Návrat do starých dobrých časů. Ve Vídni u Hawelků

V samém srdci Vídně, doslova pár desítek metrů od slavného Stephansdomu, vcházím v úzké uličce Dorotheergasse do podniku, kde se historie zhmotňuje do omamné vůně kávy. Kdyby nebylo podzimní slunečné odpoledne, ale večer, tak by mne vítaly i pečené buchty. Několik elegantních držáků s aktuálním vydáním mnoha rakouských deníků mne přesvědčuje o tom, že je opravdu rok 2024.

Čas, který neplatí

Uvnitř podniku na vás dýchne romantika, smíchaná s melancholií a dalšími pocity, které se dají velmi obtížně definovat. Jakoby se člověk ocitnul ve světě, kde spěch, stres a honba za něčím, byly naprosto cizí pojmy.

Čas ztrácí význam a možná i jiné fyzikální veličiny zde tak úplně přesně nefungují.

Usedám k typickému stolku s bílou mramorovou deskou, na letitou dřevěnou židli. Skoro neslyšně zavrže, ale je bytelná a určitě už hostila majitele těžších a slavnějších pozadí.

Než se stačím pořádně rozkoukat, stojí u mne číšník v elegantním obleku, s motýlkem pod krkem.

Objednávám si Wiener Melange, což je káva s našlehaným mlékem – něco mezi „latéčkem a kapučínem.“

„Möchten Sie einen Kuchen zum Kaffee?“ Ptá se s úsměvem obsluhující muž. Tedy, zda si dám nějaký moučník ke kávě…

Moje původní předsevzetí, že si dám pouze horký voňavý nápoj, bere rychle za své.

Být ve Vídni u Hawelků a nedat si nějakou sladkou dobrotu, to bych se z toho musel ještě zpovídat ve vedlejším chrámu svatého Štěpána. A tak na stolku přistává společně s kávou také teplý nadýchaný jablečný štrúdl. Jako od babičky.

Lehce nesměle pokládám otázku: „Mohu zde, prosím Vás, fotografovat?“.

Ten dobrý muž se na mne podíval, jako kdybych se v Brně zeptal, kde je Pražský hrad.

„Selbstverständlich.“ Samozřejmě, že ano….

Společenské faux pas

U stolku s rezervací, hned vedle toho mého, usedá elegantní prošedivělá dáma. Svým dvěma společnicím vypráví o osudu manželského páru Hawelkových. Sice by se to nemělo, ale její zvučný hlas prostě nelze přeslechnout.

„Kavárna Hawelka vznikla v roce 1936. To se sice může zdát jako kdysi dávno, ale úplně první kavárna ve městě valčíků otevřela už v roce 1700. Údajně ji provozoval Armén jménem Diodato a ve Vídni ji už nenajdete. Během druhé světové války byl podnik zavřený, protože Leopold musel na frontu. Snad zázrakem byla budova po válce v pořádku a Josefina Hawelková začala hned péct svoje vyhlášené povidlové buchty. A zákazníci se jen hrnuli.“

Dáma udělala pauzu ve výkladu, během které se labužnicky napila kávy. Pohlédla k mému stolku a možná se podivila mému soustředěnému výrazu.

Není se co divit, zas tak skvěle německy neumím.

Usmála se a pokračovala.

„Leopold Hawelka se dožil požehnaného věku sta let. I v pokročilém věku byl velmi aktivní. Vítal hosty a kontroloval kvalitu kávy. Pečení buchet převzal po své mamince syn Günter, který se vyučil cukrářem. Ale buchty se podávají pouze večer.“

To je bohužel pravda, ale mohu místopřísežně prohlásit, že i štrúdl, na kterém jsem si pochutnával při poslouchání vyprávění, byl také vynikající.

Nedá mi to a trochu neomaleně vstupuji do monologu té sympatické znalkyně vídeňského kavárenského prostředí.

„Promiňte, ale chtěl bych jenom doplnit, že Leopold Hawelka má české kořeny. Víte, já jsem také z Čech.“ Dodal jsem s provinilým úsměvem. A ještě jsem pokračoval:

„Na buchtách s povidly si rádi pochutnáváme i u nás. Máme s Rakouskem společnou historii i kuchyni.“

Sympatické ženy mne zvou ke svému stolku, kde je volná jedna židle. Ale s díky odmítám. Zas tak drzý opravdu nejsem.

Odpoledne, které by mělo být nekonečné

Pomalu dopíjím svoji kávu s mlékem a přemýšlím, u kterého stolku s mramorovou deskou asi seděl Friedensreich Hundertwasser, známý rakouský architekt, malíř a grafik. Patřil s ostatními vídeňskými intelektuály mezi štamgasty tohoto podniku v 60.letech minulého století. Ale pomyslná kniha návštěv, což jsou v tomto případě stěny Cafe Hawelka, se může pochlubit i dalšími jmény: Arthur Miller, Andy Warhol nebo Grace Kelly.

Myšlenky líně bloudí hlavou. Jakoby to odpoledne zalité sluncem na vídeňských ulicích nemělo skončit.

Pan vrchní nikterak nespěchá s tím, že se má platit. To je nepsané pravidlo tohoto podniku. Kdo si něco objedná, je host. A hostem bude tak dlouho, jak to on sám uzná za vhodné.

Tady je svět určitě normální.