Článek
Jsem single a baví mě to. Naučila jsem se nevnímat úkorně dotazy: „Ty jsi sama???“ „Nechybí ti rodina???“ „Copak ty nechceš děti???“
Jsem sama, rodinu mám širokou – zdravé a spokojené rodiče, fajn sestru, rozumíme si a její tři potomci dostatečně saturují můj mateřský pud, který se ještě nedostavil. I tak to s dětmi umím a všichni tři sestřini potomci to potvrzují nadšením, s jakým reagují na vyslovení mého jména v souvislosti s nějakou společnou akcí.
Když jsem s nimi, vžiju se do nich a dělám to, co chtějí. Jsem jako oni, což je baví, protože jsem jediná dospělá, která se jim takhle dokáže přizpůsobit. Nechám je, aby vymysleli zábavu, a já ji pak manažersky uspořádám a účastním se jí. Stanu se také aktérkou.
Logicky se ti, co to o mně vědí, ptají: „Když si s dětmi tak rozumíš, proč nemáš svoje?“
„Zatím není, s kým je mít,“ odpovídám upřímně, což mi ale nikdo nevěří, protože si na nezájem mužů nemůžu stěžovat. Akorát – kromě několika vzplanutí v teenagerském věku, pár krátkých lásek – to se mnou nic nedělá. A tak na rande chodím, jenže když partner začne o svatbě, nerozpálí mě to. Zůstávám chladná, takže to beru jako varování, ať se do ničeho nehrnu.
Po takové debatě se ze mě na čas stává opakovaně single. Nikdy však nejsem sama dlouho, protože jsem se rodičům povedla i fyzicky. Aby ne, oba jsou i v pětapadesáti atraktivní. Něco jsem po nich tudíž zdědila, i když vždy říkám, že sestra je hezčí. Ona je po tátovi, já po mámě. Ona má modré oči a černé vlasy, souměrnou postavu, krásně klenutou nožku, takže jí sluší každé lodičky a baleríny. Má široká ramena a štíhlý pas, trojky prsa, chcete-li to přesně. Já jsem hubenější do pasu, od pasu „ženštější“, jak říká táta o mámě, na kterou se kouká i po těch letech, co jsou spolu, jako na svatý obrázek. Světlé, polodlouhé vlasy, oči šedo-zelené, pár pih, malá prsa, malý nosík…
„Takové drobné ručky a jak umějí vázat,“ zaslechnu občas v květinářství. Lidé si někdy objednávají drahé a obrovské kytice, občas musím takový pugét držet oběma rukama, když ho svázaný provázkem a v papíru podávám klientům. Mně se víc líbí skromnější vazby. Bez různých přídavků, jen květina a něco málo zeleného, ale to bychom se s kolegyněmi moc neuživily, takže se nerouhám.
V práci se nenudím. Díky tomu, že si nás objednávají jednotlivci i firmy k výzdobě, třeba i svatební, nebo na různé konference, dostanu se do různých společností. Je to i příležitost seznámit se, chci-li. Hodně mužů jsem poznala v krámu. No, hodně, aby to zase nevypadalo, že je střídám jak baterky do napěňovače mléka!
S muži je mi fajn, sex mám ráda, nevadí mi chodit s nimi na fotbal, na hokej, dovedu se jako fanynka i pěkně rozparádit, což chlapi milují, klidně s nimi jdu i do hospody na pivo. Chci tím říct, že nejsem problémová ani zamindrákovaná, že jsem vlastně spokojená, ale zatím nechci děti a nechci se vdávat.
Víte, kolik svateb jsem už vyzdobila? Desítky. Nedělám si statistiku, jak ty páry dopadnou, ale někdy se to ke mně donese. Mnohdy ta nejpompéznější svatba končí nečekaně brzy rozchodem a posléze rozvodem. Někdy se mi přiznají i klienti sami. Přijdou do květinářství pro kytku, poznají mě, vzdychnou: „Vy jste nám dělala výzdobu, že? Bylo to tak krásné! No jo, už jsme od sebe, nevyšlo to…“
Zažila jsem budoucí nevěsty a ženichy vynervované, jak jim záleželo na detailech, na sebe se utrhovali, ale na tom, jak bude jejich svatba vypadat formálně, jim záleželo víc. Takže jsem připravovala svatby různé – zelené, žluté, růžové. Sypala jsem na stůl snítky zeleně, plátky růží, vázala svatební kytice obrovské i malinké, třeba z konvalinek, dokonce i z fialek…
Že bych o vlastní svatbu nestála proto, že jsem jich tolik vyprovázela svou výzdobou? Nemyslím si to. Vystačím si. Mám svůj malý byt, zařízený pohodlně pro sebe, můžu si dovolit i auto… Vlastně autíčko. Seat Mini, křiklavě zelený, je můj věrný kamarád.
Nevadí mi jet na dovolenou jen s ním. Ubytuju se, popojíždím po kraji, je mi fajn. Divím se, že se diví i mí ubytovatelé. „Sama???“
Co mám na to říct? „Sama,“ odpovídám s úsměvem a sleduju jejich údiv. Cestovat sama je podezřelé, jsem pro ně divná. Už jsem si zvykla, že tam, kde nejsou jednolůžkové pokoje, musím zaplatit i za druhou postel. Je to nefér, zpátečnické, ale co nadělám, zaplatím. Já mít hotel nebo penzion, jsem vstřícná jak ke dvojicím, tak vůči single.
Kamarádky už se naučily respektovat, že nespěju jako ony ke svatbě. S mnohými jsem to předsvatební úsilí absolvovala i profesně, ani jedné jsem nezáviděla. Hlavně jsem nechápala stres kolem příprav svatby. Kdybych se snad někdy přece jen vdát chtěla, měla bych jedinou podmínku: Bez stresu, honičky, atrakcí, pozlátka, ohromování, snahy po originalitě. Mnohdy mám dokonce pocit, že se ta velká sláva dělá jen proto, aby byly atraktivní fotky.
Kdybych se přece jen někdy chtěla vdát, musela bych ženicha milovat a on mě neméně, tudíž by nám stačila svatba skromná, ale taková, aby si ji užili nejen hosté, ale i my. My především!
No nic, to jsou jen reakce na to, co vidím, když se na nějaké svatbě podílím. Víte, já si přitom všímám hlavně dotyčného páru. A přemýšlím, jak moc se oba mají rádi. Jak moc jsou ochotni jeden druhému udělat radost, ustoupit, hájit ho. Uhájit ho i před nároky příbuzenstva, kvůli němuž mnohdy celé to předsvatební nahánění probíhá. Kolikrát mi řekli ženichové, že kdyby to záleželo na nich, vyhnou se tomu. I některé nevěsty se mi přiznaly, že to vlastně nedělají z vlastní vůle, ale že se to očekává…
Někdy jsem na svatbu i pozvaná. Když zrovna mám přítele, vezmu ho a sleduju, jak je nadšený on. Pokud na něj svatební veselí nepůsobí nakažlivě, má u mě čárku. „Možná spolu nějaký čas vydržíme,“ říkám si potutelně. Zatím tedy nevydržel žádný, všichni už jsou ženatí, vždy potkali jinou, která chtěla budovat rodinné hnízdo na základech svatební okázalosti.
Jsem vděčná sestře za ty tři děti. Když se táta s mámou přece jen neudrží a jednou v roce mi připomenou, že jsem na řadě, s odpovědí neváhám. „Mami, tati, nebuďte neskromní, někteří z vašich vrstevníků nemají ani tři vnoučata a vám to nestačí?“
To víte, že se příbuzní stále pídí po příčině mého nezájmu o tradiční pojetí života. Dlouho jim trvalo, než se mířili s tím, že nejdu studovat, ale že se hlásím na učební obor zahradnice. Byla jsem jedničkářka. Lidé kolem mě kroutili hlavami, ptali se přímo i za zády, někteří pohrdavě. Za čas zjišťovali, jak dobře se mám, kam se dostanu a kolik si vydělám. Zírali. Někdy nepokrytě, jindy závistivě. Jak to? Přece jsem nesplnila očekávání ve výběru profese, nevdala jsem se, nepovila robátka, nebudu mít vnoučata… Všechno dělám jinak, jak to, že se mi tak daří?
Tím, že jsem stále mezi lidmi, dozvídám se o mnoha osudech. Zdá se mi, že potkávám víc těch, kdo by rádi něco udělali jinak, něco vrátili, „rozhodně se tak brzy neženili, nevdávaly“. Anebo mají všechno, co se očekává, tedy vlastní rodinu, ale chybí tam ta radost, vřelost, obyčejná spokojenost.
Vím, za čím se ženou kamarádky, které už mají manžela, děti. Mají kde bydlet, ale pořád nejsou spokojené. Dávají si cíle, které je následně ničí, protože k jejich dosažení musejí vydat všeho víc než já – víc energie, peněz, trpělivost, nadějí…
Já nechci nic jiného, než být spokojená tak, jak jsem. Mít ráda lidi, práci, svůj domov, těšit se každý den na to, co bude, jak si ho užiju.
Jsem přesvědčená, že mám zcela normální nároky na život, a přece se často dostávám do situací, že se musím obhajovat, vysvětlovat, přesvědčovat. Mohla bych útočit, poukazovat na to, že zrovna dotyčný nebo dotyčná sice mají to, co já ne, ale rozhodně nejsou tak spokojení, jenže to nedělám. Nedělám to proto, že tomu musím sama čelit.
Napadá mě – proč má někdo potřebu neustále se srovnávat, pořád něco někomu dokazovat nebo nutit jiného, aby naplňoval cizí představy? Nebyli by lidé spokojenější, kdyby respektovali každého jedince, ať si žije, jak chce, pokud neškodí druhým?
Jsem jen obyčejná květinářka, žádná filozofka, a tak to nechci nijak rozebírat, přesto mám pocit, že chyba není na mé straně. Jak může někomu vadit člověk, který je rád, jak sám se sebou, tak s ostatními?
