovat telefon, čekat na zprávy ani přemýšlet, jestli jsem při rozhovoru neudělal něco špatně.
Mohl bych se soustředit na práci, koníčky a přátele. Žil bych si svůj život a nemusel bych se pokaždé těšit na něco, co nakonec nemusí přijít.
Jenže pak jsem si uvědomil, že bych tím zároveň vzdal něco, po čem skutečně toužím.
Nechci být sám jen proto, že se bojím dalšího zklamání. Chtěl bych mít partnerku, se kterou budu sdílet každodenní život. Někoho, komu budu moct zavolat, když se mi něco povede, ale také když budu mít špatný den. Člověka, se kterým budu plánovat víkendy, jezdit na výlety a jednou třeba řešit i společné bydlení.
Nejde mi o to, abych mohl říct, že mám přítelkyni, protože ji mají všichni kolem mě. Chybí mi skutečná blízkost. Pocit, že se na někoho těším a že se někdo těší na mě.
Právě proto mě neúspěšné schůzky tolik bolí. Každá z nich mi připomíná, jak moc mi něco chybí, a zároveň ve mně vyvolává strach, že to možná nikdy nezažiju.
Moji kamarádi už většinou partnerky mají. Někteří jsou ženatí, jiní plánují společné bydlení nebo děti. Když se sejdeme, často vyprávějí o svých vztazích a o tom, co plánují na další měsíce. Poslouchám je a jsem rád, že se jim daří. Zároveň si ale uvědomuji, že můj život se v tomhle ohledu vyvíjí úplně jinak.
Občas se mě někdo zeptá, jestli už jsem konečně někoho potkal. Snažím se odpovídat s nadhledem, ale podobné otázky mě začínají unavovat. Ne proto, že by mi kamarádi chtěli ublížit. Většinou to myslí dobře. Jen nedokážu vysvětlit, jaké to je, když se člověk snaží, ale výsledky se stále nedostavují.
Někdy mám pocit, že bych měl mít nějaké konkrétní vysvětlení. Že bych měl vědět, proč mi vztahy nevycházejí, a dokázat říct, co na sobě musím změnit. Jenže já si nejsem jistý, jestli jde o nedostatek sebevědomí, špatný výběr žen, nebo jednoduše o to, že jsem zatím nepotkal někoho, s kým by to fungovalo oboustranně.
Možná je to kombinace několika věcí.
Vím například, že jsem při seznamování někdy příliš nervózní. Když se mi žena líbí, začnu přemýšlet nad tím, jak působím, místo abych se soustředil na ni. Snažím se vyhnout trapným chvílím a někdy jsem tak opatrný, že nedokážu přirozeně projevit zájem.
Občas se také příliš upnu na jednu konkrétní ženu ještě předtím, než ji pořádně poznám. Když si spolu dobře píšeme, začnu si představovat, že by z toho mohl být vztah. V hlavě si vytvářím možnosti, které ve skutečnosti ještě vůbec neexistují. Pokud pak schůzka nedopadne podle mých představ, neztrácím jen naději na vztah, ale i celou budoucnost, kterou jsem si stihl představit.
Tohle si začínám uvědomovat až teď. Dříve jsem měl pocit, že když mě někdo odmítne, znamená to, že jsem nebyl dost dobrý. Dnes se snažím připustit, že dva lidé si jednoduše nemusí sednout, i když jsou oba v pořádku.
Není to ale tak snadné, jak to zní.
Když se podobná situace opakuje podesáté, těžko se člověk přesvědčuje, že jde jen o náhodu. Začínám se proto více zamýšlet nad tím, jak vlastně při seznamování působím. Jestli se dokážu uvolnit, jestli umím dát najevo, že se mi žena líbí, a jestli se vůbec dokážu otevřít někomu, koho ještě dobře neznám.
Možná bych se měl také naučit lépe přijímat odmítnutí. Neznamená to, že mě nemá bolet. Znamená to spíš, že bych si nemusel každé odmítnutí odnášet jako důkaz, že se mnou nikdo nikdy nebude chtít být.
Jenže právě to se mi zatím nedaří. Někdy mě jedna nepovedená schůzka odradí na několik týdnů. Přestanu odpovídat na nové zprávy, nemám chuť prohlížet seznamky a říkám si, že si dám od seznamování pauzu. Postupně se ale dostaví samota a já se k hledání partnerky vrátím.
Je to zvláštní kolotoč. Toužím po vztahu, ale cesta k němu mě vyčerpává natolik, že mám občas chuť se na všechno vykašlat.
Nejvíc se bojím toho, že se ze mě stane člověk, který už nebude mít odvahu někoho poznat. Že si po letech odmítání vytvořím přesvědčení, že nemá smysl se snažit, a přestanu dávat příležitost nejen ženám, ale i sám sobě.
Nechci, aby se to stalo. Zároveň ale nechci žít v neustálém napětí, kdy každou novou známost vnímám jako další test své hodnoty.
Možná bych měl začít jinak. Přestat si dávat za cíl, že každá schůzka musí vést k něčemu vážnému. Zkusit poznávat ženy bez toho, abych si po prvním příjemném rozhovoru představoval společnou budoucnost. A také se naučit vnímat vlastní život jako něco, co má smysl i v době, kdy zrovna nikoho nemám.
Neznamená to, že bych se měl smířit se samotou nebo přestat hledat vztah. Jen bych nechtěl, aby moje spokojenost závisela výhradně na tom, jestli mi nějaká žena napíše, že mě chce znovu vidět.
Je mi 31 let. Někdy mám pocit, že mi čas utíká a že všichni ostatní už vědí, kam jejich život směřuje. Já stále hledám někoho, s kým bych mohl začít budovat něco společného. A každé další odmítnutí ve mně probouzí obavu, že možná nikdy neuspěju.
Přesto si nechci namlouvat, že znám svou budoucnost. To, že jsem dosud nenašel partnerku, ještě neznamená, že ji nenajdu nikdy. Stejně tak ale vím, že nestačí jen čekat, až se všechno změní samo.
Budu se muset naučit dělat některé věci jinak, přijmout vlastní nejistotu a přestat se na sebe dívat očima každé ženy, která o mě neměla zájem. Možná to bude trvat dlouho a možná mě čekají další neúspěšná rande. Nechci si slibovat, že příště už všechno vyjde.
Chtěl bych ale alespoň dospět do bodu, kdy se po nepovedené schůzce vrátím domů, budu zklamaný, ale nebudu mít pocit, že jsem právě přišel o poslední šanci na lásku.
Protože největší problém možná není v tom, kolikrát jsem byl odmítnutý. Je v tom, že jsem každému odmítnutí dovolil, aby mě přesvědčilo, že další pokus už nemá cenu.
A právě s tím bych chtěl něco udělat. Ne proto, že mám jistotu, že jednou najdu ženu svého života, ale proto, že nechci strávit zbytek života tím, že se budu bát zjistit, jestli taková možnost vůbec existuje.
