Článek
Když se mě někdo zeptá na vztahy, většinou se snažím rychle změnit téma. Naučil jsem se odpovídat neurčitě, usmívat se a tvářit se, že svůj soukromý život jednoduše nechci rozebírat. Ve skutečnosti je za tím ale něco úplně jiného. Je mi 32 let, nikdy jsem neměl sex a dosud jsem nezažil ani vztah, ve kterém bych se mohl cítit milovaný. A čím jsem starší, tím obtížnější je pro mě o tom mluvit.
Nikdy jsem si nepředstavoval, že budu v tomhle věku právě tady. Když jsem byl mladší, připadalo mi, že na všechno bude dost času. Říkal jsem si, že jednou potkám někoho, kdo se mi bude líbit, začneme spolu chodit a věci přijdou přirozeně. Neměl jsem důvod si myslet, že by to mělo být jinak než u ostatních. Jenže roky ubíhaly a nic se neměnilo.
Nejdřív mi to tolik nevadilo. Na střední škole jsem byl spíš uzavřený a se vztahy jsem neměl zkušenosti. Připadal jsem si nezajímavý, ale věřil jsem, že se to časem zlepší. Na vysoké jsem si říkal, že přijde správná příležitost. Když jsem začal pracovat, přesvědčoval jsem sám sebe, že teď mám jiné priority a na seznamování bude prostor později.
Jenže později se postupně změnilo v několik dalších let. A najednou mi bylo třicet.
Nejhorší na tom není samotný fakt, že jsem nikdy neměl sex. Je to spíš pocit, že mi uniká něco, co ostatní považují za naprosto běžnou součást života. Když se kamarádi baví o svých bývalých partnerkách, společných dovolených nebo o tom, jak poznali své současné přítelkyně, většinou mlčím. Občas se někdo zeptá i mě, ale odpovím jen několika neurčitými větami. Nechci, aby poznali, jak málo zkušeností ve skutečnosti mám.
Někdy si připadám, jako bych zůstal stát na místě, zatímco všichni kolem mě pokračovali dál.
Mám práci, vlastní zájmy a několik dobrých přátel. Na první pohled žiju úplně obyčejný život. Nikdo by možná neřekl, že mě něco trápí. Jenže když se večer vrátím domů a zavřu za sebou dveře, často mě přepadne pocit prázdnoty. Chybí mi někdo, komu bych mohl napsat, jaký jsem měl den. Někdo, koho bych mohl obejmout, aniž bych musel přemýšlet, jestli je to vhodné. Někdo, vedle koho bych nemusel předstírat, že všechno zvládám sám.
Zkoušel jsem se seznamovat. Několikrát jsem si založil profil na seznamce a snažil se vést běžné rozhovory se ženami. Některé konverzace byly příjemné, jiné skončily po několika zprávách. Párkrát jsem se odhodlal navrhnout schůzku, ale většinou z toho nic nebylo. A když už jsem měl pocit, že by z toho něco být mohlo, začal jsem všechno příliš analyzovat.
Přemýšlel jsem, co napsat, jak odpovědět a jestli nejsem příliš nudný. Bál jsem se, že řeknu něco hloupého nebo že bude na první pohled poznat, jak jsem nejistý. Čím víc mi na nějaké ženě záleželo, tím hůř jsem se dokázal chovat přirozeně.
Několikrát jsem si zpětně uvědomil, že jsem možná ani nedal druhému člověku šanci mě poznat. Když jsem měl pocit, že rozhovor neprobíhá dokonale, začal jsem se stahovat. Když žena odpovídala méně často, automaticky jsem předpokládal, že nemá zájem. Raději jsem se přestal ozývat, než abych riskoval další odmítnutí.
Dnes už chápu, že jsem se někdy připravil o možnost, která se mohla vyvíjet úplně jinak. Tehdy mi ale připadalo bezpečnější nic nezkoušet než znovu zažít pocit, že nejsem dost dobrý.
Možná právě v tom spočívá můj největší problém. Nejde jen o nedostatek zkušeností, ale také o strach, který se za ty roky nahromadil. Čím déle jsem bez vztahu, tím víc mám pocit, že jsem v něčem selhal. A čím víc si to myslím, tím obtížnější je udělat první krok.
Občas si představuji, jaké by to bylo, kdybych konečně potkal ženu, se kterou bych si rozuměl. Těším se na obyčejné věci, které jiní možná považují za samozřejmost. Na společné procházky, dlouhé rozhovory, držení za ruku nebo první polibek. Jenže vzápětí se objeví další myšlenka. Co když se mě zeptá na moje předchozí vztahy? Co když zjistí, že jsem nikdy s nikým nespal? Bude si myslet, že je se mnou něco špatně? Nebo se lekne, že ode mě bude muset všechno teprve učit?
Nedokážu odhadnout, jak by skutečně reagovala. Přesto si často představuji ty nejhorší možnosti, ještě než vůbec dostanu příležitost někoho poznat.
O svém panictví jsem nikdy nikomu otevřeně neřekl. Někteří kamarádi možná něco tuší, ale nikdy jsme o tom nemluvili. Bojím se, že by se na mě začali dívat jinak. Že by mě litovali, dělali si ze mě legraci nebo se mě snažili uklidňovat větami, které by mi ve výsledku připomněly jen to, jak moc se od ostatních liším.
Někdy se přistihnu, že si v hlavě připravuji vysvětlení, které bych mohl jednou použít. Že jsem se soustředil na práci, že jsem zatím nepotkal tu pravou nebo že jsem nikdy neměl potřebu něco uspěchat. Část z toho je pravda. Jenže není to celý příběh. Pravdou je i to, že jsem se často bál a že jsem nevěděl, jak se z toho kruhu dostat.
Nejvíc mě děsí představa, že se za několik let nic nezmění. Že mi bude čtyřicet a já budu stále sedět doma, přemýšlet o tom, co jsem mohl udělat jinak, a litovat příležitostí, které jsem nikdy nevyužil. Nejde jen o sex. Bojím se, že nikdy nezažiju skutečnou blízkost, že mě nikdo nebude znát takového, jaký jsem, a že nikdy nezjistím, jaké to je být pro někoho důležitý i jinak než jako kamarád nebo kolega.
Někdy mě napadne, jestli už není pozdě. Jestli se dá ve dvaatřiceti začít úplně od začátku, když člověk nemá žádné zkušenosti a ani neví, jak se do vztahu vlastně dostat. Vím, že existují lidé, kteří se seznámili až později, ale když se to týká mě, nedokážu se na svou situaci dívat tak optimisticky. Snadno se řekne, že každý má svůj čas. Hůř se tomu věří ve chvíli, kdy člověk znovu a znovu zažívá samotu.
Přesto nechci tvrdit, že jsem se se svým životem smířil. Kdyby mi na vztahu nezáleželo, asi bych nad tím tolik nepřemýšlel. Pořád bych chtěl někoho potkat, i když mě ta představa současně děsí. Chtěl bych se naučit mluvit se ženami bez toho, abych každou větu považoval za zkoušku vlastní hodnoty. Chtěl bych přestat brát každé odmítnutí jako důkaz, že se mnou není něco v pořádku.
Vím, že samotné čekání nic nevyřeší. Zároveň ale nedokážu ze dne na den změnit všechno, čeho jsem se bál posledních deset nebo patnáct let. Možná budu muset začít úplně obyčejně. Přijmout pozvání, které bych dřív odmítl. Oslovit ženu, aniž bych předem očekával, že z toho musí být vztah. A hlavně se přestat trestat za to, co jsem dosud nezažil.
Nevím, kdy se něco změní. Nemám žádný velký plán ani jistotu, že příští rok bude můj život vypadat jinak. Jediné, co vím, je, že už nechci dalších deset let jen čekat a doufat, že se všechno vyřeší samo.
Je mi 32 let a nikdy jsem neměl sex. Dlouho jsem si myslel, že právě tohle ze mě dělá člověka, kterého si žádná žena nemůže vybrat. Možná ale nejsem odsouzený k samotě. Možná jsem jen tak dlouho věřil, že nemám šanci, až jsem se ji přestal snažit hledat.
A jestli mám něco změnit, budu muset začít právě tím, že si dovolím připustit, že můj příběh ještě nemusí být u konce.
